Srpen 2010

Srpnová poezie léta Páně 2007

30. srpna 2010 v 23:45 | Miss Blanche |  Poetické zákoutí

Tma 5.8.

Tma, jež pluje celým bytem,
zakrývá mi tváře.
Omámená plytkým citem
hledím v listy snáře.

Tma, jež halí tvojí krásu,
odívaná v černý satén.
Já zas hledám v tobě spásu
a ty ve mně, smyslů zbaven.

Krvavá 6.8.

Co krve prýští
z nitra mého,
kosti se tříští
o skalnaté hory.

Co láskou křičí
mé srdce znavené,
v stínu se krčí
otrávené bory.

Bouřkový sonet 7.8.

Jak dusno před bouří,
když horký vzduch rozkmitá tvoje ústa.
Krkavci zakrouží
v temnotě znenadání, země je pustá.

Nezkrotné sirény
děsivě před smrtí,
jak v ústech murény
v padrť tě rozdrtí.

Jen zhaslé svíce
planuly do noci,
když toužila moje naděje

dotknout se líce.
Prolhaní proroci
o bouři, jež prolila krůpěje.

Něžná 9.8.

Tak rudě žhnou
rozpálené uhlíky
a k oknům paniky
ruce se pnou.

Do vlasů prsty se noří
jak hádě k mámě,
jak jazyk v tlamě
ztraceny na bárce v moři.

K ústům ústa tisknou
něhu napjatě pojatou,
omámen duší bohatou
a city, co stářím zkysnou.

Nahé údy dvou těl
přilepené k sobě chtivě.
rozkoš namočená v pivě,
a já - toužím - po tom, co bys chtěl...

Postřehy všedních dnů I.

24. srpna 2010 v 22:30 | Iréne |  Irène
Motto: " Život je kurva, je na čase si zvykat, anebo se přizpůsobit!"

"Jsou hnusné, odporné," šklíbil se při prohlížení porno časopisů pětatřicetiletý blonďák. Nechápal, co na ženskejch všichni vidí. Napudrovaný, navoněný obličejíčky, nahňácaná prsa ve výstřihu, růžové kundičky…hnus.
" Ale asi bych to měl ještě alespoň jednou zkusit," řekl si polohlasně, když jeho přítel vypnul sprchu a vyšel v bílém ručníku obmotaném kolem beder z koupelny. Chvilku na sebe zírali a prohlíželi si svá těla. Blonďák byl nádherný urostlý muž s výrazným modrým pohledem a krásně tvarovanými lícními kostmi. Na těle se mu rýsovaly dokonalé bicepsy a trojúhelníková hruď. Mnoho žen se za ním otáčelo, když procházel kolem nich v upnutých džínech od Versage, decentními slunečními brýlemi od Armaniho a pohazoval svou dlouhou dozadu sčesanou kšticí. Ale on žádnou nechtěl, hnusily se mu…běhny, děvky.
"Pojď ke mně," natáhl ruku směrem ke svému partnerovi a vtáhl ho do peřin. Položil mu hlavu na chlupatou hruď, vzdechl a na několik minut ještě zavřel oči. Druhý muž byl o poznání menší, drobnější. Prsa měl tučná a skoro žensky povislá.
" Pojď k mamince," zakňučel ještě, když se obrátil na všechny čtyři a vystrčil na svého partnera chlupatý, lehce naolejovaný anální otvor.

Po pár hodinách strávených pracovně v posilovně se blonďák ve své sportovní bílé soupravě od strýčka Sama snesl do přízemí do restaurace.

Ahoj,strejdo,"
pozdravil číšníka a opřel se o bar. " Co to tu máš za kočku?" zeptal se, když zkonstatoval přítomnost nové servírky. Nepozorovaně ji sjel pohledem. Vysoká, štíhlá, docela pevná, malý prsa-respektive asi žádný prsa, když ze sebe shodí push-upku. Roztomilej obličejíček, zvláštní kovově modrej pohled, kterým ho přepálila od hlavy k patě.
"Dobrá kunda, ta by stála za vohnutí. "usmál se na ní koketně a dal se s ní do řeči.     "Snad už jí bylo osmnáct," pomysle si ještě, vypadala totiž dost mladě.
" Docela pěknej chlap," konstatovala servírka, když odešel, směrem ke svému kolegovi, který si toto zjištění samozřejmě nenechal pro sebe.

Za týden se blonďák vracel z golfového turnaje, celý roztrpčený a rozohněný pravděpodobně nespravedlností deštivého léta, které se podepsalo na bílém sportovním kompletu. Nasupeně třískl dveřmi svého jeepu a vyšel do teplé náruče své oblíbené restaurace. Sklesle se posadil na barovou židli.
" Čau kočko, jaká byla dovolená?" zeptal se servírky, která ho rentgenovala světlými zraky.
"Ale jo, fajn," usmála se na něj mile a odhrnula si rudý pramínek vlasů z obličeje. Blonďák si ji chvíli prohlížel a chladně kalkuloval…. Líbím se jí, ta by možná mohla jít….Jak já ty hnusný smradlavý děvky nesnáším.
" Co děláš po práci?" usmál se na ní. Zanedlouho odcházel s telefonním číslem na papírku.
Slíbil, že se za hodinu až bude končit, ozve. Jak tak ležel natažený v posteli, uvažoval. Nechtělo se mu někde trávit čas v zahulený putice s buchtou a pak ji po pár panácích lámat k sobě domů, chtěl si prostě s něčím zamrdat, tak na co to obcházet. Poslal sms:
" Chceš být se mnou?" Dostalo se mu odpovědi:
" Fajn, přijeď".
Tak snad, jestli pojedu zbytečně, naseru se.
Zastavil před restaurací a prozvonil ji. Za chvilku vyšla. Přes růžové triko měla natažený zelený svetr. Vypadla trochu unaveně, ale stále měla úsměv na tváři. Dal jí pusu.

"Kurva, ona kouří," pomyslel si v duchu, když se málem zblil z cigaretového odéru, který jen matně přehlušoval parfém. No fajn, tak to jí budu muset doma nechat vykloktat listerinem.
"Abych byl upřímný," začal rozpačitě a natáčel si přitom blond vlasy a ukazováček.    "Moc se mi nechce jako nekuřákovi vysedávat někde v zahuleným baru, takže buď tě pozvu k sobě domu, nebo tě odvezu domu." Chvilku jí to šrotovalo až málem zavařil motor. Nakonec nejistě přikývla. Šlápl na pedál a během několika málo sekund zdolal tu nekonečnou vzdálenost tří set metrů, co ho dělila od práce a bytu. Z kufru vytáhnul golfové vybavení, stále ještě napůl nasupeně rozkopl vchodové dveře a ty pak podržel slečně. Letmo se na ni usmál.
"Taková nezkažená holubička," projelo mu hlavou. V pokoji ji nalil do sklenice srbskou brandy v domnění, že je to víno. Dívčina si lokla a málem plivala oheň.
" Na víno, to má moc procent, ale je to dobrý pití." Pochválila mu to. Bylo mu u prdele, co říká.
"Chceš pustit film, nebo hudbu?" Zeptal se zdvořile. V doslovném překladu za použití slovníku pánského argotu by se to dalo přeložit: " Buď tě vošukám při hitech 80.let, nebo při Bondovi."

" Pusť tam nějaký scífko, jestli máš,"
odvětila mu.
" Ježiš, co jsem to sbalil za slepici," pomyslel si pobaveně a přikývl. Po pár minutách filmu, který ho naprosto nezajímal ji přitáhnul k sobě a políbil. Byla roztomilá, nebránila se. Když ji však sáhl pod kalhotky, odstrčila ho.
" Dohajzlu, co je.? Ta kurva se nechá vtáhnout ke mně domu a pak bude dělat dámičku."
Pomyslel si vztekle zatímco pouštěl kecy typu, že nejdřív je dobrý jít s chlapem na kafe než do postele a kdesi cosi, jedním uchem sem a druhým tam. "Na to mám tak určitě čas a náladu." Přejel ji rukou přes vystouplá žebra a malá prsa. Chtělo se mu blejt, stejně měla kozy na hovno. Namísto toho se musel aktivně účastnit hovoru o laserech a fyzioterapii. Super trefa, za hodinku ji doprovodil domu a dal pusu na tvář. Snažil se tvářit se nenasraně, náladu si pak spravil doma, když se brutálně vyhonil u gay-porna.
Nedalo mu to občas na ni mrknout, když šel náhodou na oběd. Pořád tak váhal, nic moc se vlastně nestalo, ale iniciativu přenechá pro příště na ní. A skutečně, ani ne za týden mu přišla sms. Zrovna byl v posilovně a trénoval ještě posledního nasteroidovanýho magora, když mu přišla zpráva, jestli nechce někam zajít. Usmál se. Nějaká jiná dobrá duše jí nakecala, že dokavaď je mladá a pěkná, tak si má užívat.
Inu, co by ne…Carpe-diem, jak dnes praví dnešní mládež. He. Muška se chytla na lep. Odepsal jí, že je již v posteli, což byla ostatně pravda, poněvadž za pár minut končil a do postele se chystal. A zdali za ním nechce přijet. Odpověď přišla až za delší dobu, zase jí v hlavě určitě šrotoval mr. Jekyll a dr. Hyde.
Jeden pravil: " Ano, děvenko, užij si to" a druhý:
" Přemýšlej, ty krávo pitomá!" Nakonec napsala, že přijede. Šel se oholit a osprchovat. Pak pro ni šel na zastávku. Probůh, přišla celá v černém a kožené bundě. Táhly z ní cigarety a chlast.
" Vezmi si alespoň žvejkačku," pronesl blonďák nasupeně, když se k ní přiblížil. Děvka, nechápal, proč má líbat popelník. Pseudorockerka a ani neumí dát pořádně nohy do praku.
" Bež si vykloktat," otevřel jí dveře od koupelny. Naštěstí byla tak nalitá, že jí to bylo jedno. Strhl z ní hadry a položil ji na postel. Když ji strkal svého navoněného ptáka do huby, doufal, že se nepobleje nebo nezardousí.
" Hm, zase nic, další, co mi ho kouří a mně to nic neříká," pomyslel si sklesle a vrazil jí ho mezi nohy.
" To mi ani nesundáš ten svetr?"

" Ne, to si radši nech na sobě,"
šlehl po ní a přirazil.
" Nemáš ochranu?" zeptala se.
" Ty chceš ochranu?" povytáhl obočí a pak si nasadil kondom. Jak zvláštní, že v dnešní době takovýhle špinavý kurvy neberou antikoncepci.
" Prosím tě udělej se, já se na tebe budu dívat," prohlásil a když se nic nedělo, šel se osprchovat a důkladně si vykloktat dvojitou dávkou ústní vody. Pak se navoněl, aby mu na rukou náhodou neučpěl cigaretový zápach. Když se vrátil, ležela tam, jak ji nechal. Asi byla v šoku. No a co. Opatrně si lehl na druhou stranu postele. Na noze měla nějaký tetování či co. Byla odporná! Panebože, jak ty ženský jsou odporný.
" Oblíkni se. Půjdeš pěšky, nebo ti mám zavolat taxíka?"

Dopis

24. srpna 2010 v 8:21 | Iréne |  Poetické zákoutí
Jak jsi vyvraždila svou rodinu
mne vůbec neleká
když tvá ústa putují po mém těle.

A přitom znám tvé sny
o městech v rozvalinách a pádících koních
o slunci jež se příliš přibližuje
o nikdy nekončící noci

ale vůbec mne to neleká
když ležím vedle tvého těla.

Vím že venku zuří válka
že ty vydáváš rozkazy
že někdo rdousí děti a stíná vojevůdce

ale krev mne vůbec neleká
když neposkrvní tvé tělo

Chuť krvé na tvém jazyku
mne neděsí
když ti nořím tuce do vlasů.

Nemysli si že nevím
co se stane
až budou vojáci pobiti
a běhny vyhlazeny mečem

A tohle píšu jen abych tě oloupil

až jednoho dne moje hlava
bude viset a krvácet s ostatními vojevůdci
na bráně tvého domu

pochopíš že jsem to předvídal
a vůbec mne to nelekalo.


(Leonard Cohen-Výbor z poezie 1956-1968,Mladá fronta 1998)

Z portugalské metropole domů, aneb co se dá prožít cestou z Lisabonu do Prahy

19. srpna 2010 v 21:57 | Iréne |  Irène
Jedno -jak už to tak v jižních krajích bývá zvykem- slunečné ráno jsem si sbalila své omezené vybavení do kabinového zavazadla, odevzdala na recepci klíče od pokoje a vydala se vstříc domovu. Cestou na lisabonské metro mě pálilo již časné ranní slunce do spálené kůže a já bezbožně snila o sněhem lemovaných vrcholcích hor.

Zpocená a spálená jsem za sebou táhla kufr. Před mými zraky se za několik minut rozevřelo lisabonské autobusové nádraží- Gare Orientál a nejméně tak stovka nástupišť. Musím pochválit západní civilizaci-číslování bylo svědomité a dodržovalo i jisté prvky matematické posloupnosti. Avšak jsem postrádala jednu primární věc- a to označení, co kam jede. Prozíravě jsem se otázala asi čtyřicetiletého autobusáka:
"From which platform is leaving the bus to Lisboa?" ( Šéfe, odkud mi to jede do Lisabonu)?
A v odpověď se mi dostalo výřečné mávnutí rukou směrem k oněm padesáti nástupištím. Nevzdala jsem se a hrdě pokračovala na informace autobusové společnosti Renex, která ony autobusy provozuje. Na pokladně vysedávala dáma ve středních letech, která uměla anglicky jako všichni ostatní domorodci, ale nakonec jsem se s ní rukama nohama domluvila a madame mi ochotně napsala na papírek číslo onoho zakletého nástupiště. Kupodivu to nebylo 9 a ¾ , nýbrž 47 A.
Vzhledem k nepříjemnému tlaku močového měchýře jsem se rozhodla před odjezdem navštívit toalety. Zagestikulovala jsem tedy na paní na informacích, že to jdu zalomit na wecko a vystřídala jsem tak jinou dámu. Zamkla jsem se, ale už mě nenapadlo, že paní, jíž jsem střídala mě také zamkla- ale ouha - zvenku. Jaké to bylo nemilé překvapení, když jsem zkonstatovala, že nemohu ven a za chvíli mi jede autobus. Nejprve jsem něžně zaklepala, když to nepomohlo, tak divoce zabušila na dveře a následně je v záchvatu hysterie prokopla.
Po nástupu do autobusu jsem zkonstatovala, že sice klimatizace je komfortní záležitost pro kraje, kde průměrné denní teploty šplhají do výšin 30 ºC, ale že není úplně nejlepší nápad, když je nastavená na 15 ºC.
Za nedlouho se k mé výslovné radosti zjevila i moje spolucestující. Zhruba stokilová stařenka, která zabrala i polovinu mé sedačky. Po chvíli na mě začala mluvit a gestikulovat… samozřejmě portugalsky, nebo svahilsky-těžko říct takhle z hlavy. Tak jsem se zdvořile usmála a pravila:
" Madamme, si vous- voulez parler avec moi, vous pouvez parlez anglais ou francais" ( Paní, zda-li se mnou chcete navázat hovor, musíte anglicky či francouzsky)
Na místo odpovědi se mi dostalo jenom máchání rukama a : " Quoi, ne comprendo" Ano, Republica das Bananas, pomyslela jsem si sarkasticky a pustila tu vzdělanou paní k okýnku.

Po třech hodinách jsem promrzlá z autobusu dostala pořádný políček od portského sluníčka-kéž by vína- a vydala jsem se metrem směr letiště. Tam jsem si ustlala na kabinovém zavazadlu a vyčkávala tři hodiny, než mi poletí letadlo do Paříže-Beuvais. Zde jsem měla zarezervovaný nocleh v 3 km vzdálené formuli, protože se letiště-nebo spíše letišťátko- v jedenáct zavíralo a otevíralo až v šest ráno, a v 8 ráno mi letěl spoj do Prahy.
Jenže v osm večer, kdy jsme měli odlétat z Porta byla stále ještě gate closed a letištní personál si v klidu vykuřoval x-tou cigaretu. Po sléze se ozvalo hlášení, že let je o dvě hodiny zpožděn. Připočítala jsem si ke zpoždění posun času a s hrůzou jsem zjistila, že v životě nemohu stihnout být ve formuli do půlnoci a pak se zavírá. Zmobilizovala jsem proto kamarádku v ČR, která mi na internetu sehnala a poslala číslo do formule a žhavila jsem drát Porto - Paříž. Ochotný recepční mi slíbil, že na mě počká do jedné hodiny ráno. Fajn, ulevilo se mi. Po chvilce oplendování jsme se začali naloďovat na palubu, kde nás vítaly poněkud zubaté a kolohnátské letušky v uniformě Ryaniar. Půl hodiny před přistáním k nám promlouval pilot, chyba byla, že to zvládl jen portugalsky-což bylo kompletně mimo mé jazykové možnosti a znalosti a francouzsky, z čehož jsem vydedukovala, že se nám omlouvá za zpoždění, kdesi cosi o velkém protivětru apod. Přistáli jsme zhruba kolem půl jedné. Celá natěšená jsem vystartovala z letadla, trochu mě překvapilo, že se letušky tvářily dost zdrchaně a každému zdůrazňovaly excusez. A pádila jsem chytnout nějakého taxikáře.
Vzal mě hned první, na nějž jsem narazila. Ukázala jsem mu adresu formule a on mi spočítal jízdné. Přišel se sumou 800 euro. Za 3 km docela dobrej business, pomyslela jsem si se snahou vcítit se do jeho obchodního ducha.
Zareagovala jsem: " Well, sir, we also make money on tourists in Prague, but this way is not honest anymore" ( Víte, pane, my v Praze také okrádáme cizince, o tom žádná, ale chtít 800 euro za 3 kilometry je nezdvořilé).
Zíral na mě poměrně vyjeveně. " But you are not in Beauvais, you are in Lille and it is 200 kilometres far away" ( Ale vy nejste v Beauvais, nýbrž v Lille a odsud to je 200 km). Samozřejmě jsem se heroicky přela dál a nedala okrást žabožroutským taxikářem.
"What a good joke"( Jakýžto dobrý vtip) Pak jsem koutkem oka uzřela nápis na letištní budově: " L´airoport de Lille"
"A doprdele," pronesla jsem a děkovala pánubohu, že to není mezinárodní slovo. Pak jsem se obrátila zpět k taxikáři a zkroušeně pronesla:
" Well, I´ll probably need some fucking help" ( By byste tak laskav a pomohl mi?) Ochotný francouzský taxikář mě dovedl na informace, kde mi ještě ochotnější francouzský černoch vysvětlil, že jsme byli z Beauvais odkloněni do Lille a přijede pro nás autobus, který nás na správné letiště dopraví. Na moji otázku, co budu na letišti dělat ve tři ráno, když je stejně jako můj hostel zavřený se mi dostalo odpovědi:
"I have no answer on your question" ( Nemám odpovědi na vaši otázku). Vylezla jsem ven před halu, kde čekali mí spolucestující a zapálila jsem si čvaňháka. Hysterie mi lehce klepala na záda. Za pár okamžiků jsme se evakuovali k autobusu, který nás měl dopravit do Beauvais. Zatímco všichni opírali své hlavy o přítele a přítelkyně- objala jsem svůj kufr a snažila se usnout. Za tři hodiny se otevřely dveře a čekalo mě ne moc příjemné shledání se studeným deštivým počasím.
Uvažovala jsem,co budu dělat. Okolo letištní budovy jsem viděla rozesetých pár turistů se spacáky,ale tato představa mě moc nelákala. Nakonec jsem se rozhodla poprosit o pomoc řidiče autobusu. Do formule nemělo smysl jezdit, tam už na mě nejspíš nikdo nečekal. Nehledě na to tu nebyl ani jeden taxík, takže bych se tam neměla jak dostat.
Autobusák mi nabídnul, že mě vezme z Beauvais do Paříže, což bylo asi 50 km a tam že někde mohu počkat v nonstopu na první autobus zpět na letiště. Nezatvářila jsem se zrovna nadšeně. Druhému se mě zželelo a pravil:
" Well, the only thing I can do for you is that I can open you a staff room and you can stay here up to six o´clock and then go to the aeroport" ( Jediná věc, kterou pro vás mohu udělat je otevřít vám staff room a tam vysečkejte, než vám otevřou letiště) . Stopadesátkrát vřelé díky, milý gentlemane, jsem ráda, že tu neumrznu. Odvedl mě k malému přístěnku, namačkal kód a vpustil mě dovnitř.
" Good early morning, gentleman,"(Dobré brzké ranko, hošani) pozdravila jsem jako slušně vychované děvče tři araby, kteří měli evidentně stejný problém jako já. Celá rozčarovaná jsem vylezla ven na cigáro. Pak jsem si uvědomila, že se nedá nic dělat. Doklady a peníze jsem si nastrkala do spodního prádla, abych si patřičně užila v případě, že by mne chtěli okrást. Natáhla jsem na sebe několikero svršků a spodků-ne z toho důvodu, že bych chtěla parodovat odchod za alláhem, ale protože se do mě dala zima, a zalomila jsem to na sražené židle. Za pár hodin jsem byť rozlámaná, tak šťastná a přeživší seděla v letadle směr Praha.
lisboa