Listopad 2009

Muž beze jména

23. listopadu 2009 v 10:14 | Miss Blanche |  Poetické zákoutí
Zachránil mi život
Ani nevěděl
Bolelo to

Zachránil mě,
když se naklonil,
aby mě objal

Zachránil mě,
když sám podváděl
a přesto -
miloval...

Konce mého dědečka II.- Příští zastávka: Krematorium Motol

21. listopadu 2009 v 23:21 | Iréne |  Irène
Po neúspěšné návštěvě interny v Krči byl dědeček přesunut na LDNku do Motola. Ačkoliv si pokládám otázku proč? Když mu v podstatě nic nebylo, kromě pohublosti a neschopnosti ovládat svěrače. Nicméně babička si ho odmítala vzít domů, neustále to mezní datum posouvala na listopad, z listopadu se stal prosinec a z prosince možná Vánoce. Snad se bála, že by mu musela měnit plenky a starat se o něj jako o malé dítě? Snad na to byla příliš velká dáma a raději truchlila a užuž si nasazovala černý závoj a v Quelle kupovala oblek do rakve, místo aby odhodila koženkové rukavičky a vrhla se do boje? Těžko soudit, každopádně žena činu to nebyla.
V Motole se o něj z počátku starali dobře, no alespoň to tak vypadalo první týden. Druhý týden se už dědečka nikdo nenamáhal přebalit či vykoupat, a tak se kolikrát stalo, že za ním matka přišla na návštěvu a první,co ji praštilo do nosu byl neuvěřitelný zápach a hned v zápětí pohled na svého otce, kterak si z plenek tahá nánosy exkrementů a rozpatlává si je po celém těle včetně obličeje. Kdo ví, třeba to doporučovali v teleshoppingu jako účinnou pleťovou masku. Nožičky a ručičky měl už tak vyzáblé, že byste kolem nich obtočili ruku a palcem se dotkly ukazováčku jedné ruky. Často nevnímal a spal a když jste ho budili, uštědřil vám pěstní úder.
Léky na podporu srdeční činnosti a aldzheimera mu odebrali, namísto toho mu nasadili koňská sedativa, po nichž kolaboval a nešel probudit. Argument, aby neutíkal, nebyl moc sofistikovaný, jelikož si nikdo nedokázal představit, jak se ta stará 50-ti kilová troska vypotácí z pokoje, sejde čtyři patra dolů a vyjde na ulici. Marně jsme se dovolávali lékařské zprávy či vyšetření, na jehož základě by k tomu měli oprávnění. Marně! Tenkrát po studiích skládali všichni do jednoho Hippokratův lékařský slib, na jehož znění si každý medik zajisté vzpomene. A kdo by si pomyslil, že léčebna dlouhodobě nemocných je poslední zastávka před rakví, poslední pro všechny, co tam leželi, ať už v narkóze zmítáni bolestí, ať už v horečkách či ochrnutí po mozkových příhodách, třeba mohli být i zdraví, jako dědeček, ale zubatá z kosou zde nedělala rozdíly, zubatá s kosou tu měla bílý plášť s červeným vyšívaným křížem a přišla si pro všechny.
Babička nejprve zkoušela marné pokusy o uplácení sester, nosila jim každý den čokolády, sprchové gely, dokonce vrchní sestře přinesla štiku z výlovu. Ale když zjistila že to nemá prakticky žádný efekt, všechny ty bonboniérky zpucovala, zapila pivem a dovršila práškem na spaní.
I tady měl dědeček, stejně jako v Krči, několik spolubydlících. Byl uložen na čtyřlůžkovém pokoji. Jeden ze společníků byl skoro devadesátiletý pán s obrovskou plazmovou televizí u postele. Mozek si mu sice fungoval jako člověku o dvacet let mladšímu, nicméně měl ochrnuté ruce i nohy, zčernalé proleženinami a vyzáblé na kost. Až mě jímal odpor a hnus namísto soucitu, když jsem naň pohlédla. Hlavičku měl malinkou a scvrklou, jak po indiánském skalpu. Několikrát za den se rozbrečel a tázal se nás: proč já? Čekal a jeho čekání bylo nesmírně dlouhé. Již čtyři léta strávil po různých zařízeních a ústavech a ta úleva ne a ne přijít. Jenom bezmocnost ho sžírala a ubírala mu na síle.
Když definitivně umíral a od jeho lůžka odešla plačící stařena o berlích, dědeček se svlékl dohana a posadil na židli vedle něho. Starý pán vytřeštil kalné bulvy, nechápal, co mu tím chce říct a zřejmě ho měl za výstředního blázna. Dědeček se však stále dál rozvaloval v křesle, měl jednu ze svých světlých chvilek. Nožku přes nožku a se šibalským úsměvem si brblal pod vousy:
" Jó vole, to abys ještě před smrtí viděl, jak vypadá normální chlap."
Druhý obyvatel dědečkova privátu byl pan Pavel. Byl z celé společnosti čtyř mušketýrů nejmladší, těšil se teprve 60-ti let života. Kdysi dávno mu operovali třísla a v důsledku nedbalosti či čehosi, což už bylo mimo jiné jedno, u něho došlo k trombóze a krevní sraženina mu způsobila mozkovou mrtvici. Kompletně ochrnul na dolní končetiny a pravou polovinu obličeje. Mluvil jen velmi nezřetelně a pomalu a dost často nesmysly. Dědeček si z něj rád utahoval. Často ho pozoroval při jídle a halekal na něj z vedlejší postele:
" Jak to žereš, dobytku?" Jednou vzbudil nesmírný povyk, když v noci vstal a přistoupil k posteli pana Pavla. Následně ho pevně uchopil za ramena a začal s ním třást jak Anatol Mstitel z Věřte -Nevěřte a když se nebožák probudil, usmál se na něho z několika centimetrové vzdálenosti a rozmile pravil:
" Ahoj, ty jedna mrtvolo".
On měl vždy svůj velmi specifický humor. Například rád kamufloval nevolnost. Vzpomínám si, jak jsme za ní jednou s mámou přišly a on oči protočené v sloup lapal po dechu. Za nedlouho vypukl v hurónský smích, jak nás napálil. To už já jsem však vřele a s rozkoší objímala záchodovou mísu a nejistě jsem se snažila postavit na rozteklé nohy.
Nebo se velmi rád chlubil historkou, jak měl střevní potíže a hrál nepříčetného. To bylo v době návštěv a děda vyběhl na chodbu, ruce přitisknuté zezadu na plenky a jak běhal chodbou, sral si to o sto šest, až to z něj odkapávalo. Přítomné babičky, manželky, dcerušky a jiní příbuzní jen nevěřícně áchali a óchali.
No a třetí dědečkův soused…..je všechny nakazil chřipkou……

Zkurvená válka

16. listopadu 2009 v 23:26 | vložila Božka |  Citujeme dle správných bibliografických citací...
Anotace: Jednoho deštivého listopadového dne, v předvečer výročí revoluce, jsem se probírala starými e-maily, které mi přišly od kdekoho a já jsem na ně kdekomu kdeco odpověděla. Když jsem narazila na ty, které mi přišly před dvěma lety od mého ctěného bratra z mírové mise v Kosovu, nevěděla jsem, že objevím ten, jehož obsah stojí za zveřejnění na Edici. Snad se, Vladi, nebudeš zlobit, když ho tu dám do uvozovek a řeknu, žes to napsal ty, nikdo jiný.

"To takhle stojíš na vrcholku jedné dvouapůltisícovky, pod mačkami Ti skřípe led, tvář Ti modeluje zubaté sluníčko a ošlehává ledový vítr. Díváš se po okolních vrcholech a do mozku se Ti vtírají pocity Messnera nebo Jožky Rakoncaje. Pak postupuješ po hřebeni do sedla a z euforických výšin Tě zpátky do reality vrátí roztroušené miny na svahu, které tu odkryl odtátý sníh. Zkurvená válka..."

Vladimír (Konstantin po dědečkovi) Č.

Konce mého dědečka I.- Na interně

12. listopadu 2009 v 22:23 | Iréne |  Irène

" Stolice byla?" vtrhla do oprýskaného nemocničního pokoje obtloustlá sestra v bílém plášti a jako rtěnka rudých podkolenkách, které obepínaly její silná mužná lýtka. Pacienti na sobě nedali nic znát, jen jeden,ten nejmladší ležící až v samém rohu pokoje, sebou cukl. Asi si jako jediný při smyslech uvědomil trapnost této otázky před návštěvami všech babiček a tetiček, které obletovaly polomrtvé stařečky a tiše lkaly u lůžek do látkových kapesníků.
Sestra protočila oči v sloup a pak se rozhodla obejít každého zvlášť. Zastavila se u první postele, na níž skomíral pán po operaci páteře. Nemocničním postel pod ním smutně vrzala svoji rozmrzelou melodii. Tváře měl vrásčité a seschlé, oči zapadlé dovnitř hlavy a skoro vyhaslé. U nohou se mu tetelila jeho žena a donekonečna mu vnucovala vanilkový pribináček.
" Stolice byla?" zavřískla mu z deseti centimetrové vzdálenosti do tváře sestra. Starý pán se zavrtěl, jakoby vzpomínal na nějakou nevábnou událost deset let zpátky.

" Ano, sestři, byla," vykoktal pak a dál hleděl na strop. Z močové trubice mu vedla hadička ústící do plastového pytlíku zavěšeného na posteli. Sestra si nasadila gumovou rukavici, jakoby se chystala nebohého staříka gynekologicky vyšetřit, avšak namísto zavedení prstů vymáčkla obsah pytlíku do kýble. Do poznámek si udělala další čárku a šla o dům dál.
Na vedlejší posteli ležel můj dědeček v hojném obklopení dam. Voňavá a nažehlená babička mu neustále cpala, jak bylo jejím dobrým a častým zvykem, rohlík se šunkou, piškot a nutila ho to zapíjet minerálkou s příchutí aloe vera. Dále pak moje matka a já, která jsem neustále pokukovala po onom mladíkovi u okna, jestli není díky své náušnici v uchu a nepřirozeně ženským rysům teplouš. Po nějaké době si všiml mého upřeného pohledu, poodhrnul si blond patku z čela a změřil si mě nervózním pohledem od rozečtené foglarovky. Raději jsem ucukla.
Asi bych měla zmínit, jak se sem můj dědeček vlastně dostal. Inu, jak tomu dost často bývá, čirou náhodou. Byl několik týdnů, dva nebo tři, přesně si nevzpomínám a ono to ani není podstatné, po mini operaci, kdy mu implantovali do srdce strojek zabraňující arytmii. Díky několika narkózám, stáří, pokročilému stádia aldzheimera a zejména těžké dehydrataci organismu jednoho dne zkolaboval a probudil se až na JIP. Tam se moc dlouho nechtěl zdržet, a tak ze sebe sundal veškeré hadičky a jehličky a vyrazil domů. Na chodbě mu zdravotní bratr vysvětli, že to jaksi není možné a že za tou Růženou na Žižkov nemůže jenom tak odejít.

I když to vlastně byla Jana na Jižním Městě, ale to v danou chvíli bylo každému jedno. Dědečka zpět uhnízdili na JIPce a dostal osobního strážce, za něhož by byla každá Whitney vděčná, který opatroval jeho dušičku na útěku ve dne v noci. Po několika dnech ho přestěhovali do Krče na internu, na pavilon A3. Jeho diagnóza zněla: dehydratace a zánět ledvin. Nic smrtelného.
Ovšem tady měli velmi zvláštní způsoby,jak léčit dehydrataci. Například připoutáním pacienta na 24 hodin řemeny k lůžku a zavedení kapačky do žil. A tak po pár dnech byl dědeček slabší, vyzáblejší a jeho vlasy nabyly nepřirozeně žlutého odstínu. Odpoutali ho jenom, když za ním přišla babička na návštěvu, která ronila slzy jako krokodýl. Každé odpoledne se ho pokoušela rozchodit pravidelnými vycházkami po chodbě, kde potkávala další zbloudilé duše po operacích, na něž už byla zvyklá.
" Á, dobrý den, paní Nováková, vy jste dnes pilná jako včelička, po kolikáté již jdete?" Dědečka ani v tomto stavu neopustil jeho smysl pro humor, navíc se ještě dimenzoval
aldzheimerem, takže se velmi často stávalo, že ukazoval na své spolubydlící prstem a kiš kiš to je vůl, vidíš ho? Neustále mluvil o Libuši, protože byl rád, že konečně dostala povolení k výjezdu z ČSSR, ikdyž vlastně nikdo netušil, kdo to ta Libuše je, nebo spíše byla, pokud vůbec někdy. Dokonce i mě jednou uštědřil překvapení, když jsem s náruživostí mladého chemika zkoumala roztok, který mu kapal do žil. Dělal, že spí a pak na mě znenadání vybafl a pevně mě chňapl za ruku, za což by se ani lovecký pes nemusel stydět, že jsem málem musela využít služeb jeho bažanta.
Sestra přistoupila k pacientovi u dalšího lůžka, nejprve mu píchla inzulín a poté zaznamenala, že v místnosti něco páchne. Otevřít prastaré okno v krčském pavilonu bylo prakticky nemožné. Jenom si sama pro sebe pomyslela, že stolice pravděpodobně byla a zatáhla za provázek u postele. Tím přivolala jednu ze svých kolegyň, pro změnu v bledě modrých podkolenkách a poučila ji:

" Jaruško, vezmi si pěnu a omyj tadyhle pána." Než stačila Jaruška cokoliv znechuceně podotknout, do místnosti se vřítila hlavní sestra.
" Je tu pan Šternberk?" zapištěla extrémně vysokým intenzivním hlasem.

" Ano?" ozvalo se od okna rozrušeně. Prošedivělý skoro osmdesátník se snažil podle přání své manželky luštit křížovky, papat sušenky a hlavně hodně pít. Zejména to poslední přání se projevilo plastovým pytlíkem nafouklým jak čutací meruna. Zpod bavlněného svetru mu čouhal otrhaný límeček nemocničního pyžama.

" Jdete domů, pane Šternberk!" zahlaholila sestra a odporoučela se dopít kafe. Pan Šternberk sebou začal rozrušeně cukat, radostí nevěděl, co dřív, zda dokončit jednu z několika desítek nakousnutých křížovek, nebo si sbalit nemocniční župan. Radostně se rozhlížel na všechny strany, jeho veselí však nikdo neopětoval. Nikdo si toho nevšímal, až nakonec mladík u okna kývl směrem k němu:

" No vidíte to ," a znovu se začetl. Za minutu však byla vrchní sestra zpět, v ruce držela hrnek a na půl huby prohlásila.
" Pane Šternberk, to byl omyl" a netečně vyšla z místnosti……

O smrti (před smrtí)

4. listopadu 2009 v 11:06 | Miss Blanche |  Poetické zákoutí
Déšť lepil mi vlasy
v prameny beznaděje
Jak most chtěla jsem překlenout
všechnu nesmrtelnost lidstva...

V závěti píšu:
miluji a nenávidím
Ale, kdo si to přečte?

Snad ranní vystřízlivění
Snad zlaté listí,
jenž zbylo v korunách,
či tlící
v bezedném bahně promoklých strání
Snad
Snad měla jsem se držet při zdi
a rozdávat po tunách
svoje "štěstí"
Rozsvítit Máchovi na hrobě
ještě jednu
svíci
Schoulit se v peřinách svítání
a myslet jen -
či snad toužit -
anebo alespoň snít

o smrti