Září 2010

Oddílové Tatry 2010 aneb chuť jehličí s jazykem zacvičí

29. září 2010 v 0:02 | Miss Blanche |  Miss Blanche
Faktografické údaje:
Účastníci zájezdu: Pumpa, Panák, Tom, Pizís, Koudy, Robert, Pinďa a moje maličkost
Datum: 6.2. - 12.2.2010
Místo konání: Téryho chata, nejvýše položená celoročně otevřená chata ve Vysokých Tatrách (2015 m n. m.)
Zdolané vrcholy: Pfinnova kopa (2121 m n. m.), Baranie rohy (2526 m n. m.), skoro Malý Ľadový štít (Sedielko a kousek nad - cca 2450 m n. m.), množství panáků borovičky a tatranského čaje

Už ani nevím, proč jsem se k té šílenosti nechala přemluvit a kdo všechno měl to přemlouvání na svědomí. Každopádně o mě bylo celý skoro-týden na Téryho chatě vskutku svědomitě postaráno a já se nyní můžu s ostatními podělit o všední i nevšední "lezecké" zážitky z prostředí zimních Vysokých Tater. Vzhledem k časovému odstupu psaní tohoto pseudo-článku může dojít k určitým odchylkám v interpretaci některých událostí, za což se předem všem zainteresovaným osobám neomlouvám, ale upozorňuji na to. Taktéž doufám, že můj postřeh bude motivovat k účasti v dalším roce, a to zejména oddílové nováčky!

Vše začalo jednoho ne příliš žhavého únorového rána, kdy mi přišla zpráva od Pumpy (ten člověk, který mě do toho namočil), že vůbec neví, jestli pojede, ale, že mám zachovat paniku a jet, neboť se o mě ostatní dozajista postarají stejně dobře, jako by to udělal on. Málem mi kvůli vzrušení nebo spíš rozrušení ujel vlak. Ještě nějakou chvíli jsem se totiž musela přemlouvat, že jet na týden do Tater s grupou neznámých chlapů je opravdu ten nejlepší počin, jaký jsem kdy v životě mohla uskutečnit. Navečer jsem dojela ke známé do Važce, naposledy přenocovala v teplé posteli a v sobotu ráno se vydala chalanům v ústrety na popradské nádraží. Rychlík z ČR byl samozřejmě hodinku zpožděný, takže mi nezbylo nic jiného, než zahnat únavu již několikátým kafem z automatu. Konečně se z prvního nástupiště vyvalil dav nadržených turistů a horolezců, mezi nimiž jsem se snažila rozpoznat alespoň Roberta, jehož tvář mi matně uvízla v paměti od dob konání výročních oddílových schůzí. Po následujícím týdnu krutého výcviku zimního lezení a popíjení vypáleného jehličí už na něj a ostatní účastníky zájezdu jen tak nezapomenu…
Prvním potěšením při setkání pro mě bylo, že alespoň dnes nebudu nejslabším článkem expedice - Pizís měl prý celou noc zažívací potíže, což se projevilo minimálně v jeho nazelenalém obličeji s útrpným výrazem při každé bolestivé žaludeční křeči. Je to hnusné, ale upřímně mi to udělalo v určitém ohledu radost, že nebudu poslední, kdo se dnes s plnou polní vyškrábe na Terynu. Jako správní sportovci jsme osedlali pozemní lanovku na Hrebienok a vydali se okolo mohutného ledového falu u Zamkovského chaty do karu Päti Spišských plies. Snad proto, že byla chata v sobotu večer doslova narvaná k prasknutí, ubytoval nás chatař Miro Jílek, bezesporu oblíbený po celém Československu, v kamrlíku pod schody (Harry Potter by určitě pukl závistí). Průměrná denní teplota v tomto pokoji během následujícího týdne dosahovala cca 10 °C, což, si myslím, by bylo dost málo i pro Harryho. V důsledku těchto okolností se dalšího večera při zjištění, že opravdu nebudeme přesunuti do uvolněných prostor blízko vyhřáté kuchyně, začaly objevovat rádoby nemravné návrhy. Nebudu konkretizovat, kdo jako první přišel s tím, že bych jakožto jediná holka měla být "ohříváčkem" pro ostatní. Byl by to neprofesionální přístup něco takového vyzradit, že Roberte. Vzhledem k pikantnosti celé záležitosti si zveřejnění některých podrobností ještě během psaní dalších odstavců rozmyslím.
V průběhu neděle se k nám připojil sedmý účastník, Koudy. Dopoledne patřilo povinnému nácviku brždění pádu na ukloněném sněhovém či firnovém poli. Byla jsem překvapena, s jakou přesností to funguje opravdu jako podle učebnice. Takže pro příště stačí nastudovat Procházku a neprotrhnout si kalhoty mačkami. Nácvik s pípákem již vypadal o něco méně profesionálněji. Troufám si dokonce říci, že v dané situaci by už přítel zasypaný lavinou téměř nikomu nepoděkoval… Odpoledne patřilo výstupu na Pfinnovu kopu, odkud se nám otevřel (nebo spíš zavřel) pohled do Malé studené doliny plné nízké slohové oblačnosti. Krásné inverzní počasí se večer rozplynulo v panácích borovičky.
Za nejplodnější den co do sportovních výkonů lze označit pondělí, jež patřilo zdolání Baraních rohů. To se vlastně stalo takovou mojí zimní premiérou výstupu na kopec s cepínem v ruce. A zážitek to byl vskutku nevšední. Parádní slunečné počasí, které mi umožnilo již brzy ráno pořídit luxusní fotky při východu slunce, vydrželo po celý den. Při sestupu z Baraního sedla jsme potkali Pumpu na skialpech. Nutno podotknout, že v daný okamžik jsem jej ještě stále chtěla udeřit do patřičných míst za tu "zradu", jíž se na mě před odjezdem dopustil. Večer jsme to však urovnali jehličnatým mokem a posléze mělo nastat údobí "ohříváčkové". Nyní bych tedy přiblížila, o co se vlastně jednalo. Následující text nedoporučuji číst mládeži a těm, kterým bych mohla zkazit chuť vydat se na akci skromně nazvanou oddílové Tatry (přestože nadpoloviční většina účastníků se členstvím v HO TJ Loko Beroun chlubit nemůže). Zjednodušeně řečeno, chlapci si po několikerém panáku borovičky usmysleli, že ve tři ráno budu přebíhat z postele do postele a prostou přítomností lidského těla se okolí jejich těla ohřeje na teplotu vyšší než výše zmíněný průměr. Zároveň jsem na tom neměla tratit ani já, neboť přítomností jejich těla mělo dojít naopak k ohřevu okolí těla mého a tím mělo být teplo i mně. Robert mi napsal na mé materiály ke zkoušce z životního prostředí člověka rozpis postelí podle dne a času. Jediný, kdo se předem zřekl účasti v ohříváčkové akci, byl Pinďa. Asi mě prokoukl už na začátku. Nikdo jiný totiž netušil, že jsem v sobě nemusela  mít tolik borovičky, kolik jsem jí toho večera vypila, abych na hru přistoupila. Nebudeme to rozmazávat - ohříváčkový systém nakonec vydržel celkem okolo pěti minut. Pumpa vám to dyštak vysvětlí.




A abychom neskončili u poněkud pokleslé postelové horolezecké zábavy, zmíním ještě program dne následujícího, kdy mělo dojít ke zdolání Malého Ľadového štítu. Nástup přes Pfinnovu kopu skončil neúspěchem v půli Ľadového hrebenu. Další pokus přes Sedielko byl vzhledem k nepříznivým sněhovým podmínkám a lavinovému nebezpečí taktéž nezdařený. Chuť jsme si odpoledne zpravili Pumpovou instruktáží o zakládání jistícího bodu ve firnu pomocí cepínů a večer vše zapili, jak jinak než borovičkou.
Přes noc se původní slunečné počasí zkazilo natolik, že jen někteří odvážlivci (já osobně bych to nazvala méně sofistikovaněji) za hustého sněžení vyrazili na ledy a my se na chatě raději zahřívali - pozor změna - Tatranským čajem. Možná bychom Jílkovi vypili celé zimní zásoby této božské tekutiny, kdybychom zůstali dle původního plánu až do soboty. V rámci zachování dobrých vztahů s Mirem jsme se však rozhodli neriskovat a sestoupit do údolí v nechutném oblačném a mrazivém počasí již následujícího dne. Když jsme však Mira cestou dolů potkali kráčejícího v protisměru, neodpustil si kousavou poznámku, že nám nese jídlo na další den. V duchu jsem přemítala nad tím, co ještě lepšího mohlo následovat po pestré sekvenci snídaní míchaná vejce - míchaná vejce - párek s hořčicí - míchaná vejce. Že by míchaná vejce? Podvědomě jsem ho sjela vražedným pohledem a s pomyšlením, že další míchaná vejce s potěšením oželím, pokračovala v sestupu. Co by člověk taky nechtěl za ty peníze, že ano?
Chlapi se pak jeli vykoupat do popradského aquaparku a opouštěli Slovensko přes noc. Já jsem nasedla na první vlak do Prahy a nechala se opájet zbytkovým alkoholem nasáklým do sněhových oblaků, která se valila přes majestátné tatranské štíty. Přestože se z akce horolezecké vyklubala akce spíše pijácká, jak už to bývá, myslím, že svůj účel seznámení se se základy zimního lezení (a chování v kruzích lezeckých), splnila. Už alespoň vím, jak si správně seřídit mačky J.
Závěrem bych chtěla poděkovat za skvělou akci všem, kteří tam byli a všem, kteří mě přesvědčili, že to za to stojí. Oddílové akce mají smysl!
Bl.


Tatry2

Vrcholovka z Baraních rohů (foto Panák)

Poštovní holubi

14. září 2010 v 20:00 | Miss Blanche |  Poetické zákoutí
Poštovní holubi
té noci neletí
Píše se v závěti,
že tě milovala...

Sváteční zvony
toho dne vyzvánějí
do neznáma
Černá hlína
a jejich tóny,
kterým podléhala
jen ve tvém objetí,
přikryjí nyní
bezvládné tělo

Celý svět naruby
z jejího klína
zdál se ti,
když se vše smělo...

Poštovní holubi
v neděli neletí
Mě se jen chtělo...

...uletět za nimi

Černý kocour

13. září 2010 v 20:00 | Miss Blanche |  Poetické zákoutí
Zazděná ve zdi
něco tu mňouká
To asi tys mi
dal do hlavy brouka,

že černý kocour
tváří v tvář smrti
za tou zdí ve cti
na život myslí

Zazděná ve zdi
- to tvoje touha -
ve chvíli ticha
samotu hyzdí

Kocour zdlouha
spřádá chtíče,
když každá je lichá
u svojí tyče

jen já...
zazděná ve zdi...

Světlo z Mekky

12. září 2010 v 20:00 | Miss Blanche |  Poetické zákoutí
Světlo z Mekky
přinesl k oltáři
a své ano
schoval na dobu neurčitou

Pokoru ve tváři,
hrátky na neznámo
nechal s vděky
pod peřinou
a jen tak z rozvernosti
miloval se s nevinností
samou

Světlo z Mekky
v tajnosti a bez sezdání
smutku pro noc hravou
nezabrání
tomu světlu
v tichu
deky

V ambitu

11. září 2010 v 19:54 | Miss Blanche |  Poetické zákoutí
Ambitem nesla se vůně
prazvláštních jmen
když jsi v mém lůně
proklínal život

V chodbách
se rozhostilo ticho,
bláhové a nehasnoucí ticho

Dalšího rána snídal jsi rmen
a zapíjel pivo
lehce si potáhl
ze spěšně ubaleného jointa

Ambitem nesla se vůně
prazvláštních jmen
a slova se ztratila
v davu vysněné euforie

Navečer hodila v plén
své vtělené agónie
a musela zapomenout,
jak jsi v ambitu
svlékal její tělo

Variace na Borgesovo téma

11. září 2010 v 19:40 | Miss Blanche |  Poetické zákoutí
Knihovnou bloudím
V labyrintu hledám slova
A nenacházím,
co jsem chtěla znova

Mezi zrcadly
masku snímám z tváře
V opilosti
rozmnožuji žháře,
jenž ve mně rozdmýchali
nekonečný
vesmír

Uvnitř knihovny
věty se porpadly
do diáře
a labyrint krom jedné slečny
zůstal prázdný