Květen 2009

Pokus

31. května 2009 v 0:19 | Iréne |  Irène
Anotace: Domnívám se, že není třeba dodával info k věcné části povídky....Nicméně jsem se snažila, alespoň z počátku, aby to mělo existencionální nádech. Nejsem si jistá, že každá snaha je úspěšná....

" Hvězdné nebe nade mnou, mravní zákon ve mně!" Emanuel Kant

Bylo dusno, slunečné a lepkavé dusno a to byl teprve první květnový den. Otravné mouchy ji obletovaly a neustále lechtaly na bronzovém zpoceném těle. Několikrát se po nich otráveně ohnala a posléze známé šimrání ignorovala. Někde v dáli se zatahovala mračna a slibovala alespoň chvilkovou útěchu od parného dne, i když kdo ví, zda sem vůbec dorazí.
Kolo měla opřené o stožár a spolu s dalšími cyklisty čekala, až za necelou půlhodinu přijede vlak. Všechny nádražní lavičky byly obsazené místní omladinou, která se rozhodla, že si v lásky čas vyjede do hlavního města republiky. Pálili jednu cigaretu od druhé a mluvili jako všichni ostatní v tomto věku.
Dívka se posadila na beton a nelibě se šklebila, jak ji zasychal pot na mokrém oblečení a ještě provlhlé vlasy neforemně splývaly podél obličeje. Konečně zahoukal osobák a vtáhl veškeré osazenstvo do chladných kupé. Nějaká stará paní se rozčilovala, že si kola berou s sebou. Měla pravdu, ale koho to zajímalo!
Proti dívce se posadil její o dvacet tři let starší kolega z práce, který se amatérských závodů zúčastnil též. Nepřítomně upnula čistě modrý pohled na jeho dosněda opálenou a větrem ošlehanou tvář. Pak mu v duchu vyjádřila soucit, že je již v tomto věku plešat. On se na ní chlípně usmál škvírou mezi řezáky, kterou by mu prolez červ, bez toho, aby něco zaznamenal. Dívka pohlédla z okénka na míhající se krajinu někde v dáli prokvetlou sídlištním odérem a ignorovala kolegovo zbytečné tlachání. Obstarožní paní sedící vedle nich na ně mlčky zírala. V jednu chvíli měla nutkání se na pani galantně pousmát a otázat se jí, zda je tu něco k vidění, ale pak si to rozmyslela. Bylo moc horko na to, aby něco takového vykonávala.
" Vystupuješ v Úhříněvsi?" pronesl kolega. Dívka ze zamyslela a pak krátce přikývla. Koneckonců z Úhříněvse to měla jen osm kilometrů na kole a jinak by musela jet až na Hlavní nádraží a pak i s velocipédem do metra. A to se jí zrovna nechtělo.
" Fajn, pojedeme spolu, já bydlím kousek za Prahou, taky je to pro mě výhodnější," usmál se na protisedící, která ho však jedním uchem pouštěla dovnitř a druhým ven.
Vlak zastavil, oba si podali ruce se zbytkem výpravy a hrnuli se ven. Obstarožní pani však zbystřila:
" Slečno, pán si tu zapomněl batoh," obrátila k černovlásce tučnou tvář. Ta se jen letmo pousmála a s díky chladně konstatovala:
" On už je senilní." Poté navrátila kolegovi zavazadlo, který se ještě vrátil nálezkyni poděkovat.
Vystoupili z vlaku a nadechli se svěžího vzduchu, který konečně prochladl na pozadí smrákajícího se dne. Nad obzorem rudlo nebe a z dálky se linula sladká vůně šeříku.
" Víš kudy?" zeptal se a položil jí přitom ruku na rameno. Nelibě se ošila a poprvé za celou cestu probrala. Proč se jí dotknul?! Znechuceně nakrčila nos, když si povšimla jeho zčernalých nehtů.
" Ne," řekla úsečně a odtáhla se. On se však chlípně zazubil a přitiskl ji k sobě. Na krku ucítila jeho dech a zachvěla se odporem.
"Nešahej na mě!" pokusila se odtáhnout, avšak nemohla uniknout z pevného sevření. Jednou rukou ji sáhl na hýždě.
" Slyšíš!" prudce se mu vytrhla z náruče a přes sluneční brýle naštvaně hleděla do temných očí podmalovaných ještě temnějšími stíny.
" Tak raději pojedem," svolil nakonec a oba nasedli na kola. Dívce se v hlavě honilo spoustu obrazů a výjevů. Nevěděla, co si o celém tom absurdním dramatu par excelence má myslet. O co mu jde? Ptala se naivně sama sebe, i když tušila. Slepě ho však následovala, přišlo jí slabošské, nechat ho odjet a utéct. Ovšem, že by ji dojel, nebo by mu musela čelit při první příležitosti v práci.
Den počínal uvadat a jen stěží rozpoznávala někde vepředu jeho mohutnou siluetu. Pak projížděli lesíkem a v zákrutech se ztratil nadobro.
" Taky dobře," pomyslela si jen. Entusiasmus jí však zkazil zanedlouho pohled na jeho robustní postavu, kterak močí v křoví. Kolem se linul zvuk hustého odrážejícího se proudu tělesných tekutin.
" Pokračuj dál!" zvolal na ni jakoby nic a oklepával si přirození. Dívce se obrátil žaludek a cítila jak se jí do úst dere klobása, jíž obědvala. Raději však nezastavovala. Zanedlouho přijela k lávce přes Botič a slezla z kola. On ji dojel a prudce přitiskl k zábradlí. Šlapka se jí zařezávala do lýtka a jen stěží potlačila bolest.
Dýchal jí do tváře a na úpěnlivě stisknutých rtech cítila jeho tvrdý jazyk, jak se jí dere do úst.
" Dej mi pusu," zažadonil lačně a stále ji jednou rukou pevně držel. Druhou jí sjížděl níž.
" Ne, tohle nejde," bránila se mu. Kolem přejel asi devítiletý kluk na kole a zavřísknul: "Překážíte!!"
Kolega si jí na okamžik přestal všímat a za klučinovou ozvěnou neméně hlasitě zahulákal: "Drž kurva hubu!"
Pak se naň obrátil a sebejistě dodal:
" Ty mě přitahuješ, já tebe taky a nevidím vtom žádný problém!" Ona zůstala jak omráčená a nevěřícně se uchichtla. "
V tom máš nějak jasno," podotkla sarkasticky a pak dodala: " Třeba, že jsi ženatej ti nevadí?" V ten okamžik mu zchladly rysy a přeměřil si ji ledovým pohledem.
" Gejza taky byl," podotkl na její adresu a dál se dobýval za nedostupné hradby. Ona však v tu chvíli prozřela odkud vítr vane a začalo se jí chtít zvracet. Kdyby se tak mohla předklonit k nejbližšímu křoví a vyzvrátit veškerou tíhu!
" Jsem zadaná, nechci bejt ničí milenka," začala blekotat. Zároveň se jí zmocnil strach, tohle nevypadlo moc dobře.

" Ale přítel to neuvidí," dostalo se jí silného argumentu. Nemohoucně zůstala zírat do kalné vody, tak to bylo moc!
" Jseš frigidní, nebo co? Já bych si s tebou zapíchal, sprostě a brutálně zapíchal," šeptal ji do ucha. Na nohou se jí začaly dělat podlitiny, jak stála zapřená o kolo. Poté jí navzdory veškerým snahám sáhl mezi nohy a poté překvapeně vytáhl ruku ven:
" Ty ani nejsi vyholená.." konstatoval udiveně.
" A co jako, nech mě bejt!" vzpouzela se mu náručí. Dost marně. Máš hezkej tvar prsou, ale jsou malý. Jedničky, nebo co to je? Měla bys na plastiku." Říkal mezi tím, co se jí snažil neustále strčit jazyk do úst.
" Dost," vzepjala se a on náhle povolil. Holeně a lýtka měla nateklé a zmodralé. Násilník si zavčas uvědomil, že buď se ovládne nebo bude záhy čelit trestnímu oznámení za znásilnění.

Nebe nadobro potemnělo a dalo slunci sbohem. Osamělá cyklistka, naprosto apatická a otupělá proti všemu a všem neslyšně plula noční dálavou směrem k domovu. Bez osvětlení, bez odrazek, toulavá auta ji však úspěšně míjela.
V nohách měla mnoho mil a v uších ozvěnu zvonícího telefonu. Přicházely jí zprávy typu: Přivedl bych tě k orgasmu nebo Co uděláš, když zjistím, kde bydlíš a přijdu.
A tak si říkala, jak proplouvala chladným nočním vánkem směrem k sídlištnímu panorámatu, že by všem těm vrcholným gentlemanům nejraději plivla do tváře …

Opilá (Plavecké závody)

27. května 2009 v 23:40 | Miss Blanche |  Poetické zákoutí
Kraulem teď ve víně,
opilá ve výčitkách,
prsama v hladině,
na znak jen v povídkách...

Motýlkem v podvodech
opilá v sobě
V plaveckých závodech
Topím se v TOBĚ...

Zubatý netopýr

16. května 2009 v 22:45 | Markýza de Sath |  Poetické zákoutí
Zubatý netopýr

Zubatý netopýr
usíná mi v dlani.
Kovová ještěrka
splní mé přání.

Veliká kola
v mé hlavě se točí.
Červenou ovečkou
cesta má končí.

(2006/2007?)

Bílá věž

16. května 2009 v 21:56 | Markýza de Sath |  Poetické zákoutí

Bílá věž


Uprostřed chaosu
stojí bílá věž..

Vichřice vět
nepohne kamenem..
snad pouze plamenem
zachráním kousek své duše..
nebo jen suše
zkonstatuji situaci
a smíchem
zaplaším propast v srdci..

Bílé vězení..
na skále tiše bdím..
věž chaosu
pláče do noci..

A ráno zůstane
jen bolest hlavy..
příběh končí
zoufalstvím
na obou stranách zdi..
a pak jen zbývá
modlit se..
snad..

Neslyším hlasy
volající..
prosící..
plačící..
nevnímám..
- - -

Prší..

- - -

Nech mne jít do stínů
někam hodně daleko..
bez cíle se toulat tmou..
bez cíle balancuji nad propastí
a kamkoliv jdu
nikde se neschovám
sama před sebou….

- - -

Černé myšlenky
černější skutky
nikam neuteču
sama před sebou….

- - -

Tři světla do ticha..
Bez výčitek..
Píseň do tmy..
Už se nevrátím..

(říjen 2007, věnováno Jakubovi)

Večer

3. května 2009 v 22:34 | Betulka |  Betulka
Začalo to nevinně. Ona tancovala s kamarádkou. On byl na parketu s kamarádem. Houpali se do rytmu kousek od sebe. Několikrát se setkali pohledy. Beze slova se z nich stalo kolečko o čtyřech členech. Padlo pár slov. V hluku se skoro neslyšeli. Šli raději doplnit tekutiny. S ní šili všichni čerti. Chtěla pořád tancovat. Vyrazila zpátky na parket. Následoval ji jen on. Pařili na muziku sami. Drželi se za ruce. Muzika zvolnila. Přivinul ji k sobě. Houpali se do rytmu. Tiskli se jeden k druhému. Jeden pohled stačil. Rty se spojily v něžný polibek. Zamrazilo ji v zádech. Nechala se unášet na vlně něhy. Dohrála další písnička. Rty začaly brnět. Líbali se dál. Vášeň je pomalu pohlcovala oba. Kouzlo okamžiku se vytratilo se změnou tempa. Ještě chvíli zůstali v těsném objetí.
Celou noc neměla oči pro nikoho jiného. Přála si být s ním napořád. Odešel. Neváhala mu dát své číslo. Slíbil zavolat za dva měsíce. Zavolá?

Za mřížema

3. května 2009 v 22:05 | Miss Blanche |  Poetické zákoutí
Za mřížema věčnosti
Protekla jsem Tvojí duší
Zahalena do ctnosti
Vzlétla jsem jen s tíhou muší

Pod mrazivým nebem
Pálím svoje prokletí
Ve vermutu s ledem
Já...
...piju Tvoje objetí

Konec konců,
na Máchově hrobě
zažehla jsem svíci
A snad, lhala jsem-li,
pak jen sama sobě
Co řekla jsem,
již znovu nesmím říci

Za mřížema věčnosti
čekala jsem na Tebe
Podle svojí libosti
chtěla jsem tě pro sebe

Pod mrazivým nebem
stojím sama bez hnutí
Věčně whisku s ledem
Věčně trpím závratí

Konec konců,
na Máchově hrobě
zažehla jsem svíci
A snad, lhala jsem-li,
pak jen sama sobě
Co řekla jsem,
již znovu nesmím říci