Listopad 2010

Román pro muže

21. listopadu 2010 v 9:17 | Iréne |  Irène

************                           
-Víte, jaký je rozdíl mezi mužem a jogurtem? Jogurt má aspoň nějakou kulturu.-

" Dobrý večer, pánové, co vám mohu nabídnout?" přišla ke stolu, u něhož vysedávali tři štamgasti, nová servírka. Všem třem spadla čelist a najednou mariáš nebyl prioritní záležitostí. Byla maličká, drobounká, avšak dokonalá. Takové kapesní mrdátko, jak se o ni s oblibou vyjadřovali její kolegové z kuchyně, když byla z doslechu. Měla protáhlou oválnou tvář, s drobnými, leč plnými rtíky, dokonalou pleť a nádherný kočičí pohled. Nad černou linkou očních stínů se jemně klenuly chlupaté tahy štětcem. Nepatrně pohodila hlavou a plavé vlasy jí stekly po zádech až do pasu.
" Dobrý večer, krásná slečno," začal se naparovat jeden z nich, " vy jste tu nová, že? Vás tu ještě neznáme."
" Ano, asi týden," usmála se na něj širokým úsměvem jako vystřiženým z reklamy na colgate whitening.
" Pavle, hraješ," utnul svého kolegu úsečně nakrátko oholený, nepatrně snědý asi čtyřicetiletý muž. Potetovaným předloktím si otřel orosené čelo.
" No to je nádhera," sjel třetí mariášník slečnu od shora dolů, neopomenul se významně zastavit u výstřihu a pak melodramaticky dodal: " Flek!"
" Výborně, tak já přijdu za chvilku, až se rozhodnete, ano?" pronesla slaďounce jako včelička, která krouží kolem medového plástu.
" Ale ne, slečno, vy už neodcházejte. My si dáme nějakou šestnáctku," zahihňal se Pavel a natočil si prošedivělou kudrlinu na prst.
" Máme jenom desítku gambrinus a dvanáctku plzeň," odvětila mu kočička ochotně.
" Ale ty jsou obě pod zákonem," zavtipkoval a sám se zasmál.
" Tři desítky nám přineste," utnul trapnou exhibici holohlavý mariášník a slečna se odporoučela ke kase. Dlouhými fialovými nehty vyťukávala objednávku. Hlavy všech mužů byly nakloněny směrem k ní.
" Pánové, hoří vám popelník," upozornila je po chvilce, když si všimla, že lační jazykové jsou stále čelem k ní a uprostřed jim doutná cigareta.

Ten večer Pavel dorazil domu po půlnoci, až když je krásná servírka vykopla a s těžkým močovým měchýřem ulehl vedle své vyvolené.
Plující šála mraků se omotala kolem měsíce a zastřela jeho chladnou záři, která mu vnikala skrze povytažené rolety do postele. Otočil se na pravý bok a náhle pocítil silné vzrušení. Vedle něj tiše oddychovala manželka. Masa jejího vysloužilého těla neslyšně odpočívala a Pavlův rozkrok při pomyšlení na mladičkou barmanku silně tepal. Vzal ho do ruky a bolestivě rostl.
Snil o tom, že překročí rozblácené pustiny svého nitra, rozbředlé aleje domova v troskách. Snil o tom, co viděl někde v dáli za okny. O tom, co pro něj bylo nedosažitelné a to, co ho čekalo u sporáku, po tom se již několik pátků neohlédl.
"Miláčku?" obrátila se k němu žena. Z úst jí táhla cigareta, kterou si pravděpodobně zapálila před spaním.
" Copak, lásko?" kníkl Pavel a snažil se nemyslet na obrovskou explozi, která se drala na povrch.
" Děje se něco?"
Pavel se zhluboka nadechl, dodal si odvahy a pak pravil:
" Víš, zlato, já nemám trenýrky." A přitulil se ke své choti blíže. Pravou rukou nahmatal její studené rosolovité stehno.
" Tak klidně spi, já ráno vstávám dřív a nějaký ti vyperu", dostalo se mu odpovědi od jeho drahé polovičky. Věta okamžitě zapůsobila. Jeho olbřímí erekce zvadla jako Miloš Hrma.
"Hodná, děkuju," poplácal ji po pravé půlce ucházející hydraulické zadnice a během deseti sekund usnul.



************
-Dvě ženy spolu sdílí 20 let jednu vězeňskou celu. Na svobodu je pouští ve stejný den. Před branami věznice říká jedna druhé: "Stav se dnes večer, abych ti to mohla dopovědět."-

Volno, konečně měla, po dvou celých dnech v práci, drobná servírka volno. A poté, co se vyhajala do růžova, se ho rozhodla duchaplně strávit. Přítel byl v práci, a tak využila volné dopoledne ke shlédnutí několika telenovel v televizi, přečetla si čerstvou dávku z Blesku s zakousla to křupavou houstičkou..mňam. Poté vygruntovala celý byteček a navařila, aby až se její miláček vrátí z práce měl vše přichystáno.
Dřív než se vydala s kamarádkou na nákupy, se pečlivě nalíčila, nanesla cement na sličné tváře a šla vyvenčit své dvě čivavy. Tomu samozřejmě předcházelo důkladné aranžování obojku se sponou od Swaroskeho. Ale domnívám se, že některých detailů mohou být čtenáři ušetřeni.
Takže hurááá do Centra Chodov. Sice to neměla dále než půl kilometru, ale miláček koupil auto, tak proč by nejela autem.
Kamarádka již čekala v kavárně v prvním patře. Vrhly se na sebe, aby se na přivítanou políbily na tvář- na jednu i na druhou.
" No Beruš, tobě ty legíny slušej, kdes je koupila?"
" Děkuju, no víš v Zaře mají teď výprodej, tak tam. A vidělas ty svetříky v Kenvelu?"
" No ty jsou boží, dáme kafčo, cíčko a půjdem tam, ju?"
" Tak ju," odvětila kamarádka a vytáhla z krabičky slimku.
Za dvě? Tři? Ale neblázněte. Za šest hodin, se obě kamarádky, ověnčené nákupními taškami loučily na parkovišti, celé spokojené, jak toho úúúúúplně mrtě moc nakoupily a jak to bylo supér. No ještě aby ne!
" Ahoj, Karolíno, jsi to ty?" obrátil se na servírku kolemjdoucí. Ta jen nechápavě zůstala zírat.
" My jsme se včera potkali na bruslích u Vltavy, ne?" pokračoval s úsměvem k ní. Byl vysoký, poměrně statný a zpoza brýlí na ni zhlížel přátelským úsměvem. Slečna mu úsměv oplatila, navlhčila si rty a pak pravila:
" Ale to nééé, to jsi mě s někým pletete, já nebruslím."
" Aha, to je škoda, ale taková krásná tvář snad nemůže být druhá, já měl za to, že jsi to byla opravdu ty."
" Děkuji, ale bohužel, asi mám dvojče," obdařila ho sofistikovanou odpovědí, kterou zastínil perfektní americký úsměv.
" To nevadí a nezašla bys aspoň na kafe?" nedal se dlouhán odbýt.
" Já nemůžu.." zakoktala se dívčina a pohlédla prosebně ke své kamarádce, aby ji vysvobodila. Ta jen kouřila ten den již dvacátou slimku a tvářila se nepřítomně.
" Ano, já vím, protože přítel…" odpověděl si mladík sám a na odchodu ještě zahuhlal: " Přítel, to je horší jak pohlavní nemoc"
" Byl to docela kocour," pronesla kamarádka lehkou výtku po několika sekundách.
" Prostě ale jako to Ráďovi nemůžu udělat, fakt," namítla plavovláska nejistě.
" Ale jdi, sama si říkala, že máte nějaké problémy a nevěra váš vztah jenom oživí," radila kamarádka s dobráckým úmyslem.
" Když já nevím," opáčila nejistě servírka.
" Psali to v minulým čísle Cosmopolitanu, tak na tom něco bude, beruš," nevzdávala to kamarádka.
" Když on je Ráďa fajn, ale štve mě, že mi ani nepoděkuje, když mu uvařím. Chová se, jakoby to jídlo spadlo z nebe…." Argumentovala a argumentovala donekonečna.



************

-Kdy muž myslí na večer při svíčkách? Když vypnou proud.-

" Dobrý den, máte přání?" usmála se jako vždy servírka mile na nově příchozí zákazníky.
" Ano,slečno, vás," dostalo se jí odpovědi. Zatrnulo jí a po chvilce mlčení opáčila:
" A něco reálnějšího?"
" Ó anděli, vás v sobotu," nedal se zhruba tak padesátiletý obtloustlý pán v brejličkách odbýt.
"Ale však byste mohl být můj otec," namítla dívka úplně nevěřícně.
"Já s tím nemám problém," dostalo se jí odpovědi. Nasupeně se otočila a odešla od stolu. Zdálo se jí, jakoby se nad jejich stolem vznášel pach semene jako vlhký těžký mrak.
Na ono místo raději poslala svého kolegu. Celý zbytek večera pak poslouchala švitoření, kladné leč lechtivé švitoření o své osobě z úst onoho pána a jeho kamaráda, který za ním dorazil chlemtat ulepenou desítku.
" Škoda, že je za výčep vidět," pomyslela si rozhořčeně. Bývala by jim byla do půllitrů plivla. Po chvíli ji nelibá nálada přešla a obšťastňovala kuchaře historkou o včerejším nakupování. Do toho pila vodku a pálila jednu slimku za druhou.
" Vau, co to tady máte za novou hezkou pomocnici?" ozvalo se jí najednou u ucha. Lichotka vyšla z úst mladého, poměrně pěkného mladíka s náušnicí v uchu. Propálila ho kočičím pohledem a pak se koketně usmála, vzpomněla si na tu poučnou radu z Cosmopolitanu, kterou včera vyslechla. Vzájemně se představili a prohodili pár zdvořilostních frází. Mladík se posléze vzdálil, že musí jít zpět pracovat.
" Hm, docela fajn kluk," pronesla ke svému kolegovi a nepatrně jí znachověly tváře.
" Myslím, ale že někoho má," přikývl starostlivě.
" No," odbyla ho mávnutím nalakované ruky a osvěžila si leskem rty.
" To budou dneska večer dupat králíci," podotkl s lehkým úsměškem kuchař a zalezl do své nory.
Za několik málo minut do lokálu suverénně vkráčeli oblíbení mariášníci. Kudrnatý Pavel se lehce usmál a při vzpomínce na nedávné noční pocity ho lehce zasvrbělo. Potetovaný čtyřicátník s oholenou hlavou šel rovnou k baru.
" Můžeme si tykat?" pravil s kamennou tváří a nadzdvihl pravé obočí ve snaze podtrhnout melodramatičnost jeho stoneface. Servírka kývla, sice ne úplně nadšeně, ale kývla. Strohý výraz jeho tváře polevil.
" Nic si z nás nedělej, jsme jenom banda starejch uslintanejch prasáků," uvedl vše na pravou míru. Dívka rozpačitě přikývla a natočila si světlý pramínek vlasů na prst.
" Hezký nehty," ušklíbl se na ni.
" Děkuji," odvětila mu a náhle napjatá atmosféra mezi nimi polevila. Na chvíli se vytratil zahrát si mariáš. S pokročilou dobou rostla přímo úměrně hladina alkoholu a odvaha. Dívka přemýšlela…Měla-li by být nevěrná, aby oživila uvadají vztah založený na dvou markantnostech-sporáku a posteli- tak nevěděla s kým. Sexy motorkář byl výzva, vau, ale mladý zajíček taky nehopkal opodál…….



************
-Jaký je rozdíl mezi rozumem a penisem? Rozum zůstává stát častěji.-

Zrovna motal maličké servírce hlavu a zval ji na motokárové závody, když se rozrazily dveře a do podniku vstoupila jeho manželka. Kožená bunda za ní vlála jako batmanův plášť a růžový přeliv podtrhoval bláznivý nádech celé situace.
" Aha, tak s Martinem jsi šel na pivo?" zkonstatovala chladně. Slečně zatrnulo. Na okamžik měla pocit, že růžová bestie roztáhne křídla, přeletí bar a překousne ji vejpůl.
" Však Martin před chvílí odešel," opáčil jí rádoby drsně, avšak z jeho hlasu byla patrná nervozita.
" Aha," ušklíbla se ironicky a dřepla si velkou zadnicí na barovou stoličku. Pak blýskla po servírce okem a štěkla:
" Kolu a presso!"


************
- "Chtěl jsem z nenapadnutelné kazatelny panictví kázat o manželství a dívat se přitom na chlupaté nohy nevěst"- Leonard Cohen, Nádherní poražení-

" Jdeš na pivo, slečno?" ozvalo se sebejistě za jejími zády, když toho večera počítala peníze. Onen mladík s náušnicí v uchu stál opodál. Byla tak frustrovaná, že nabyla dojmu, že ji malý exces zvedne náladu.
" Uhm," přikývla nejistě.
" Fajn, číčo, tak on y va," mrkl na ni gangstersky a nasadil si mohutnou džínovou bundu.
" A jéje," pomyslela si v duchu, popadla svoji zelenou koženou bundu a vyrazila za ním. Venku bylo takové chladno, až se třásly hvězdy a oběma od úst stoupal obláček nikotinu, ačkoliv si prozatím ani jeden nezapálil. Tiše šlapali vysokou trávou po bahnité cestě směrem k opuštěnému baru. Slečna v duchu přemítala, že bude muset nechat do rána na parkovišti auto. Což vhledem k tomu, že bydlela 400 m daleko, byla komplikace. Nevěděla totiž, jak vyřeší zítřejší příchod do práce. Nu co, zavolá kolegovi, ať se pro ni po cestě staví.
Vlezli do nedalekého nonstopu a jako první je omráčil políček nikotinu. Posadili se ke stolu, kde na ně čekal plný popelník místo předkrmu. Slečna nelibě nakrčila nosík, avšak hned co dostala svou vodku vše přešlo. Konverzace mezi nimi byla poměrně plynulá a přirozená, když o ničem. On myslel jenom na to jedno a ona přemýšlela, jestli on myslí jenom na to jedno, nebo zdali už ji miluje. Dali si pár panáků a piv a šli domu. Gentleman ji hodlal doprovodit na zastávku.
            " To budeš hodný, ale já si ještě skočím koupit do automatu cigarety," usmála se na něj unaveně leč vlídně.
            " Jasná páka, bejby, čekám venku," mrknul na ni spiklenecky a odešel. Servírka marně bojovala s kraksnou a po pěti minutách z ní konečně vymámila krabičku…slimek čeho jiného, že?! Provinile vyšla ven a omluvila se.
" Promiň, ono to nefungovalo," hlas jí zkrášlil medový podtón.
" V pohodě, bábovko, já jsem se tu zatím vychcal," dostalo se jí v odpověď od druhé polovičky, která si evidentně nedělala násilí. Pak ji z ničeho nic přimknul k sobě. Stiskl ji tak pevně, jakoby ji chtěl zardousit. Vrhnul se po ní jako kanibal lačnící po čerstvém dívčím masíčku. Do očí se vedrala dráha ledového podzimního nebe. Vydechla rozpuštěné démanty
vzduchu ve snaze naplnit prázdnou nádobu. Zvídavý čtenář si položí adekvátní otázku: Ćí?
" Vem si ho do úst," zasténal.
" To ne," odtáhla se od něj. Pak si však vzpomněla na dobře míněné rady a rozepnula mu poklopec. Jeho penis byl krátký a pevný, skoro jakoby štíhlými prsty ovinula husí krk. Kolem ní se mihla světla autobusu a v hlavičce jí zkratovalo. Celého roztouženého ho pustila a utekla……Byla nešťastná, musela jet domu sockou……


************

-Největší chyba, kterou v životě můžete udělat, je mít pořád strach, že nějakou uděláte.- Elbert Hubbard.-


" Vidíš ji, já si na ní venku počkám."
" Až půjde večer z práce."
" Otevřeme jí číču."
" Co číču, ta se bude divit."

" Vstávej, vstávej!" Něčí ruka ji pleskala po tváři. Celá vyděšená sebou trhla a probrala se. Zaostřila a spatřila svého otce.
" Tati?" vyřkla nevěřícně. " Co tady děláš?"
" Volal mi Radek, že vám to neklape a má o tebe strach, tak jsem přijel," vysvětlil omluvně. Dcera to přešla bez komentáře. Drobnými prstíky si otřela čelo.
" Co se stalo?" zeptala se nakonec.
" Křičela jsi ze spaní," odpověděl jí otec s podivným výrazem ve tváři. " Co se ti zdálo?"
" Ále-ale nic, už ani nevím," zalhala a vstala.
" Jdeš do práce?" zajímal se když za sebou zavírala dveře do koupelny.
" Jo," odvětila výřečně a začala zvracet do umyvadla.
Doprovodil ji na autobus. Nebyl toho týdne zdaleka první.
" Máš to daleko, zlato?"
" Ne, zastávku," pravila nepřítomně a pohlédla skrz něj.
" Tak jdeme," vzal ji za ruku a svorně vystoupili z autobusu. Na schodech však do nich někdo vrazil.
" Pavle, Jirko?" rozzářil se tatínek.
" Roberte, kamaráde," odvětili mu oba svorně a všichni tři se vzájemně poplácali po zádech. Dívka vzhlédla a strnula. Před ní stál potetovaný Jirka, kudrnatý Pavel a…a …..kocour s náušnicí v uchu. " Láďo, tohle je můj starej dobrej kamarád ze školy."
" Těší me, pane!"
" A tohle je moje Míša," objal svou dceru Robert a dal ji pusu na tvář. " Že se povedla?"
Autobus se rozjel a všichni tři nastoupivší: Pavel, Jirka a Láďa se na sebe nevěřícně pohlédli.
" Jak ji ten starej obejda sbalil?"

" Miško, nevíš proč tak zírali, když jsem tě představoval?" nechápal tatík a stále objímal dceru kolem ramen.
"Ne," řekla polohlasně a šla se sklopenou hlavou dál. Kolem nich smutně kroužilo listí
a až ustal vítr, spočinulo na smutné kráse již položeného koberce. Přes slzy v očích pohlédla do dáli, kde kouř z komínů olizoval těžké mraky visící nad panoramatem Jižního Města.



(Ironická poznámka pod čarou)

Když zemřu
Nezahazujte maso a kosti
Ale udělejte z nich hromadu
A
Nechte je vyprávět
Jejich pachem
Za co stál život
Na této zemi
Za co stála láska
Na konci

(Dan Simmons- Píseň Kálí)




Josef Bolf- Dekadence v růžovém odstínu

11. listopadu 2010 v 13:04 | Iréne |  Irène
       Josef Bolf patří v současné době mezi naše nejznámější malíře. Čtenáři se s ním mohli setkat např. v loňském roce na výstavě ve Staroměstské radnici: " Ty nejsi Ty, Ty jsi já" A jeho některá díla jsou vystavena v Rudolfinu na současně běžící výstavě Dekadence Now! Josef Bolf nepoužívá nikterak zázračné technicky-ba naopak: malbu kombinuje kresbou a jeho velmi oblíbenou technikou je vyškrabávání tuše na vrstvě barevných voskovek. S tím jsme se setkali již na prvním stupni základní školy, řekne si mnohý čtenář, tak čím je to tak významné? Inu asi tím, že Josef Bolf je mistr deprese. Mistr, který občas neumí šetřit krví….

1

    Na úvod mi dovolte pár faktických poznámek k jeho životopisu. Tento čtyřicetiletý rodák z Prahy započal svou výtvarnou kariéru působením v umělecké skupině Bezhlavý jezdec, v níž spolu se svými dalšími spolužáky z Akademie výtvarných umění za dob vysokoškolských studií působil. Po absolvování se umělci rozpadli a Josef Bolf vyjel na zahraniční stáž-nejprve do Švédska, kde působil ve Stockholmu a následně do německého Studgarttu. Po návratu do Čech byl od r. 1998 vystavován v mnoha galeriích České republiky.
4

  Jeho tvorba a styl je význačný. Josef Bolf totiž vyhledává přímý kontakt s divákem. V jeho obrazech, kresbách či kolážích se propojuje syrová brutalita, psychedelické zážitky a ohavné děsivé výjevy plné vyhořelých sídlišť, krví potřísněných školních chodeb, zrezivělých potrubích a mezi tím vším se bezprizorně motají děti s nepřítomným mrtvým výrazem a mnohdy potřísněné krví. Josef Bolf se údajně inspiroval svým dětstvím na Jižním Městě, které nepatřilo mezi ta nejšťastnější. Proto na mnohých kresbách můžeme shlédnou typické rysy sídlišť- nekonečné rady pošmourných paneláků, hrůzných posprejovaných podchodů, vchody do metra a zákoutí, kde mezi zrezivělými trubkami nalézá odcizení a samotu. A já sama, odkojená  betonem obkvetlé zahrady Jižního Města, mohu jen podotknout, že mnohem raději těmi podchody chodím cestou z posledního metra a potkávám opilé Ukrajince, než bych zde zhlédla Bolfovu karikaturu.
Josef Bolf velmi dobře maže hranici mezi skutečným a neskutečným. Mnohé jeho výtvory zavání surrealismem a diváka nechává uprostřed své periferie vystaveného vlastním hororovým vizím jako vystřiženým z počítačové hry. Úspěšně vnáší obavy a nejistoty do bezbranného světa malých dětí, což silně podtrhuje kombinace růžovo-černých barev. Nechává nás listovat v intimitě svého rodinného alba. Avšak toto album se podobá spíše noční může Adamsonovy rodiny. Možná nás nutí zamyslet se nad tím, jaká brutalita a utrpení se může ukrývat za zavřenými dveřmi domácností.
3

Pakliže se zaměříte blíže na jeho "dětské postavy", zjistíte, že ony děti jsou spíše podivnými figurami mající děti symbolizovat. Bolf zalidňuje svá plátna postavičkami z komixu -napůl lidmi, napůl zvířaty. Typickým případem je pohled na růžového pejska, kterak mu jeho dětský páníček strká hlaveň revolveru do tlamy. Setkáváme se zde s jakousi formou rozpolcenosti, kde je spojován infantilní vzhled s nutkavým pocitem sebedestkrukce. Jakoby nám tím chtěl říci, že dětství-pro mnohé z nás nejkrásnější a bezstarostná etapa našeho bytí, není jen vzpomínka, kterou si mnozí idealizují, ale období rozpolcenosti a nepochopení. Období, v němž si melancholie třese pravicí s neurózou a neutěšeností.
2


Josef Bolf není malířem, pro něhož by bylo primární, co se opravdu stalo, ale jak a co se mohlo stát. Stojí na prahu temných vizí zahalených v hranici rozpomínání. Jeho díla mi místy připomínají velmi dobře propracovanou počítačovou hru, kde hlavní hrdina prochází temným vlhkým tunelem, na jehož konci se mu otevírají dvoje dveře-avšak za oběma jsou jen apokalyptické výjevy. K lidským citům se staví zády, až výsměšně. Lásku nebere nikterak rozháraně či melodramaticky, ale jen jako formu, která požírá sama sebe. O tom svědčí i ironický název jeho ostravské výstavy z r. 1999: Chtěl bych sbírat kousky tvého srdce až ti jednou pro někoho pukne.
Na první pohled se zdá, že pan Bolf je jedinečný a originální. Což sice bezesporu je, ale i velcí umělci se musí někde inspirovat. Např. v již zmiňované Ty nejsi Ty, Ty jsi já vychází z filmového trháku Total Recall s Arnoldem Schwarzenegrem. Jedná se zde o sled podivných nočních můr, které hlavnímu hrdinovi nedají spát. A co více , má pocit, že nejde jen o sny, ale jeho vlastní vzpomínky. Zde byla patrná inspirace ve výjevu, který na návštěvníky výstavy čekal hned v první místnosti. V zhasnutém kumbálu byl jen spoře osvětlený stůl, u něhož seděla figurína. Vše bylo v miniaturním provedení, symbolizující, že se jedná o dětský svět. Do děsivého ticha se z magnetofonu odvíjel příběh Ten ovšem neměl hlavu ani patu, byl jakýmsi tokem vědomí šílence blouznícího ze sna. Celou atmosféru podtrhával krátký spot, v němž si panenka sedící u stolu podřezávala žíly. A zde Bolf vychází z dramatu italského Samuela Becketta- Krappova poslední páska, v němž hlavní protagonista nachází svou identitu poslechem magnetofonových pásek.
5

V jednom rozhovoru pro MF Dnes byla panu Bolfovi položena otázka: Jak dlouho se dá malování deprese vydržet? A odpověď?
Dlouho!

Ale tak mě napadá: Což se raději vrátit v čase a všechny ty hodiny bolesti a utrpení vyměnit za něco lepšího?

Variace na Frantovo téma

9. listopadu 2010 v 21:21 | Miss Blanche |  Poetické zákoutí
Anotace: Netřeba zpívat, když je Franta daleko...


V džínovině
všedních dnů
zpíval jsi mi
Sto cukrů

(a dobrovolně
ode mě
chtěl něco jako lásku).

Ve dvou whisky
a ve třech čaj,
rozštípal jsi moje třísky,
když hrálo se na jinotaj.

Amíci tomu říkaj freedom,
přitom
my dávno byli volní,
připraveni v plné polní
sami proti sobě.

(To já věřila Tobě
při tom milování
bezesné noci
a spoustu nevyřčených věcí...)

Pro to Déjà vu
teď čekám,
až bude svítat
a ke mně se přichoulí
alespoň dvě deci
červenýho.

V džínovině všedních dnů
přes ty kecy
o citech
už ani nedojdu
pro romantiku
v očích do bytu
naplněném po okraj...

...TEBOU.

Podzimní onanie

3. listopadu 2010 v 20:54 | Miss Blanche |  Poetické zákoutí
V tonoucím listí
chytáš stébla,
která mě jistí.

Vlasy trávy
seschlé vůně,
svlékl rány
mojí touhy
pro kousek chleba
a spojení pouhý.

V mém lůně
uprostřed ráje
vhodils duši
do Dunaje

Tenkrát jsem já uplavala proti proudu...

V tonoucím listí
vzplanul jsi v úžasu,
že onanie všechno jistí.