Říjen 2009

Pražáci v Šatově aneb jak to běžně (ne)chodí ve vinném sklípku

12. října 2009 v 15:11 | Miss Blanche |  Miss Blanche
Není příliš snadné napsat podrobněji o tom, jak bylo v Šatově, když žlutavé listí padalo ze stromů a vůně vína vanoucí ze sklípků byla silnější než vědomí, že jsem teprve včera dobrala antibiotika. Náš třicetičlenný zájezd pod vedením magistra Jana Z. a mistra Řezni dorazil na místo určení v pátek večer. Po deváté hodině byla již většina účastníků zájezdu v hospodě U Fandy. Ta šťastnější menšina (cca deset lidí), co ještě sytila v areálu TJ Tatran Šatov své žaludky ze zásob přivezených z domova, se vydala na obchůzku a průzkum sklípku, kam jsme měli zavítat v sobotu na večer. Když jsme sestoupili těch čtyřicet schodů do starých štol po těžbě písku, obklopila nás zvláštní vůně sklepní plísně a vlhkého ovíněného vzduchu. Ponuré chodby ve světle úsporných žárovek nebyly zas až tak ponuré, neboť byly plny sudů s vínem. Sklepmistr Martin řekl něco v tom smyslu, že přeci tu nejsme od toho, abychom se dívali na sudy a že tedy dáme alespoň čtyři vzorky... Nakonec jich bylo o deset víc a nikdo již nebyl schopen při cestě zpátky počítat ani schody ani sklenky s degustovaným vínem. Komorní večer jsme po třech hodinách (namísto třiceti minut) zakončili U Fandy, kde se někteří posilnili ještě pálenkou či pivem (aneb když Pražáci přijedou na Moravu). Posbírali jsme sebe a své kamarády a nějak se vrátili do base-campu. Magistr Z., si myslím, mohl být neskonale vděčný za to, že byl dotažen z hospody, nakrmen Pavlovo klobásou a uložen v chatce číslo 6.
Ranní vystřízlivění probíhalo velmi pozvolna. Slunce štípalo do opuchlých tváří a pár střízlivějících vykročilo kolem jedenácté hodiny ranní na dlouhou několik set metrovou pouť do šatovské vojenské pevnosti zvané "Zahrada." Hodinová prohlídka ruských děl a podobných serepetiček spolu s vyčerpávajícím výkladem bolestně vtipného pana průvodce zapříčinila příchod kručení v našich břichách. A protože již byly dvě hodiny odpoledne - tedy čas oběda - nezbývalo nic jiného, než jít k Fandovi a dělat, jako, že jsme to nebili my, co včera surově orvali řůžové kvítky umělé květiny uprostřed lokálu. Mezi objednanými jídly značně dominovaly brynzové halušky a také halušky se zelím...
Odpoledne se proměnilo v jeden velký fotbalový match, který, vzhledem ke své absenci, nevím, jak dopadl. Večer se ukázalo, že zalehnout na tři hodiny do chatky nebyl zas tak úplně špatný nápad, neboť od sedmi hodin večer začalo vše nanovo. Martin naléval o sto šest a já jsem u páté sklenky vynutila vyndání hudebních aparátů, neboť jsem si z té hudební produkce chtěla alespoň něco pamatovat. Sklepem se linuly různé melodie v podání Řezňovy basy, mé a Gattyho kytary, Zachyho harmonik, Petrovo bubnu a jedinečného sága a klarinetu Honzy Korbela. Samozřejmě bylo slyšet i kastaněty, které si rozebraly naše kamarádky bioložky a Betka si střihla úžasné sólo na flétnu u Jantarové země. Sýr z obložených táců pomalu vymizel, stejně jako schopnost vnímat okolní dění. Tady někde mé vyprávění o sobotním večeru musí chtě nechtě skončit, neboť ten se nějakým záhadným způsobem přehoupl v brzké nedělní ráno... Nevím, kolik bylo tentokráte vzorků, ale našla jsem si mezi nimi oblíbence, jako byl Tramín červený či Rulandské bílé z pekla (ty jsem si alespoň poznamenala do mobilního telefonu, než mi vlhkem a nedostatkem signálu zemřel v kapse). Kapky deště skrápěly mi tváře, zatímco jsem se vznášela na nebeském vozu postaveném ze sklenic vína. Žlutavé listí stále padalo ze stromů a čechralo mi vlasy.
Ranní vystřízlivění, chtěla jsem napsat, že probíhalo velmi pozvolna, ale ve skutečnosti neproběhlo (tedy určitě ne v chatce č. 6). Možná, že někdo začal střízlivět již okolo jedenácté hodiny, kdy se opět menšina vypravila navštívit Malovaný sklípek. Vstupné činilo třicet korun, včetně ochutnávky. Popravě, s Betkou jsme pro jistotu ochutnaly jen místní vodu a následovaly skupinu po schodech dolů. Před námi se otevřela úžasná scenérie plastických maleb Maxmiliána Appeltauera, který dokonce většinu obrazů vytvořil poté, co ve válce přišel o ruku. Barevné salónky a hlubokomyslné verše, mnohdy o smrti (ale taky o životě - "Vínečko bílé, jsi od mej milej, budu ťa pít, co budu žít. Vínečko bílé..."), dokonce na chvíli nechali zapomenout probdělé noci.
Další fáze střízlivění probíhala opět U Fandy, tentokráte jen nad polévkou, snad díky nestabilitě žaludečního klimatu, a ta poslední až v autobuse. S Betkou a kluky z Hedonisu jsme víkend zakončili tradičně, na fotbalovém zápase a náslédném posezení - kde jinde než v hospodě nad půllitrem Gambáče...