Únor 2011

Na mol

27. února 2011 v 22:26 | Miss Blanche |  Poetické zákoutí
Když tvoje dlaň
protéká nocí,
hladí mě v bocích
triumfální vítězství.

Tak sis mě přál -
křehkou a vášnivou -
nebo snad
stářím zoufáš si?

Nad čím?
Nad kým?

Plynu vprostřed proudu,
hasím tvůj žár,
bezesné noci prosním,
abys mě miloval.

Tvoje dlaň
protekla nocí
a já stále váhám,
zda férovou daň
platím za tvé něžnosti.

jsem opilá
NA MOL
jako vždy

V opilosti však
zoufale smíš mě milovat

Ne jindy

Vinné klišé hledá skrýše

24. února 2011 v 21:16 | Miss Blanche |  Poetické zákoutí
Kyselá jak loňské víno
Sladká jak předešlý den
v rozpacích
v tužbách
motá si pramínek vlasů

Došlápne na kluzké lino
Házejíc v plén
své horké slzy
nedávných časů

Na sivém plátně
promoklých stěn
a zkřehlých klasů
(za)šeptá tiše

Zpytuje krásu
všech mužských jmen
...
klišé
...
Ve službách
nevinných špásů
podléhá

Vyčpělá

20. února 2011 v 11:15 | Iréne |  Poetické zákoutí
jsem studená až moc
jak prázdná nerezová vana
přemýšlím noc co noc
zda nálady
                    v ní neutopit
                    nechat dozrát
a těšně sklidit

kácím

kácíš.

ODDÍLOVÉ TATRY 2011 ANEB KDO UMLČEL ŽELVU

18. února 2011 v 16:50 | Miss Blanche |  Miss Blanche

Přesně v 7:37 nasedám ve Važci do osobního vlaku směr Poprad - Tatry. Je sobota 5.2.2011, a tudíž oficiálně začíná akce zvaná Oddílové Tatry. Vzhledem k loňskému atraktivnímu průběhu si ji však navzdory začínajícímu zánětu průdušek nemůžu nechat ujít. Předtím, než za mnou na popradské nádraží dorazí účastníci dlouho očekávaného zájezdu, stačím ještě odpálkovat žebrajícího cikána, který nemoha uvěřit faktu, že nemám centy, žebrá i o "české". Výjimečně nekecám, když říkám, že nemám ani "české" (neboť jsem je prozřetelně nechala ve Važci). Excelsior z Prahy přijíždí překvapivě zavčasu a naše horolezecko - skialpinistická skupina se po způsobu demokratického hlasování odebírá na autobus. Nevím, čí to byl většinový nápad mačkat se v autobusové uličce napíchnutí na hroty maček a cepínů čnějících z objemné batožiny namísto pohodlného cestování vlakem Tatranských elektrických železnic. Oné většině, jež si to odhlasovala, se ale nakonec tento způsob přepravy zdál poněkud nešťastným…
***
Zatímco jsme se já, Adam a Miko odebrali ze Starého Smokovce hned "do hory", ostatní, jak už to bývá zvykem, rozbalili basecamp v samoobslužném bufetu nad nádražím. Nutno podotknout, že ke zhruba tříhodinovému výstupu na Zbojničku bylo třeba nabrat síly, zejména skialpinistům, neboť sněhu nahoře bylo vskutku poskromnu. Odpoledne dul v hoře silný vítr, ale polojasné počasí vylákalo na výlet alespoň Adama s Mikem, zatímco většina na chatě nabírala síly na další den.
Další den, se počasí ukázalo v plné parádě spolu s větrem o síle vichřice a horizontálním tokem sněhových srážek. Byli jsme tedy (bohužel, že ano) nuceni nabírat ještě spoustu dalších sil, věrně přichouleni k topení a půllitrům piva. Jen odvážlivci se odhodlali vyrazit po zledovatělých schodech na záchodky vedle chaty, kde vítr nemilosrdně profukoval skrze doslova všechny spodní otvory. Pravda, že alespoň Mikovi se podařilo přesvědčit Adama o vhodnosti vejít do bílé tmy a větru za dobýváním vrcholů závěru Velké Studené doliny. Ani Pája nevydržel sedět v krčmě nad čajem. Jestli se nepletu, toho dne vyrazil ven celkem čtyřikrát, aby, jak nás mnohé lákal, nacvičoval alespoň brždění cepínem. Když jsem ho jeden okamžik zahlédla bloumat kolem chaty se svěšenou hlavou (snad zklamáním z toho, že si s ním nikdo v takovém, cituji: "nádherném počasí" nechce vyrazit do přírody, nebo snad proto, že ho co 15 sekund bičovaly do obličeje sněhové masy), zželelo se mi jej a na hodinku jsem se ho jala doprovázet. Tato procházka mi minimálně dopomohla k rozpuku začínající bronchitidy… Když odpoledne dorazil Pumpa, byl Pája ve svém živlu, neboť se konečně objevil ten správný člověk pro výlet v "nádherném" nedělním počasí…
Pondělní atmosférické podmínky, byť stále silně větrné, slibovaly nevšední výhledy do kraje z vrcholků tatranských štítů. Ze Zbojničky tak bylo vypraveno několik skupin směrem ku Svišťovému štítu (2382 m n. m.) přes stejnojmenný hřeben (Robert, Panák, Koudy), ku Široké veži (2461 m n. m.) (Adam, Miko, Pája, já) a skialpinistická tour nevím kam (Pumpa a děti*). Všichni ve zdraví přežili zdolané vrcholy i túry a po nedělním Pumpovo příjezdu bylo na pořadu dne vedle očekávání další bezesné noci za (nejen) Želvova chrápání také očekávání příjezdu Pizíze. Ne vždy se však musí dít přesně dle očekávání, a tak v noci nechrápal pouze Želva a namísto Pizíze přijel
 tandem alias duo ochotnických herců Helča & Gabo. Ochotníci nechť se v zájmu poutavosti tohoto pseudočlánku neurazí. Helča mi mimochodem dalšího rána ochotně uvařila čaj do termosky, když jsem osamocena a onemocněna zůstala připoutána na lůžku v kamrlíku nad schody - zde bych ráda upozornila na změnu oproti loňskému roku, kdy jsme bydleli pod schody, a zatímco jsme se na Teryně třásli zimou pod chlupatýma štípavýma dekama, na Zbojničce bylo vskutku nesnesitelné vedro, takže i Harry Potter by po předešlé zkušenosti konečně rozmrzl.

V úterý byl ještě před nástupem odpolední oblačnosti se sněžením dle mých informací zdolán Pumpou, Pájou a Klavídem nějaký ten Javorový štít (2424 m n. m.), zatímco Robert et al. pod touto skupinou zapytlili. Pumpa navíc oním výstupovým žlabem na Robertovu paži seslal jakousi ledovou kru, což měla být pravděpodobně oplata za kdysi mačkou prokopnuté koleno v rámci kolektivního sesouvání se lavinou pod tatranskými vrcholky. Helča s Gabem zdolali tuším Svišťový štít a Adam učil zatáčet Pumpovo skialpy. Já jsem se víceméně díky Panákovu acylpyrinu vychrchlala z nejhoršího, takže jsem již večer s ostatními osadníky chaty včetně žilinských speciálních vojenských sil popíjela suché červené víno. Nutno podotknout, že vojáčci zde zřejmě nebyli na dovolenke ani za odměnu na rozdíl od nás, neboť první, co jeden ze zelených mužíků pronesl při vstupu do chaty, bylo zděšené: "A vy tu ste dobrovolne?!?"
Středa patřila dobývání dalších vrcholů (Adam a Pája Westerov štít, 2429 m n. m.), ale také dalšímu zapytlení skupinky Robert et al. Já jsem pro jistotu posnídala acylpyrin a nechala se opájet slunečním svitem skrze střešní okna, jež bezostyšně odolávala náporu mrazivého větru. K večeři se opět podávalo červené vínko…
Čtvrteční ráno přineslo snad nejkrásnější východ slunce za celý náš pobyt. Nebýt toho, že jsem si o půl hodinky přivstala v zoufalé snaze urvat volný vařič na čaj, který od časných hodin okupovalo výsadkové vojsko, nepořídila bych fotky, jaké jsem pořídila. Poprvé od našeho příjezdu zavládlo ve Velké Studené dolině prakticky bezvětří, což nahrávalo perfektním lezeckým podmínkám. Definitivně jsem rezignovala na průdušky a oddala se v šestičlenné skupince výstupu na Svišťový štít po jeho spoře zasněženém hřebeni. Přes Divou kotlinu jsme mávali na Adama s Pájou, jež dobývali Divou vežu (2 376 m n. m.). Po několikahodinovém výšlapu i vytouženém lezeníčku jsme dosáhli hned, a to zdůrazňuji kvůli Pumpovi, tří vrcholů! Na tom nejvyšším stihl plukovník Koudy zřídit na dvě hodinky zbrusu novou celnici, kde po proclení všech žilinských výsadkářů podával zdarma horký čaj. Robert et al. si sundal pytel (ten lezecký) a večer nám ochotníci opět zahráli krátké představení tentokrát na téma: družení se s armádou na Zbojnické chatě. Ještě v noci začalo sněžit, do rána se přidal pěkný humus; meteorologové by to nazvali mrznoucí déšť. Ani Želva už v tom humusu neměl sílu chrápat a ani Panák už neměl sílu vyprávět další veselé historky z natáčení.


V pátek dopoledne vojsko odpochodovalo, zatímco my se zasvěcovali závěrečné ranní kávě a vítězoslavným panákům Tatranského čaje. Zavelen byl předčasný ústup do doliny. Nevím, kolik bychom do dne plánovaného odjezdu museli vypít Tatranského čaje, aby se počasí nebo alespoň zpruzený personál chaty umoudřili…


*pozn.: děti = Pinďa, Tom, Klavído a Želva … prostě skialpinisti, které Pumpa rád nazývá dětmi a velmi rád je nutí kopat záhraby rozsahu vesmírných kosmických stanic.

***
Závěrem pseoudo-článku o oddílových Tatrách 2011 mi dovolte poděkovat všem účastníkům akce s příslibem, že příště zůstanu se zánětem průdušek doma. Tímto zvláště děkuji: Robertovi za organizaci akce a slova útěchy, Panákovi za acylpyrin, Tomovi za ACCéčko, Mikovi za slova útěchy, Adamovi za předsedávání HO Beroun, za spolulezení (zejm. pak za překonání úzkého hřebene na Široké věži) a slova útěchy, Pinďovi, Koudymu, Želvovi a Klavídovi za slova útěchy, Gabovi a Helče za představení a uvaření čaje, Pumpovi za supr lezení, slova útěchy a povzbuzování, Pájovi za starostlivost, kárná slova na adresu mojí výzbroje a výstroje a zapůjčení poslední pomoci - tepelné fólie, Petrovi za to, že vůbec přijel. Zapomněla jsem na někoho? Jo, sobě děkuji, že jsem si věrohodně smontovala oddílové mačky (takže vážení, ty nový šroubky v mačkách mě, resp. mojí mamku, stály celých 9 korun!), za to, že jsem se účastnila a mohla napsat další originální článek o oddílových Tatrách, byť bez ohříváčkové aféry.

Fotografie jsou a, doufám, ještě další budou nejen zde:

Na dalších akcích HORE ZDAR!
Bláňa

Tuž na oči

1. února 2011 v 21:01 | Miss Blanche |  Poetické zákoutí
Tuž
rozpila se
vprostřed básně
hledala jsem
sebe v nitru

Kdo teď zhasne,
když moje oči
nevěří na poezii?

Zcela jasně
v letmé agónii
bázlivém jitru

neprocitnu