Květen 2010

Do páry na skle

17. května 2010 v 16:36 | Miss Blanche |  Poetické zákoutí
    Do páry na skle
kreslím špičkou nosu
   křivky tvojí něhy

Rty k tý páře tisknu
v pevný víře,
že břehy
tvých vod
v jednom šťastným losu
smočí znova
boky
moje

     Do páry na skle
kreslím špičkou nosu
    křivky tvojí něhy

Modlím se už posté,
aby ses vrátil...
za ty roky
to je...
...to je vše,
co kreslím si dnes do snu

Hory Ohňové země

8. května 2010 v 14:26 | Miss Blanche |  Přírodní vědy
Vkládám jednu ze svých školních prací - zápočtový referátek na Přírodu velehor. Ještě jsem ho neodevzdala, takže za kvalitu neručím, ale snad to u pana profesora Kalvody projde :-) Obrázky nepřidávám, nevešly by se.

1. Úvod
Ohňová země (španělsky Tierra del Fuego) je souhrnný název pro jihoamerické souostroví nacházející se v nejjižnější části kontinentu. Chilsko - argentinské souostroví o celkové rozloze 73 746 km2 (Všeobecná encyklopedie Diderot 1999) je od Jižní Ameriky oddělené Magalhãesovým průlivem a od Antarktidy průlivem Drakeovým. Největším ostrovem je Isla Grande de Tierra del Fuego nacházející se mezi 53° a 55°j. š. a 66 - 74°z. d. (Obr. 1). Jeho rozloha tvoří více než polovinu (45 000 km2) celkové plochy všech ostrovů Ohňové země a prochází jím chilsko - argentinská hranice po pomyslné poledníkové linii 68° 36´ z. d. (Tierra del Fuego [online]).

2. Pohoří
Hory Ohňové země jsou součástí nejdelšího souvislého horského systému světa, 8000 km dlouhého a až 900 km širokého pásu And, které se nachází mezi 11° a 46° j. š. (Černík et Sekyra 1969). Titíž autoři člení pohoří na severní, stření a jižní Andy, přičemž na severozápadě a na jihu hory lemují stará jádra jihoamerického kontinentu. Ohňová země je zahrnuta v nejjižnější části jižních And, kde se mění celkový charakter soustavy hlavních hřebenů (pásů). Dochází zde ke snižování nadmořské výšky a k redukci počtu hřebenů.
Jižní Andy jsou na severu ohraničeny 28° j. š. a na jihu pokračují do Ohňové země (mys Horn 56° j. š.) jako jeden neustále klesající horský pás. Tento pás vznikl spojením hřebenů Cordillera Oriental a Cordillera Occidental severně od Aconcagui (6960 m n. m.), nejvyššího vrcholu jižních And (Černík et Sekyra 1969). Jižně od 30° j. š. pokračují 600 km dlouhé Patagonské Andy, jejichž nadmořská výška s rostoucí jižní zeměpisnou šířkou klesá na přibližně 2000 - 3000 m n. m. v zeměpisných šířkách 42° - 48° j. š. (tamtéž). Na Patagonské Andy podle Černíka et Sekyry (1969) dále směrem na jih navazuje masív žulových štítů Fitz Roy (3440 m n. m.) a Cero Torre (3128 m n. m.), masív Paine na východě a nakonec se původní tři hřebeny And s pouhým jediným výrazným hřebenem objevují v Ohňové zemi, odkud se stáčí směrem na jihovýchod a noří se pod hladinu moře. Nad hladinou pak zůstávají pouze nejvyšší vrcholy Darwinových Kordiller - Monte Darwin (2438 m n. m.), Monte Sarmiento (2404 m n. m.), Monte Luigi di Savoia (2469 m n.m.).
Z geologického hlediska je hlavní ostrov tvořen dvěma deskami oddělenými Magalhãesovým zlomem a zatímco Jihoamerická deska pokračuje středně a pozdně terciérními mořskými sedimenty (vysoké roviny, izolované vrcholky a nízké pásy), na Skotské desce vystupují Ohňové Andy (angl. Fuegian Andes) jako intruzivní jádro kyselých láv a mezozoických sedimentů spodního paleozoika až spodní a střední křídy (Rabassa et al. 2000). Jižní horský region byl intenzivně erodován pozdně-kenozoickými ledovci v soustavu hlubokých údolí a členitých skalnatých hor.

2. 1. Geologická charakteristika
Darwinovy Kordillery prošly společným geologickým vývojem jako celý systém jihoamerických And. Tento vývoj popisuje Černík et Sekyra (1969) následovně:
Andy byly vyvrásněny na západním okraji kontinentu z severojižně orientované geosynklinály tvořené převážně druhohorními sedimentárními horninami, které se zde usadily po mořské transgresi v mladší křídě. Na dně moře se usazovaly červené pískovce a jíly. Během alpínského (resp. andského) vrásnění, které počalo koncem křídy, tak došlo k posunu před-druhohorních sedimentů, krystalických hornin a mladších druhohorních sedimentů. Během druhé etapy vrásnění ve starším terciéru vznikly hlubokomořské příkopy a část pohoří (staré masívy). Západní pobřeží a Patagonské Kordillery jsou tvořeny relikty těchto starých masívů. Masívy byly následně narušeny terciérní vulkanickou činností, průniky magmatu (andezity, granodiority, trachty) za vzniku množství vulkánů podél příkopových propadlin. Dnes jsou tyto vulkány s výraznými kužely a krátery činné i vyhaslé. Nejvyšší vrchol jižních And, Aconcagua (6960 m n. m.), je andezitový vrcholek na zvrásněném a zlomy porušeném jurském a křídovém podloží. Spolu s ním vznikly alpínskou (andskou) orogenezí i Andy Patagonské Andy a Ohňové Andy, jež jsou složeny především z krystalických a metamorfovaných hornin.
V argentinských Andách Ohňové země lze podle Olivero et Martiniony (2001) rozlišit celkem sedm statigrafických jednotek: paleozoický až jurský základ, formace Lemaire ze svrchní křídy, souvrství Yahgan - Beauvoir spodně-křídového stáří, svrchně-křídové souvrství Cerro Matrero, paleocenní souvrství Río Claro, skupina La Despedida eocenního stáří a souvrství Cabo Peña svrchního eocénu až spodního oligocénu. Krystalický základ (granáty, chloritové břidlice, křemence a amfibolity) je překryt souvrstvím Lemaire (rhyolity, bazalty, břidlice a kyselé vulkanické brekcie, tufy, konglomeráty či turbidity), které vzniklo během extenzivních tektonických pohybů a následně bylo ze severu překrýváno souvrstvím Yaghan z hlubokomořských černých mudstones (jílovce, zpevněné bahno) a andezitových vulkanických tufů a turbiditů a formací Beauvoir (svahové a platformní mudstones) (Olivero et Martiniony 2001). Koncem křídy se začaly projevovat vlivy orogenetické komprese. Olivero et Martiniony (2001) tyto pohyby spojuje s tektonickou inverzí, uzavíráním okolních pánví, vrcholným metamorfismem a vrásněním a počátečním výzdvihem Ohňových And. Stejní autoři dále popisují souvrství Río Claro jako první molasovou sedimentaci během vzniku předpolí Ohňových And, která byla spolu se staršími jednotkami deformována severním přesmykem na začátku paleogénu, zatímco skupina Despedida zůstala na tomto souvrství a utvořila okraje vrásy. Následovaly silné kompresní pohyby, které se staly hlavním původcem vzniku And. Tyto eocenní tlaky, jenž v argentinských Ohňových Andách skončily v pozdním eocénu, způsobily deformaci krystalických břidlic centrálních And a současně s tím i deformaci souvrství Lemaire (Olivero et Martiniony 2001). Při uklidnění vrásných pohybů došlo současně k překrytí zvrásněného souvrství Despedida formací Cabo Peña (tamtéž).
V Ohňové zemi lze vymezit celkem čtyři hlavní morfostrukturní jednotky (Obr. 2): (A) Chilské souostroví (hlubinné horniny křídy až kenozoika); (B) Centrální Kordillera (vysoce deformované jurské břidlice a žuly, křemenné vulkanity, spodně-křídové hlubokomořské turbidity a svahové mudstones a spodně křídové plutonické horniny; (C) severní úpatí Centrální Kordillery zahrnující svrchně-křídový až paleogenní okraj Australské (Magalhãesovy) a Malvinovy pánve; (D) roviny a pahorkatiny severní části ostrova s izolovanými skalními výchozy svrchního paleogénu až neogénu z většiny zakryté kenozoickými glaciálními a fluvioglaciálními sedimenty (sensu Olivero et Martinioni 2001).

2. 2. Geomorfologická charakteristika
Andy jsou pásemným pohořím alpínského typu s charakteristickými rysy vysokohorského reliéfu včetně výrazné glaciální modelace, a rozsáhlého zalednění, které je patrné především v jižní části pohoří. Charakter reliéfu je dán jednak geologickým vývojem (viz výše), resp. endogenními procesy, a jednak je výsledkem působení exogenních činitelů.
Horské pásmo And tvoří výrazný klimatický předěl. V jižní části pohoří jsou západní svahy vlivem převládajícího západního proudění z Pacifiku vlhké a východní svahy suché, naopak je tomu v severní části pohoří (Černík et Sekyra 1969). Vrcholky vystavované vlhkému jihozápadnímu proudění disponují množstvím karových ledovců a ledových polí, takže západní chilská část Ohňových And je stále pokryta rozsáhlým horským ledovcem (Rabassa et al. 2000). Podle Černíka et Sekyry (1969) ve shodě s Rabassa et al. (2000) zde ledovce často splývají až na mořskou hladinu. Výšku sněžné čáry v Ohňové zemi klade Černík et Sekyra (1969) do 500 m n. m. a horní hranici lesa do pouhých 200 m n. m., s tím, že v mnoha případech lesy zcela chybí.

2. 3. Klimatická charakteristika
Ohňová země se vyznačuje vlhkým drsným klimatem s nestálým počasím. Tyto klimatické podmínky mají vliv na silné zalednění, kterého přibývá směrem k jihu, spolu s přibýváním srážek a drsností klimatu.
V jižní části Ohňové země je klima mírné studené, zatímco severněji je klima mírné oceánské, s průměrnou roční teplotou 5 °C (Rabassa et al. 2000). Srážky vypadávají v souladu s převažujícím jižním až jihozápadním prouděním a navíc jsou kromě již zmíněného západo-východního gradientu charakterizované gradientem ve směru jihozápad (550 mm/rok) - severovýchod (330 mm/rok) (tamtéž).
Data World Weather Information Service [online] zobrazená v klimadiagramu (Obr. 3) potvrzují vlhké a chladné klima a vliv oceánu zmíněné v odborné literatuře. Roční chod teplot odpovídá poloze města na jižní polokouli, kde je chladné období vztaženo na letní měsíce severní polokoule - červen až srpen - a naopak jižní léto je v měsících prosinec až únor. Teplotní amplitudy, rozdíly mezi maximy a minimy, jsou větší v létě, zatímco s ochlazováním v průběhu roku se amplitudy snižují. Celkově jsou teplotní amplitudy spíše vyrovnané, což odpovídá značné oceanitě klimatu dané polohou na pobřeží. Během roku zde převažují relativně vlhká období (srážky v klimadiagramu přesahují křivku průměrných měsíčních teplot). Maximální průměrné měsíční úhrny srážek byly v Ushuaii zjištěny pro měsíce srpen, červen a květen a průměrný měsíční počet dešťových dní během roku vyrovnaný (podle dat World Weather Information Service [online] 11 - 13 dní s deštěm v měsíci).

2. 4. Fauna a flora
Z flory jsou v Ohňové zemi podle Černíka et Sekyry (1969) zastoupeny např. vždyzelené dřišťály (Berberis bruifolia), antarktické buky (Nothofagus antarctica), pepřovník chilský (Drimys Winteri), Maytenus magellanica a další. Jako zástupci fauny jsou zde uvedeni různí hlodavci, činčily, lišky a množství ptáků.

3. Kryogenní formy reliéfu v Sierras de Alvear
Vzhledem ke klimatickým a morfologickým podmínkám Ohňové země (viz výše) lze vedle glaciálních tvarů reliéfu předpokládat i rozšíření kryogenních (mrazem vzniklých) forem reliéfu. Kryogenní tvary jsou vázány na nezaledněné území nad horní hranicí lesa. Ačkoli se studiem těchto tvarů v Ohňových Andách zabývali mnozí autoři (sensu Valcárcel-Díaz et al. 2006), je znalost jejich rozšíření velmi omezená.
Valcárcel-Díaz et al. (2006) zmiňuje ve své krátké zprávě o studiu kryogenních tvarů v oblasti Sierras de Alvear některé již dříve zkoumané areály výskytu tvarů podmíněných mrazovým zvětráváním. Nejprve uvádí dvě lokality poblíž hlavního města Ushuaia (nadmořská výška blížící se hladině moře), kde byly objeveny sezónně zmrzající půdy s promrzáním do hloubky okolo 0,3 m, malé strukturní půdy v nadmořské výšce 750 m n. m. a velké polygonální sítě v nadmořských výškách nad 900 m n. m. v oblasti Monte Luis Martial. Dále tento autor zmiňuje strukturní půdy a známky soliflukce v centrálních Ohňových Andách (700 m n. m.). Spodní hranice permafrostu v Ohňových Andách byla stanovena na 900 m n. m. na základě zjištěné přítomnosti tříděných půd s průměry okolo 1 metru a určení izotermy 0 °C ve výšce 950 m n. m. (Valcárcel-Díaz et al. 2006).
Studium vysoko položených kryogenních tvarů reliéfu v Sierras de Alvear je součástí několikaletého pozorování, do nějž Valcárcel-Díaz et al. (2006) uvádí článkem Cryogenic Landforms in the Sierras de Alvear, Fuegian Andes, Subantarctic Argentina.

3. 1. Sierras de Alvear
Oblast studia kryogenních forem charakterizuje Valcárcel-Díaz et al. (2006) následovně:
Území se nachází v Sierras de Alvear v nadmořských výškách 1000 - 1077 m n. m., přibližně 25 km východně od města Ushuaia (Obr. 4). Nepojmenovaná lokalita v blízkosti Monte Alvear a ledovce Alvear Este má charakter plochého vrcholku se středně svažitými svahy, subhorizontálními skalními stupni (lavicemi). Vrchol byl během posledního glaciálního maxima nunatakem oddělujícím pánve ledovců Alvear Este na západě a jihu a Tristén na východě. Oba ledovce zásobovaly ledovec Beagle a na severu ledovec Río Alvear, který ústil do ledovce Fagnano. Tyto ledovce vyhloubily visutá údolí a skalní pánve a následkem mrazového zvětrávání zde vznikly skalní stupně a abrazní povrchy se striemi.
Skalní podloží oblasti je tvořeno silně metamorfovanými pozdně-jurskými porfyrity, bazalty a břidlicemi souvrství Lemaire (Olivero et Martiniony 2001).
Klima jižní části Ohňové země je chladné a vlhkém se značným vlivem oceánu (viz kap. 2. 3.). Valcárcel-Díaz et al. (2006) zjistil ve studovaném území v nadmořské výšce 1050 m n. m. v období leden 2005 až únor 2006 průměrnou teplotu vzduchu -2° C. Měření srážek v této lokalitě neprováděl, avšak předpokládá průběh podobný jako v Ushuaii (viz Obr. 3). Sněhové srážky v Sierras de Alvear vypadávají od dubna do října, avšak během celého roku může dojít k výjimkám (Valcárcel-Díaz et al. 2006). Vegetační pokryv na studovaném území byl vymezen pouze na mechy a lišejníky (tamtéž).

3. 2. Kryogenní tvary
Dle velikosti studovaného území nelze předpokládat zastoupení velkého množství různých typů kryogenních tvarů. Přesto zde bylo popsáno sedm těchto forem reliéfu, z nichž většina byla identifikována jako aktivní.
Valcárcel-Díaz et al. (2006) v krátké zprávě popisuje tvary nalezené během geomorfologického průzkumu v průběhu jižního léta 2004 a 2005, kdy byly objeveny sněhové (nivační) jámy (nivation hollows), subnivální kamenné dlažby (subnival boulder pavements), suťové valy (protalus ramparts), suťové laloky (debris lobes), strukturní půdy (patterned ground), mrazem vysunuté klasty (cryo-ejected clasts) a tory.
Sněhové jámy či dutiny spadají pod obecný název "nivační", protože vznikají v místech, kde dochází k výrazné akumulaci sněhové hmoty (Valcárcel-Díaz et al. 2006). Dále je tentýž autor popisuje jako malé dutiny či deprese na svazích, které prohlubuje právě přibývající sněhová hmota a hlavní podíl na jejich utváření má kombinace sněhového krípu, letního tání spodní vrstvy sněhu a zrovna tak následná eroze tající vodou. Ve studované oblasti jsou sněhové jámy umístěny většinou na východně orientovaných závětrných svazích v nadmořských výškách 1000 - 1050 m n. m. na břidlicovém podloží. Tyto tvary jsou navíc protažené, uzavřené ve své spodní části nápadnou změnou ve svažitosti, mají konkávní příčný řez a jsou obsazeny sněhovými políčky. Autor studie si však navzdory dojmu, že sníh je v dutinách trvale usazen, není jistý, zda-li sníh někdy netál. Fakt, že se sněhové jámy nachází na závětrné straně, kam je sníh přivát z vrcholových částí, přispívá k dobrým podmínkám pro udržení sněhových polí uvnitř jam během celého roku. Podle Valcárcel-Díaz et al. (2006) k vytváření sněhových dutin přispívá také rychlost rozpadu břidlicového podloží tvořícího vhodné dutiny pro akumulaci sněhu a následně je podrobeno mnohem intenzivnějšímu vývoji pod vlivem nivačních procesů.
Kamenné dlažby se vyskytují na mírně sklonitých východně orientovaných svazích, vždy nad hranicí 1050 m n. m. a jsou tvořeny deskovitými fragmenty lišícími se ve velikostech klastů od valounků po balvany, které jsou sepjaté a začleněné do prachovo-písčité půdy (Valcárcel-Díaz et al. 2006). Podobně jako u sněhových jam bývá jejich delší osa protažena ve směru sklonu svahu. Vznik kamenné dlažby je týmž autorem připisován silné vrstvě sněhu, jehož tíha zatlačuje směrem dolu fragmenty vytříděného materiálu, a spolu s tím může svou roli sehrát i činnost tající vody, soliflukce a sněhový kríp.
Suťové valy jsou lokalizovány na spodní hraně trvalých sněhových polí podél severozápadních svahů ve výšce okolo 1040 m n. m. a přestože se nachází na návětrných svazích, dochází u základů stěn k akumulaci sněhových polí (Valcárcel-Díaz et al. 2006). Hřebeny jsou zde přes 2 metry vysoké, složené z hrubého, málo vytříděného i jemného materiálu a tentýž autor odhaduje, že klasty byly izolovány mrazovým zakliňováním a gravitačními procesy z velmi drolivé porfyritové stěny nad vrchní částí sněhového pole, přičemž jejich transport proběhl pravděpodobně skluzem či skutálením po nakloněné sněhové ploše až k její patě. U paty sněhových políček pak byly nalezeny jak vytříděné, tak hrubé frakce.
Suťové laloky. Tyto akumulace složené jak z množství vytříděného materiálu tak z valounů a malých bloků se nacházejí na severozápadních svazích v nadmořských výškách okolo 1010 m n. m. pod porfyritovou stěnou, z níž se uvolnily (Valcárcel-Díaz et al. 2006). Protažení, resp. jejich nejdelší osa, je stejně jako u předchozích jmenovaných tvarů protažena ve směru nejvyššího sklonu svahu (Obr. 5). Největší lalok dosahuje podle Valcárcel-Díaz et al. (2006) 8 metrů na délku, 5 metrů na šířku a 3 metry na výšku. Autor se zároveň přiklání k možné spojitosti jejich původu s výskytem permafrostu, protože laloky můžou či mohly být stmeleny ledem a mohly se vlivem deformace ledu posunout po svahu dolů. Přesto nepřišel na to, zda-li je jejich původ spojen spíše s malými kamennými ledovci či soliflukčními laloky a jsou-li aktivní i v současnosti.
Strukturní půdy jsou nejrozšířenějšími kryogenními tvary ve studované oblasti nacházející se na lavicích a málo sklonitých svazích ve formě kamenných věnců (kruhů) - jak tříděných tak netříděných - až kamenných pruhů na svažitějším povrchu (Valcárcel-Díaz et al. 2006).
Tříděné kamenné věnce (kruhy) objevil autor studie pouze na vrcholku ve výšce nad 1050 m n. m. na bazaltovém, prakticky rovném podloží. Popisuje je jako kruhy ohraničené hrubým materiálem o velikosti nad 50 cm, pokrytým mechy a lišejníky, a většinou uloženým "na výšku". Tyto kruhy jsou pak vyplněny písčitým a prachovým materiálem, který však může zahrnovat i větší izolované klasty. Valcárcel-Díaz et al. (2006) dále popisuje konkrétní objevené tvary ve studovaném území: Malé polygony, které vznikly na prachové matrici ohraničené hrubým pískem a štěrkem, dosahující více jak 2 m v průměru. Na vytříděném materiálu uvnitř polygonů je dobře patrné aktivní mrazové vzdouvání. Větší klasty o rozměrech 15 x 0,8 cm uvnitř jemného materiálu jsou během jediného roku vystavovány vzdouvání vysokému 1,8 až 2 cm. Vznik těchto polygonů vázaných na povrch vyvýšené části může být vysvětlen hlubokým a intenzivním zimním promrzáním podpořeným tenkou vrstvou sněhu, který je z těchto vrcholových partií odnášen silným větrem.
Netříděné kamenné věnce (kruhy) byly nalezeny na subhorizontálních lavicích severozápadně a severně orientovaných čedičových svahů v rozmezí nadmořských výšek 1000 - 1030 m n. m. Tyto struktury o velikosti přibližně 1 m v průměru neobsahují žádný vytříděný materiál a často se podél jejich okrajů nachází balvanovité frakce.
Tříděné kamenné pruhy vznikají zpravidla na východních závětrných svazích nad 1000 m n. m. na břidlicích a čedičích regelací svrchní vrstvy půdy (Valcárcel-Díaz et al. 2006). Jsou utvářeny 5 - 8 cm širokými a více jak 6 m dlouhými paralelními pásy z hrubého písku, štěrku a kamení, seřazenými opět dle maximálního sklonu, a doplněnými prachovo-písčitými 10 - 15 cm širokými
pruhy (tamtéž). Svahy, které disponují tříděnými kamennými pruhy jsou poněkud příkřejší než u kamenných věnců. Valcárcel-Díaz et al. (2006) uvádí sklon těchto svahů 8° - 15° a protože se nacházejí na závětrných svazích, kde jsou dobré podmínky pro setrvání sněhových polí, je jejich vývoj omezen na období bez sněhu.
Tory. Výskyt malých torů popisuje Valcárcel-Díaz et al. (2006) na plochých lavicích severozápadních svahů ve výšce 1020 m n. m. v podobě zbylých bazaltických a porfyritových výčnělků 1,7 m vysoko nad okolním skalním podložím. Jejich vznik připisuje mrazovému zakliňování, které se zdá být vzhledem k ostrosti hran fragmentů stále aktivní.
Mrazem vysunuté klasty o velikosti balvanů byly objeveny na silně rozlámaných břidlicích a čedičových výchozech vrcholových partií s mírným sklonem v nadmořských výškách nad 1050 m n. m. (Valcárcel-Díaz et al. 2006). Klasty byly izolovány od skalního podloží činností mrazu. Nejprve došlo k jejich oddělení mrazovým zakliňováním a následně k jejich výzdvihu na povrch vlivem mrazového vzdouvání způsobeného zmrznutím vody ve skalních trhlinách (tamtéž). Nejvyšší takto vyzdvižený balvan podle téhož autora dosahuje 72 cm.

3. 3. Závěry ze studia kryogenních tvarů
Jak již bylo uvedeno výše, většina sledovaných kryogenních tvarů v Sierras de Alvear je v současnosti aktivní. Tato skutečnost se podle Valcárcel-Díaz et al. (2006) týká všech pozorovaných struktur s výjimkou mrazem vysunutých klastů a suťových laloků.
Hlavní roli v genezi strukturních tvarů hraje především vliv sněhové pokrývky, jejíž přítomnost v oblastech zvýšené akumulace sněhu omezuje dobu pro činnost mrazu ve skalním podloží a tím i dobu nezbytnou pro vývoj mrazem podmíněných tvarů (Valcárcel-Díaz et al. 2006). Tentýž autor uvádí, že nejčetněji zastoupenými tvary jsou v těchto zónách sněhové jámy, kamenné dlažby a strukturní půdy. Naopak nejlepší podmínky pro vývoj mrazových forem reliéfu jsou mimo tyto lokality. Valcárcel-Díaz et al. (2006) dává za příklad vrcholová návětrná místa, kde nejsou dobré podmínky pro udržení silné vrstvy sněhu, která by bránila vývoji strukturních půd velkých rozměrů či mrazem vytlačených klastů, a samozřejmě svůj podíl na diferenciaci podmínek pro vznik těchto tvarů má i rozdílný skalní materiál (bazalt, porfyrit, břidlice).

4. Závěr
Na vývoj kryogenních struktur mají vedle klimatických podmínek vliv i podmínky morfologické (sklon a orientace svahu). V Ohňové zemi je klima omezeno jednak zeměpisnou šířkou a severozápadně-jihovýchodním průběhem horského pásu And, který území rozděluje na západní návětrné a tedy i vlhké svahy a východní závětrné svahy. Tato orientace ovlivňuje délku trvání a množství sněhové pokrývky, která dále eliminuje výskyt mrazových forem reliéfu.

5. Použitá literatura a ostatní zdroje
  • ČERNÍK, A., SEKYRA, J. (1969): Zeměpis velehor. Academia, Praha, 396 s.
  • OLIVERO, E. B., MARTINIONY, D. R. (2001): A review of the geology of the Argentinian Fuegian Andes. Journal of South American Earth Sciences, vol. 14, p. 175 - 188.
  • RABASSA, J. et al. (2000): Quaternary of Tierra del Fuego, Southernmost South America: an updated review. Quaternary International, vol. 68 - 71, p. 217 - 240.
  • VARCÁRCER-DÍAZ, M. et al. (2006): Cryogenic Landforms in the Sierras de Alvear, Fuegian Andes, Subantarctic Argentina. Permafrost and Periglacial Processes, vol. 17, p. 371 - 376.
  • VŠEOBECNÁ ENCYKLOPEDIE DIDEROT (1999), Diderot, Praha, 508 s. (5. svazek)

pro Terezku

3. května 2010 v 0:13 | Miss Blanche |  Poetické zákoutí
Jak rosa trávy
smáčím svůj stín
a beze všech vin
však se všemi právy
dnes se ti mstím.

V ranní vůni
za rozbřesku
zpíval jsi jen pro Terezku,
jež topila se v tvojí tůni
dávno kyslých vín.

Já vzdala se tvých citů
natruc a pro potěchu,
že teď platím daní
bez příčin.

Jak rosa trávy
smáčím ve své dlani
zbytky volovin,
co zůstaly nám na útěku
z lesa černých jeřabin.