Když jsem se v neděli vrátila od bráchy z Moravy a zavítala tak po dvou dnech na internet, nemohla jsem uvěřit vlastnímu zraku. Na oficiálních stránkách mého oblíbeného Čechomoru se znenadání v sekci koncerty objevila informace o středečním vystoupení na akci nazvané Slavnosti svobody 89/09, jež se měla uskutečnit ku příležitosti prvních "svobodných" voleb v Polsku v roce 1989 na půdě polského velvyslanectví ve Valdštějnské ulici na Malé Straně. Bez zaváhání jsem se rozhodla, že se na akci doslova musím vypravit. A to nejen kvůli vstupu gratis, nejen kvůli Čechomoru, ale především také kvůli vyhlídce na nevšední hudební zážitek v podání dvou polských kapel a také avizovaného Jarka Nohavici.
Co člověka napadne jako první, když se odhodlá na akci takovéhoto formátu? Sehnat kamarády a přátele, aby byla atmosféra co nejpříjemnější. Ovšem, zapomněla jsem, že je na většině škol zkouškové období a už vůbec mě nenapadlo, že všichni, kterým jsem psala, mají zkoušku ve čtvrtek ráno. Jenže jsem byla plna odhodlání, že tam prostě musím jít za každou cenu. A tak jsem se po chvilce přemlouvání ve středu odpoledne vydala prosluněnou Prahou na Malou Stranu.
Jakmile jsem objevila Valdštejnskou ulici, nebylo pochyb, že jsem na správném místě. Dav lidí všech možných národností, zejména Čechů a Poláků, se těsnal na chodníku a částečně blokoval rozzuřené řidiče aut tudy projíždějící. Bylo mi blbé stoupnout si na konec té široké neorganizované fronty, tak jsem prošla po silnici, jakoby se nechumelilo téměř dopředu a netrpělivě čekala, až se otevře brána do Fürstenbergovy zahrady.
Nastala tlačenice s pochybnostmi typu, jestli lze propašovat lahve s vodou. Davem se však proneslo jen: "Hlavně žádný sklo! Žádný sklo, jasný?! Pošlete to dál!"
Po vstupu do areálu jsem si prokousala cestičku na volné místo pod podiem a již jsem nerušena poslouchala první tóny polského Lao Che. Tato kapela byla představena žánrově jako směska progresivního rocku, ska, metalu a folku. Dlouho netrvalo, než se všechny vyjmenované žánry vystřídaly a publikum, natěšené na Čechomor, se unavilo. Vytleskat přídavek od Lao Che byl porod, snad právě kvůli Čechomoru.
Úderem osmnácté hodiny přišel na pódium cimbál a za ním již Radek Pobořil o francouzských holích (tuším, že prodělal nedávno nějakou operaci), Karel Holas a Franta Černý. První tóny Mezi horami zvedly poslední sedící posluchače z krásného upraveného trávníku a všichni se jali zpívat z plných plic. Mé nadšení bylo násobeno tím, že jsem se po dlouhé době chození na koncerty Čechomoru dostala do první řady. Jak říkám: Když Čechomor, tak jedině v první řadě! Zanedlouho se k trojici připojila pětice tzv. cimbálovky Martina Hrbáče. Majstr Hrbáč hned začal původní verzí Velických zvonů, které byly následně interpretovány v podobě, jakou znají posluchači Čechomoru již mnoho a mnoho let. Před samotným závěrem nám také bylo dopřáno poslechnout si neuvěřitelné umění Petra Pavlince, jakožto velmi nadaného cimbálového hráče. Klasické zakončení Starou Pivničkou pak bylo ještě nastaveno přídavkem Aj, čo ně dáš. Tak skončila Čechomorácká euforie.
Zatímco fanoušci běželi za pódium pro Frantovy podpisy a fotografie do rodinných alb, na scénu se připravovala druhá polská kapela Warsaw Village Band. Mnozí ji zde vychvalovali jako polský ekvivalent Čechomoru. Já jsem však toho názoru, že Čechomor je originální a Warsaw Village Band je zrovna tak originální. Zpěv violoncellistky se zdaleka nedal srovnávat s hlasem Franty Černého (v dobrém slova smyslu). Je to zas něco úplně jiného, ačkoli bychom obě kapely mohli zařadit do jakéhosi prapodivného folku. Nechci to ale záměrně škatulkovat. V programu Slavností svobody jsme se například mohli dočíst o ocenění "Kapely z vesnice Varšava" prestižní BBC World Music Award 2005. Ovšem musím ještě podotknout jednu informaci ze zákulisí, která mě velice potěšila. Když právě František Černý z Čechomoru pořádával nějaké hudební festivaly, pozval tenkrát kapelu Warsaw Village Band, které se u nás natolik zalíbilo, že od té doby jezdí do České republiky pravidelně hrát.
Vyvrcholením hudebního programu mělo být vystoupení Jarka Nohavici a polského písničkáře, který dlouhou dobu překládá Nohavicovy texty do polštiny. Nejprve vystoupil sám Tolek Muracki se svou kapelou a na úvod zahrál Jarkovo Dokud se zpívá v polské verzi. Po zhruba třičtvrtě hodině ho pak vystřídal dlouho očekávaný písničkář, jehož, jak mnohokrát zmínili moderátoři, nemusí nikdo představovat.
Jarek Nohavica začal své vystoupení kompromisní Těšínskou. Jeho vystoupení se vyvíjelo v duchu, jak jsem jej znala z televizních či audio záznamů. Viděla a slyšela jsem jej na živo úplně poprvé v životě a zážitek to byl vskutku nevšední. Nohavica neklamal, když zapomněl text jedné z neprofláklých písní, a překvapil závěrečným Petěrburkem v polském i českém podání. Třešničkou na dortu pak byl jedinečný výstup s improvizovaným skládáním veršů typu: "Praha je krásné město, Ostrava taky, nad oběma městy jsou stejné mraky, ...".
Celý večer byl v pauzách při zvučení kapel doprovázen dokumentárními filmy k událostem roku 1989, o městě Varšavě, apod. Prostor dostala také nehudební vystoupení umělců z V.O.S.A. a povedená fireshow v podání Pa-li-tchi.
Po ohňové show se navzdory pokračujícímu promítání filmů velký dav diváků rozprchl do ulic Malé Strany. Já jsem využila teplého večera k procházce po Mánesově mostě a po nábřeží jsem proplula mezi davy turistů až k Tančícímu domu. V hlavě mi zněly nové melodie skupin Lao Che a Warsaw Village Band a staré známé melodie Nohavici a Čechomoru, jež mě až do rána hřály u srdíčka. Protože tak dobře povedenou akci jsem dlouho nezažila, musím konstatovat, že ti, kteří tam nebyli mohou jen litovat a závidět. Zároveň se už teď mohou těšit na letní festivaly (od Benátské noci až po České hrady), kde vystoupí jejich oblíbení interpreti. Ovšem nic nenahradí tuto naprosto jedinečnou kombinaci polských a českých muzikantů s oslavou "svobody," jejíž první podnět přišel v roce 1989 právě z Polska.
V krásném prostředí Fürstenbergovy zahrady před polským velvyslanectvím, troufám si říci, si každý přišel na své a nikdo nebyl zklamaný. Dík za každou takovou akci, kde jsou lidé k sobě milí, hraje dobrá (co dobrá, nejlepší!) hudba a organizátoři přejí dobrou noc :-).
Zde hledá