Březen 2009

Jako střepy

29. března 2009 v 20:05 | Miss Blanche |  Poetické zákoutí
...ať proletím oknem jako střepy,
které protrhly hráz mých iluzí!

Proletím jako střepy skrze zítřek
a včerejšek nechám roztříštit na milion malých korálků,
z nichž upletu si svatozář...

...ať tryskám ze svých nadějí,
které se soumrakem probouzí!

Půlím se ve dví uprostřed dvířek
do temné minulosti
a navzdory zázrakům
mne živou již nepoznáš...

...ať shořím jak uhel,
jenž spálil mé kotníky!

Shořím jako přízrak ztěžklých víček
a láhev od vermutu
rozbije mi tvář

než rozvíří mne vítr po stráních
v záchvatu paniky.

...ať, prosím, smím znát pravdu
skrytou ve tvých svítáních!

Skonání

28. března 2009 v 11:50 | Iréne |  Poetické zákoutí
V tůních krví zalitých
odňaté hlavy zabitých.
V žilách oběti slábne tepot,
vyvstávají nemrtví z temnot.
Přes hřbitovní zeď stříbrná kulka,
z upíří hlavy záhy je půlka.
Posílám Ti, drahá má,
polibek od Tvého likana :-D

Proměny upíra I.

27. března 2009 v 20:04 | Markýza de Sath |  Poetické zákoutí
Proměny upíra I.

V hlubinách lesů slýchám tvůj šepot….
Lásko má, dokořán je brána temnot….
Úplněk prozradí osudy prokletých….
Vlci se nakrmí srdcemi zabitých….
Pach krve probudí boha všech obětí….
Drahý, buď potichu, jen ať se nasytí….
Noc touží po lásce, nebuďme nevděční….
Pojďme se milovat, na hřbitov půlnoční….
Nemrtví umlčí výkřiky bolesti….
Krvavý přípitek na zdraví nevěsty….
(2006/duben)

Infinity of Desire

26. března 2009 v 1:23 | Božka (opilá Miss Blanche) |  Cizojazyčná literatura
In the mountains,
Where the beauty
Permeates my mind…
Once I went through
With a duty
And a special kind
Of a humility

And once I will go
Across the old wood,
And in the end
I´ll really find Your truth
Until we´ll land
On the infinty
Of desire...

Proseminární práce - Mezinárodní migrace

25. března 2009 v 23:19 | Betulka |  Přírodní vědy
1. Úvod
Na několika následujících stránkách se budu zabývat problematikou mezinárodní migrace. Nejprve se pokusím definovat několik základních pojmů, které se budou objevovat v dalším textu. V následujících kapitolách bude řeč o mezikontinentální a interkontinentální migraci a jejích hlavních světových proudech, jaké užitky přináší světu migrace a jaké problémy jsou s ní spojené. V neposlední řadě dojde řeč na Českou Republiku a migraci a jak nás ovlivní vstup do Schengenského prostoru. V závěru sepíšu predikce, které vyplývají z dnešní situace.
2. Vymezení pojmů spojených s mezinárodní migrací
Nejprve si definujme pojem Migrace - změna sídliště skupin obyvatelstva[1]. Migrací máme několik typů - mezinárodní nebo v rámci jednoho státu a jeho územních celků. Mezinárodní migrace je definována jako změna obvyklého pobytu za hranicemi státu, OSN stanovuje limitní hranici jednoho roku pobytu za hranicemi daného státu[2]. Pojem migrace se skládá ze dvou složek, a sice emigrace (vystěhovalectví) a imigrace (přistěhovalectví). Obě části mají důležité dopady politické, ekonomické, sociální, demografické, psychologické a kulturní jak na země, odkud lidé odcházejí, tak na ty, do kterých jejich kroky míří. K emigraci ze své země či oblasti může vést odcházející osoby několikero důvodů. Ty lze rozdělit do dvou druhů, emigraci ekonomickou a politickou. Za penězi nebo lepší prací odcházejí lidé do vyspělejších zemí, než je ta jejich. Z politických důvodů opouští lidé své domovy kvůli represím daného režimu, který je ve státě či území nastolený. Směr a velikost migrace určují tzv. "push" a "pull" faktory. Mezi "push" faktory se řadí ekonomická nestabilita, změna životních standardů, rychlý demografický růst, válečné, náboženské a národnostní střety a zhoršování kvality životního prostředí. "Pull" faktory naopak přitahují lidi do zemí s politickou stabilitou, ekonomickou prosperitou, vysokou kvalitou života, svobodou a možností seberealizace. Dlouhodobá migrace se dělí do dvou širokých proudů: dobrovolná a nucená. Dobrovolná (ekonomická) je vyvolaná kombinací faktorů ve výchozích a cílových zemích, využívá rozvinutých organizačních struktur, které umožňují spojení dodávky pracovní síly s požadavkem trhu pro kvalifikované nebo i nekvalifikované pracovní sily. Konflikty, porušování lidských práv a politické násilí vyvolávají nucenou (politickou) migraci, kdy lidé opouštějí své domovy z důvodu svého ohrožení.[3] V dnešním světě existují dva základní migrační trendy pohybu: Jih - Sever a Východ - Západ. Z Afriky emigrují lidé do Evropy, z Jižní Ameriky směřují kroky emigrantů především do USA. Z východu přicházejí do Evropy hlavně obyvatelé států, které dříve byly součástí Sovětského svazu, míří k nám též lidé z východní Asie. Migrace není bezproblémová, stále častěji se setkáváme s nelegální migrací, především pracovní, dalším závažným problémem je integrace přistěhovalců do cílových zemí a neméně závažným vedlejším účinkem migrace je obchod s lidmi.
3. Hlavní světové proudy migrace
3.1 USA
Severní Amerika byla už od svého objevení Kryštofem Kolumbem zemí, kam se stěhovali lidé, ať už za bohatstvím, půdou nebo svými příbuznými, kteří se tu natrvalo usadili. Od konce 19. století se Spojené státy americké staly cílem lidí, kteří chtěli žít lépe a šli za prací. Ve 20. století pak prchali před oběma světovými válkami, před komunistickým režimem a stále za prací a vyhlídkami na lepší život nebo uplatnění. A tak je tomu i dnes. Do USA přicházejí imigranti hlavně z oblasti střední a jižní Ameriky, kteří tvoří především na jihu států hispánskou menšinu. Největší procento přistěhovalců tvoří sousední Mexičani (viz tabulka na http://www.migrationinformation.org/datahub/countrydata/data.cfm). Hranice s Mexikem patří mezi nejstřeženější hranice na světě, každoročně se do Států chce dostat ilegálně stovky tisíc lidí. Mnoho jich při překonávání hranice přijde o život, další jsou zadrženi a deportováni zpět do Mexika, někomu se poštěstí. Roční nárůst přistěhovalců z jihu dosahuje výše několika stovek tisíc.
3.2 Evropa
Do Jižní, Západní, ale i Střední Evropy putují tisícovky lidí ze Severní Afriky, Blízkého Východu i z Východní Asie. Do evropských států na pobřeží Středozemního moře nebo ležících v něm míří hlavně obyvatelé přímořských Afrických států. Celkem dobře se s přívalem přistěhovalců vypořádalo Španělsko, velmi špatně je na tom Malta. V tomto případě se jedná o nelegální imigraci, na Maltu plují dřevěné čluny přeplněné uprchlíky. Problém také představují imigranti z muslimských zemí do Francie, kde je jich početná menšina. Do Velké Británie zase míří lidé z jejích bývalých kolonií, zejména z Pákistánu a Indie. Střední Evropa hostí hodně imigrantů ze zemí bývalého SSSR, v Německu žije nejpočetnější Turecká menšina v Evropě, v Česku žije nemalý počet lidí vietnamského původu. Výzkumný projekt "Migrant Integration Policy Index" - MIPEX zachycuje míru začlenění přistěhovalců do společnosti a je dosud největší studií o právech a příležitostech legálních přistěhovalců do Evropy. Dvacet milionů nebo populace Rakouska a Belgie dohromady - to je dnes zhruba počet legálních migrantů z třetích zemí žijících v Evropské Unii. Pro mnohé evropské vlády je výzvou prosazovat integrační politiku, která plně podporuje začlenění migrantů do společnosti.[4]
3.3 Trendy migrace
Největší nárůst migrace zažívají v posledních letech hlavně bohatší země regionů, mimo tradičních přistěhovaleckých zemí, jako jsou USA, Kanada, Austrálie, také evropské země, zejména západní, země Perského zálivu a tzv. "asijští tygři"[5].
4. Výhody migrace a problémy s ní spojené
Migrace může být výhodná v obou směrech. Imigrace je výhodná především pro zemi, kam míří kroky toho kterého člověka, protože tady zaplňuje prázdné místo na trhu práce a utrácí tu vydělané peníze alespoň za jídlo, oblečení a ubytování. Tento člověk pak může posílat peníze rodině do své domovské země, které tím také pomáhá jako emigrant. Bohužel negativa migrace převládají nad pozitivy. S mezinárodní migrací jsou spojeny problémy jako nelegální migrace, obchod s lidmi, zvýšená kriminalita. Velké problémy s nelegální imigrací mají Spojené státy americké a také již zmíněná Malta. Ta "přivítá" na svém území ročně stovky uprchlíků hlavně z Libye. Skupiny lidí se snaží přeplout z pevniny na ostrov na dřevěných bárkách, na kterých často nalézají smrt. Cesta těchto přistěhovalců, kterou organizují libyjské a tuniské sítě obchodu s lidmi, probíhá v přeplněných, vratkých lodích a v nehygienických podmínkách. První zkouškou pro přistěhovalce je přežít tuto cestu. Druhou neméně obtížnou zkouškou je dosažení statusu žadatele o azyl. "Odměnou", jestli lze vůbec použít takového pozitivního výrazu, za splnění druhé zkoušky je pak zadržení uprchlíků v přeplněných táborech.[6] Obchod s lidmi představuje další zásadní problém, který je z mnoha důvodů těžko řešitelný. Velmi kontroverzní je obchod s lidmi za účelem sexuálního vykořisťování. Nejen že je to absolutně amorální z hlediska etického, horší je, že mnohé oběti si samy neuvědomují, že se staly oběťmi, jelikož pocházejí z nuzných poměrů a nyní se mají lépe. Odlišné kultury, zvyky, hodnoty nebo vnější biologické znaky imigrantů mohou u obyvatel území vyvolávat xenofobii, rasovou nenávist. Extrémem je zamítnutý návrh maltézského opozičního poslance Joea M. Zamnuta z července 2007, ve kterém navrhoval zavést oddělenou autobusovou přepravu pro chudinské migranty, aby nedocházelo k jejich "směšování" s Malťany.[7]
5. Česko a vstup do Schengenského prostru ve spojitosti s migrací
Máme se bát nebo plesat? Ani jedno. Vstup do Schengenského prostoru má rub a líc. Lidé se mohou pohybovat v jeho hranicích bez prohlídek na hranicích jednotlivých států, což prospívá trhu práce. Rubovou stranou mince je bezproblémový pohyb nelegálních migrantů po prostoru. Ovšem bude složitější vstup a přísnější kontroly na hranicích okrajových zemí. Vstup do Schengenského prostoru se také nejspíš dotkne lidí, kteří mají sice platné povolení k pobytu na našem území, ale mají záznam v SIS (Schengenský informační systém). "Záznam v SIS podle článku 96 Schengenské prováděcí úmluvy vložený do SIS jiným státem může být důvodem pro ukončení pobytu občanu třetího státu."[8] V dnešní době se musíme spolehnout na rozvědku a kontrarozvědku místo pohraniční stráže. Na statistiky nebo závěry je brzy, jelikož jsme členy ani ne měsíc.
6. Závěr
Pro rok 2000 se podle odhadu Mezinárodní organizace pro otázky migrace uvádí 150 milionů mezinárodních migrantů.[9] "Kolem 192 milionů lidí žije v současnosti mimo místo svého narození, což představuje asi tři procenta světové populace."[10] Data ohledně počtu migrantů na světě nejsou jednotná, ilegální migraci je těžké postihnout čísly. I tak jsou hodnoty hodně vysoké a stále se zvětšují. Proto by se měly státy, které mají problémy s ilegálním příchodem lidí, zaměřit na svoje migrační politiky a přizpůsobit zákony situaci v zemi. Mnohdy je to velmi nelehký úkol, ale neměl by být naprosto ignorován, naopak by se vlády měly snažit o řešení, aby nedocházelo zbytečně ke ztrátám na životě, jak se tomu v mnoha případech děje. Například 23. června bylo nalezeno dvacet sedm ztroskotaných imigrantů, kteří uvázli v maltézské síti na tuňáky vzdálené šedesát km od Libye. Maltézské úřady jim po tři dny odmítaly poskytnout pomoc, nakonec v jejich prospěch zasáhla italská loď.[11]

7. Seznam pramenů a literatury
7.1 Prameny
Akademický slovník cizích slov. Academia Praha (1998)
7.2 Internet
http://cs.wikipedia.org
http//:www.iom.cz


V hlubinách (I.část)

15. března 2009 v 9:49 | Iréne |  Irène
Vkládám jsem část mého díla, které ještě díky mé latentnosti nebylo dopsáno. Pokud se tak někdy stane, zveřejním i zbytek :-). Svým způsobem by to mělo být drama s detektivní zápletkou,ale spíš to je sračka. Takže příjemné čtení :-D

Všechno to začalo jedno ráno, když na dveře od našeho domu zabouchala policie. Děti byly tou dobou již ve škole a já rozespalá otevřela dveře.
,,Pani Oliverová?" zeptal se mě dost upjatě podsaditý policista.
,,Ano?" vyblekotala jsem a mnula si ospalé oči. Zamžikala jsem a koutkem oka spatřila asi tak pět nebo šest policejních aut. Pak si pomalu rozepnul černou bundu a vytáhl odznak. ,,Poručík Holigar!" dodal úsečně a dále se přitom štrachal ve vnitřní kapse od bundy. Poté vytáhl černobílou fotku nějakého děvčátka.
,,Znáte ji?" nadzdvihl obočí nad jedním okem. Zkoumavým pohledem jsem mu reflektovala neoholené strniště vousů a nateklé oči, pravděpodobně celou noc probděl.
,,Ovšemže," vzala jsem mu fotku z rukou, ,,to je sousedovic Amy," přitakala jsem mu. Poručík krátce přikývl a z hlubokým povzdechem si vzal fotku osmiletého děvčátka k sobě.
,,Včera nepřišla ze školy, tak její matka kontaktovala policii," spustil a letmo kývnul k vedlejšímu domu. To byla asi první a poslední souvislá věta, co jsem od něho toho rána během našeho prapodivného rozhovoru slyšela. ,,Dnes ráno byla nalezena mrtvá," dodal.
,,Proboha," zalapala jsem nevěřícně po dechu. Vhrkly mi slzy do očí a zmocnila se mne zimnice. Poručík si mně však jen dále chladně měřil, po několika sekundách mu rysy nepatrně roztály.
,, Co jste dělala včera mezi druhou a čtvrtou odpolední, paní Oliverová?" zeptal se již smířlivějším tónem.
,,N-no," zachvěla jsem se.,, Byla jsem doma, víte, dělám architektku na volné noze," zlomil se mi hlas.
,,Hm," zabručel poručík a něco si čáral do bloku. Poté vytáhl z kapsy vizitku.
,,Stavte se u mě dnes po páté hodině, paní Oliverová. Rád bych vám položil několik otázek."
,,Dobře," souhlasila jsem a zabouchla dveře.
V kuchyni jsme se složila na židli a udělala si silnou kávu. Francouzským oknem jsem pozorovala někde nad obzorem líně se převalující zbytky mlhy. Koruny zlátnoucích stromů se vystrašeně chvěly, jak se do nich opíral vítr. Smutně šeptaly posmutnělý úryvek nějaké písně a lísaly se na okno. Pak mi hrdlo sevřela bolestná úzkost. Připadala jsem si sama, nahá a neviditelná uprostřed ruchu. Otírala se o mě stovka prázdných výrazů, ale nikdo si mě nevšímal. Tíha mi padala na ramena a podlamovala se mi pod ní kolena. Cítila jsem se zničená a uvnitř chlad, jako jednoho rána, když jsem se vzbudila a on odešel. Zbyl mi po něm jenom v rychlosti načmáraný vzkaz připevněný magnetem na ledničce.
Po hodině rozjímáni jsem se postavila na nohy a rozhodla, že zajdu za paní Belammyeovou, matkou Amy. Přehodila jsem přes sebe těžký kožený kabát a vyšla k Joanně. Pod nohama mi křupaly namrzlé větvičky, bylo už opravdu chladno. Ani jsem se nemusela obtěžovat zapálit si cigaretu, od pusy mi sám stoupal obláček dýmu. Některé stromy byly už necudně polonahé a barvy podzimu se rozpouštěly v bahně na cestě, počínaly se kroutit a hnít. Zmocnila se mě toho dne již několikátá vlna nevole, když jsme neobratně otevřela sousedovic branku. Ta jen zaúpěla do mlžného oparu a já nejistě kráčela k domu. Zaznamenala jsem, že se záclona v prvním patře nepatrně pohnula. Že by Joanne stála u okna? Anebo jsem se z toho všeho již dočista zbláznila. Dveře od domu byly pootevřené, znejistila jsem.
,,Joanne, jsi tu?" zakřičela jsem nahlas z rohožky. Namísto odpovědi mě však udeřilo ticho. Zaváhala jsem, zda mám vstoupit. Pak se ale otevřely dveře od koupelny, z nichž vystrčila bolestí zbrázděný obličej Jo.
,,Ach, to jsi ty," konstatovala. V očích měla podivný šedý zákal, víčka rudá a oteklá a pleť tak zelenou bílou, že nebýt toho, že se pohnula mým směrem, byla bych ochotná uvěřit, že někdo naaranžoval do koupelny mrtvolu.
,,Joanne, já.." zajíkla jsem se emocemi. Nenapadlo mě nic výstižného, co bych jí mohla říct. Nic, co by jí mohlo pomoci od bolesti či procitnout z toho hrůzného snu.
,,Je mi to tak líto," vymáčkla jsem ze sebe nakonec a kamarádka mi padla do náruče. Pak s tiše rozvzlykala.

Když se domu vrátily mé děti, nevěděla jsem, jak je mám odreagovat. Oba samozřejmě o incidentu věděli, informace tohoto rázu se šíří rychleji než záplavy, obzvlášť mezi dětmi. Cítila jsem potřebu o tom s nimi mluvit a oni samozřejmě také, ale nikdo nevěděl, jak začít. Nakonec zvítězila bezprostřední dětská naivita.
,, Mami, proč to Amy někdo udělal?" zeptala se mě osmiletá Terezka. Zahleděla jsem se na její plavé kudrlinky a pak co nejněžněji pravila:
,, Víš, asi potkala nějakého ošklivého pána, Terezko, a ten jí to udělal. Proto se nesmíš bavit s cizími lidmi a dávat si pozor, když jdeš ze školy," sklonila jsem se ke své dceři a úpěnlivě jí hleděla do očí. Chtěla jsem mluvit sebejistě, s hlasem plným hřejivé jistoty, ale třásly se mi ruce a čelo mi ověnčil studený pot. Desetiletý Honzík jen tiše postával opodál, jeho čistý pohled mi vždy připomínal tiché nebe, které čas od času křižují letmé vzducholodě.
Krátce po půl páté jsem nastartovala své temně modré mondeo a vyjela vstříc policejní stanici. Hlavou se mi honilo, co se mnou bude poručík chtít řešit, že to nemohl sfouknout už ráno. Pustila jsem si rádio, kde zrovna mluvili o vraždě malého děvčátka v Minotě v Severní Dakotě. Nahlas jsem zaklela a vypnula ten zatracený krám. Za pár minut už jsem zajížděla na parkoviště před policejní stanici. Zamknula jsem auto a vydala se dovnitř. Dorazila jsem na recepci, kde seděla starší černoška a jen neochotně zvedla hlavu mým směrem, když jsem ji pozdravila.
" Poručík Holigar," zeptala jsem se .
" A vy jste?" otázala mě a zírala kamsi z okna.
" Oliverová, Janette Oliverová," podotkla jsem důrazně a na okamžik se naše oči setkaly. Žena měla navzdory svému relativně mladistvém, leč tuky vypolstrovanému obličeji ponuré šedé očí, jenž jí přidávaly tak deset let.
" Počkejte zde, " řekla nelibě a prohlížela si mě se stejnou zvídavostí malého školáka jako já ji. Nepatrně jsem přikývla a sledovala, jak se její tučné pozadí uvězněné v kožené minisukni synchronně pohybuje s periodou jejích kroků, až zmizelo za roh. Nervózně jsem postávala u recepce, kde nebylo ani živáčka. Ještě než jsem si stačila pomyslet, že je to zvláštní, tak mě z přemýšlení vytrhlo zavolání.
" Pani Oliverová! " Prudce jsem sebou trhla a spatřila jak na mě ta olbřímí černoška mává. Následovala jsem její gesto a ocitla se před kanceláří poručíka Holigara.
,,Prosím," dodala jen, když mi otevřela dveře a pak zmizela doprovázená ozvěnou klapajících podpatků. Nejistě jsem vkročila dál.
" Zdravím vás," kývla jsem na Holigara a zrakem klouzala po nachových zdech ověnčených několikerým oceněním a pak fotkou nějaké ženy.
" Posaďte se," řekl poručík úsečně. Zdálo se , že ho ranní nálada neopustila. Vousy už měl sice oholené, ale v obličeji vypadl dost pobledle a znaveně. Přitáhla jsem k sobě židli a usadila se. Nastalo mlčení. Poručík se díval někam kamsi nade mě a nevypadalo, že byl si byl návštěvy u sebe v kanceláři nějak vědom. Po půl minutě jsem se začala nervózně ošívat a vzbudila tak Holigarovu ospalou pozornost.
" Nuže paní Oliverová," spustil pozvolna a díval se stále kamsi k nebesům.
" Janette," přerušila jsem ho důrazně. Nevěřícně se ošil a chvíli to vypadalo, že se bude vzpírat, ale pak rezignovaně dodal:
" Janette, chtěl jsem s vámi mluvit ohledně té události, co se stala včera nebo dnes časně zrána."
" Ano?" přikývla jsem a zamračila se. Nějak mi nebylo jasné, co po mně ještě může chtít.
" Jste vdaná?" položil mi naprosto nečekanou otázku. Zaskočeně jsem na něho pohlédla:

" Poručíku, jestli mě chcete pozvat na večeři, tak jste si k tomu nevybral zrovna nejvhodnější záminku," podotkla jsem na půl žertovně a napůl koketně. Holigar si mě jen změřil chladnou šedí podmalovanou vějíři vrásek. Pak se trpce usmál.
" Ne, to opravdu ne." Cítila jsem jak mi krev stoupá do tváří a přála si, abych tu poslední větu vůbec bývala nevyslovila, ale bylo již pozdě, ostatně jako na spoustu jiných věcí.
" Tak co?" otázal se mě znovu smířlivěji, když vycítil, že mé rozpaky přešly.
" Nikoliv, jsem svobodná," pronesla jsem chladně. Unavenou tvář mu pročísl lehký úsměšek. Pak pokračoval:
" Ve vašem lékařském spise jsem se dočetl, že trpíte paranoidní formou schizofrenie…" udeřil mě přímo do slabin.
" Ale, a-ale," zakoktala jsem se, " nevím, co to má s tím případem společného?" dodala jsem po chvíli dosti nasupeně. Nějak se mi tento nevyzpytatelný rozhovor přestal líbit.
"Uklidněte se," zmrazil mě přísným pohledem, " a buďte od té dobroty a odpovězte na otázku." Dodal ještě a já si s nelibostí uvědomila, že přátelský tón z jeho hlasu nadobro vymizel, pokud tam tedy nějaký byl.
" Ano, trpím paranoidní formou schizofrenie od svým čtrnácti let," odvětila jsem mu úsečně. Poručík Holigar dělal, že přeslechl a pak odněkud ze stolu vyndal složku s případem malé Amy. Bez předchozího varování mi ukázal fotografie z místa činu.




Satrína "Šílená" z Krunštátu

13. března 2009 v 11:57 | Markýza de Sath |  Markýza de Sath
Povídka, která vznikla jako podklad pro mou roli Satríny na larp Stillet Serpens06. Kterou jsem však nakonec stejně nevyužila, neboť mě sklátila zlá choroba a zabránila mi dorazit na místo činu:(
Rádoby historická povídka;)

Satrína "Šílená" z Krunštátu

Na hradě Krunštátu sídlil kníže Kazimír, celým jménem kníže Kazimír Petr z Krunštátu. Byl to nepochybně krásný hrad, který dělal čest knížecímu rodu. Ale právě v tomto hradě, až dole v hradní temnici, se nyní odehrávalo drama….
Trhavý křik ženy ustal a nastalo ticho. Netrvalo dlouho a ozval se dětský pláč. A tak se narodila Satrina. První, co spatřila na tomto světě, byla temnota, chlad, zatuchlost, krev, bolest a její umírající matka.. Dříve než mléka se napila matčiny krve..

Mezitím, o několik poschodí výše, kníže Kazimír nervózně popocházel sem a tam po svém pokoji a mumlal si něco sám pro sebe: "Nikdo to nesmí vědět, to by byl skandál! Lepší nechat to umřít! Ne, ne, ne, NE! To nemůžu, je to moje dcera.. tak co mam dělat?! Co?! Ale snad…. Ano, ano to je ono!" A tak si kníže zavolal služku, řekl jí, jak se věci mají, a nařídil jí, aby vzala dítě a odnesla je do kláštera, tam o ně bude dobře postaráno. Tak se také stalo. Služka nedlouho nato záhadně přišla o život. Nikdo se nesměl dovědět to strašné tajemství ohledně původu děvčátka. Nikdo se nesměl dovědět…
Satrina "Šílená" z Krunštátu je dcerou knížete a jeho neteře, sličné Jolany Kláry z Katrovic. Tento Boha urážející a lid pohoršující svazek vznikl díky jednomu sklepu vína a dlouhým zimním večerům. Pan Kazimír holdoval vínu víc než bylo zdrávo a podporován kumpány, zachtělo se mu i něžnějších radovánek. Nebohá Jolana nocovala tehdy u strýčka, pouze pod dohledem své matky. Ta však v onu osudnou noc, též v notně ovíněném stavu, věnovala svou pozornost spíše poháru a více než milé společnosti Kazimírova věrného druha Přemka z Poldružic. Věneček její dcery tak padl za oběť bujaré pitky. Důsledkem noci byla vážná nemoc, zápal plic a tvrdnutí jater Jolaniny matky. Pro strýce to byl dobrý důvod pro zdržení odjezdu. Jak a s kým dále trávil noci není velkou záhadou. Matka podlomenému zdraví podlehla. Zvolila čas více než nevhodný, neboť Jolana byla v "radostném očekávání". Strýc, obávaje se následků skandálu, zanechal Jolanu v temnici. Natolik byl milostiv, že vodou a chlebem ji nadále živil. I přes strašlivé strádání se Jolana dožila porodu. Tak přišla Satrina na svět, zavržená a nenáviděná dříve, než se poprvé nadechla. Jolana zemřela vysílením.
Byl skoro zázrak , že Satrina neodešla na věčnost se svou matkou, ale osud tomu chtěl jinak, a tak ji přivítaly nepřátelské zdi kláštera. Nebylo to místo pro děti příliš vhodné. Samota jí byla nejvěrnějším přítelem a temná cela jejím jediným domovem. Jenom panence, kterou našli u její mrtvé matky, se mohla svěřovat se svými starostmi. Jako malé holčičce se jí dostalo klášterského vzdělání, učila se číst, psát a poslouchala příběhy Svatých.
Mohlo jí být tak 8let, když to všechno začalo. Krvavé stopy a nelidské utrpení Jolany zřejmě probudily v Satrině síly, o kterých normální člověk nemá ani tušení. Počaly se jí ozývat hlasy a zjevovat podivné výjevy.. Svěřila se Matce představené a ta se strašlivě vyděsila. Mluvila něco o ďáblu a od té doby byla Satrina ve své cele zamčena a pod stálým dozorem. Její jasnozřivost považovaly sestry za šílenství a dílo ďábla. Pokoušely se jí úděl ulehčit a ďábla vyhnat častým bitím a ledovými koupelemi v očistném pramenu. Řev malého děvčátka se rozléhal po celém klášteře a všichni se křižovali. To však kupodivu jejímu stavu nijak neprospělo.
Jak čas plynul, Satrina přestala křičet, její pohled se změnil, už dávno přestala prosit o slitování, už dávno.. Stále přicházely a snažily se jí vymlátit duši z těla. Ne, již nekřičela, dostávala záchvaty strach budícího smíchu střídané netečností.. S utrpením se však její jasnozřivost dále rozvíjela.. Vidiny ji více a více vzdalovaly realitě tohoto světa.. Začala mumlat nesouvislé věty, mluvila jen se svou panenkou…. a její zpěv, ten táhlý šílený zpěv mrazil až do morku kostí.
Právě míjela 15tá zima jejího života……

"Prázdná slova, noční zdi, pssst.. má malá Joly, spi." Satrina objímala panenku a zuby jí drkotaly zimou. A zase byly tady ty hlasy. Syčící hlasy, smějící se hlasy, či snad její myšlenky: "Trochu se ohřát.. Je chladno.. Jen trochu, trochu tepla.." Dnes, věděla, že to tak bude, dnes zůstala její cela otevřená a nikde nikdo. S panenkou v náručí se vykradla ze své cely a bosky po studené kamenné podlaze utíkala do hlavního sálu.. Šeptající hlasy ji vedly, ani na chvíli nezaváhala. Lampového oleje bylo ve sklípku dost a tak se zanedlouho podivná vůně oleje táhla nejen hlavním sálem, ale i všemi chodbami. Doprostřed sálu postavila několik svíček, dřepla si k nim, hřála si ruce a mumlala:
"Trochu se ohřát.. Joly tiše, ať ptáčci bez křídel neuletí, slunce je přikryje.. Rozednívá se, křídla neuhasí slunce, už nikdy.. Podívej Joly, padá nebe, je čas jít.." Vstala se svíčkou v ruce, smutně se naposledy rozhlédla, otočila se a odcházela.. cestou upustila svíci. Až pěkný kus od kláštera se zastavila aby se ohlédla. Hlasy šeptaly, kvílely, smály se, nutily ji se také smát.. A tak tam stála ve sněhu, smála se hysterickému řevu živých pochodní, které se marně snažily uniknout svému strašnému osudu..
Satrina uprchla známou cestou k blízké tvrzi. Kazimír věděl, že jeho tajemství by mohlo být ohroženo, neboť šílená Satrina vyvolávala rozruch mezi lidmi. A tak ji s měšcem plným zlaťáků nechal potají odvést za hranice království a nechal ji napospas divočině. Jen ji a panenku, na které tolik lpěla.

Dlouho se toulala neznámou krajinou. Lidé z jedné malé vesničky vypráví o pomatené dívce, kterou občas vídávali v blízkém lese, jak hovoří se svou panenkou, tancuje za úplňku na louce, či jen tak sedí opřená o strom a mumlá nesouvislé věty. Někteří jedinci jí občas přinesli nějaké jídlo, prý se ale chovala velice podivně. Někdy utekla, jindy si jich naprosto nevšímala. Někteří se jí vyptávali a ona odpovídala, ale nikdo nerozuměl tomu, co říká. Když se však bezměsíčnou nocí linul její táhlý zpěv, všichni se křižovali a čekali, co zlého se stane. A jednoho dne zmizela. Kdosi říkal, že prý ji viděl odcházet se dvěma ženami. Povídá se, že prý šli do Svaté země hledat rozhřešení a spásu pro "pomatenou". Ale kdoví..

Bestiální krása hybridních tvorů

13. března 2009 v 10:49 | Markýza de Sath |  Poetické zákoutí
Bestiální krása hybridních tvorů

Bestiální krása hybridních tvorů,
Zmutovaná těla šeptají do tmy,
Zčernalé ostatky svědectví moru,
Nemrtvá hrůza otvírá hroby..

Znovu jsem navštívil ta známá místa,
Pohledy zesnulých mluví o strachu,
V obludném objetí ztraceného města,
Obklopen oblaky hnilobného pachu..

(listopad 2006)

ILUZE

6. března 2009 v 21:23 | Miss Blanche |  Poetické zákoutí
Vysnila jsem si podivnou iluzi
Vzduch byl nasáklý deštěm
Ve třech vedli jsme svíravou diskuzi

a já Tě chtěla ještě
milovat

Šla jsem tou ulicí,
kde touha, co v krocích hořela,
srdce mé křičící
drásala
To Tebe, můj milý, Tebe já si vysnila!

Kdo nalil mi vína (aneb "Čí je to vina?")?

3. března 2009 v 19:55 | Miss Blanche |  Poetické zákoutí
Jak zrnko štěrku ZARÝVÁM
se do podrážky tvých dní
a v bláhové víře sním,
že v ústech se ti
ROZPLÝVÁM.

Prameny vody jako mých vlasů
Tebou tekou
a já pro spásu
svojí
krotím duši vzteklou.

Prameny nocí
žhavě kvetou v polích
a já, ptám se,
KOLIK
těch dnů svírals' mě
v bocích?
KDO
nalil mi vína?!
Abych snad lhala?
Když pravdy jsem se
PTALA,
Je-li
LŽÍ
má vina

Lolita II

3. března 2009 v 15:01 | Irene |  Irène
Pohlédla jsem mu do očí a udělalo se mi chladno, které dokresloval mrazivý prosincový větřík profukující pootevřeným oknem. Rozechvíval zmrzlé větve stromů a chladil mě do morku kostí. Promnula jsem si zkřehlé ruce a přes profialovělé dlaně si přetáhla mikinu. Několik metrů hlubokými studněmi ověnčenými bledostí lící jsem naň úkosem pohlédla.
I on neměnným zrakem pozoroval mé široké slovanské tváře, vlasy z popela a krve a upřímný odlesk v očích. Pod stolem se dotkl mé nohy. Oba jsme ztuhli a v místnosti se jen ozýval tlumený zvuk hracích automatů, které hrál opodál nějaký pán v zimní čepici s železnou pravidelností již několik hodin.
"Rád jsem tě poznal, děvče, opravdu rád," zašeptal, když zvedl k přípitku zlatě ošlehanou sklenici s becherovkou.
"Já tebe taky," usmála jsem se na něho a přimhouřila oči. Nadechl se, že ještě něco dodá, ale vtom jsem cítila šílený žár spalující kousek po kousku mé vnitřnosti. Trýzeň a muka, která olizovala mé rozžhavené srdce. Začala jsem hořet. Byl to tak neskutečně krásný a intenzivní pocit, že jsem skoro zapomněla dýchat a udělalo se mi zle. Začalo mi být dusno a těsno a ta zatracená becherovka rychle stoupala do hlavy. Nevěděla jsem, co s rukama, kam ustlat zraku a znatelně jsem se třásla.
" Nebuď tak nervózní, " usmál se na mě, když si všiml mé nepokoje.
" Ale však já jsem taková vždycky, " odvětila jsem směrem k němu. Nebe se zatáhlo a někde v dáli mých zákrutů byla slyšet lednová bouře.
Kdyby jenom věděl, jak dlouho jsem se plížila kolem jeho zakázaných sadů a bála se vkročit na strmé svahy jeho luk. V nekonečnosti smutných písní, co se rozléhaly mou hlavu jak chrámový chorál, jsem hledala útěchu a ta stále nepřicházela. Ten oheň jsem držela v sobě. Nedovolila jsem, aby se hustý černý dým valil z kotle mého nitra a aurou upozorňoval na to, co se děje. Raději jsem byla zticha, snad jsem se bála nevyzpytatelné reakce druhé strany, snad mě děsila má slabost.
,,Miluju tě," naposledy rozechvěl mé struny než se vyprostil ze spletitých křovin mého (s)vědomí.


Jeho stopy zmizely někde v šeru pod ranní námrazou. Bylo mi těžko, hlava mi třeštila a nemohla jsem ze sebe vydat ani hlásku, protože bych se zhroutila do mlžné náruče pochmurného rána. Jižní Město se v celé své nevábné sídlištní kráse halilo a převalovalo ve stínu právě se probouzejícího dne. Namísto rosy mrholilo a nebe si oblékalo ocelový odstín. Kolem mě nebylo živé duše. Jen nějaká pani ve spodním prádle uklízela na balkon žehlící prkno. Oslnila mě její cigareta a celulitida vystavěná na obdiv brzkým chodcům.Sama jsem se choulila v černém kabátě, zmrzlá a rozechvělá a klouzala směrem k domovu. K domovu?
Všechno se to stalo tak rychle, že jsem ani nevnímala tu strašnou bolest rozežírající mé vnitřnosti jako zhoubný nádor. Kdesi hluboko v hrdle mě pálila úzkost a vyvěrala beznaděj. Oči mi slzely, ještě když jsem se na smrt bílá položila do peřin. Otevřeným oknem ke mně proudil závan čerstvého vzduchu. Ač jsem toho za poslední dny moc nenaspala, nemohla jsem usnout. Tělo mi sžíraly křeče a nevolnost.Nalila jsem si čaj a poté se mi podařilo oddat se spánku.
Když se po hodině plné halucinací mé vědomí nořilo na hladinu bdění a skrz pootevřené žaluzie ke mně pronikalo bílé denní světlo, zprvu jsem si neuvědomovala, kde jsem a co se vlastně stalo. Pak mi na ramena spadla tíha uvědomění si, jako sněhová lavina a uvěznila mě do své náruče. Pevně mě držela v drápech a nechtěla se za žádnou cenu mého ztrápeného těla vzdát.
Lehla jsem si zpět na oltář svého mládí a kalným zrakem hleděla skrz strop bílého soumraku do rozkvetlých alejí všehomocna. Splynula jsem s větrem a proháněla se vyprahlou pouštní krajinou beze stop útěchy. Nořila jsem se do slaných vod mých oceánů, které vyvěraly a chrlily lávu po mnoho dní a mnoho nocí a podmalovávaly mi oči rozteklou černí. Jako shluk energie jsem se zmítala od jednoho místa k druhému, nemohouce nikde spočinout.
Pak jsem po několikaletém putování, jehož dobu jsem nemohla a ani nechtěla odhadnout, zavítala do dávné Hungárie. Tam jsem v jedné chatrči našla starce, jak si ráno rozčesává stříbrošedé vlasy hřebenem z mých kostí. Pohlédla jsem do zrcadla,v němž se změnil v perleťově bílou labuť a odplul proti proudu. A já v tu chvíli věděla, že bych dvakrát vkročila do téže řeky a pokusila se ji přeplavat..

"ZÁPIS z konference MDŽ"

1. března 2009 v 16:35 | vložila Blanche |  Citujeme dle správných bibliografických citací...
"Na této konferenci byla projednána jedna z hlavních otázek, jak má být pojmenován mužský úd a zda má být přijat za člena brigády socialistitcké práce.

1. Japonská delegace navrhuje název ´OPONA´, jelikož po každém aktu jde dolů.
2. Anglická delegátka navrhuje název ´GENTLEMAN´, protože před každou dámou vstane.
3. Sovětsá delegátka navrhuje název ´PARTIZÁN´, protože vleze do každé díry a útočí i zezadu.
4. Československá delegátka navrhuje název ´MÍR´, protože v rukou žen roste a sílí.
5. Vietnamská delegátka se přiklonila k názvu naší delegátky s tím, že je lepší mít dvě kulky u prdele než v hlavě.

V závěru této konference se ženy rozhodly, že mužský úd nemůže být přijat za člena BSP z těchto důvodů:

1. Má často tvrdou hlavu.
2. Vstává kdy chce.
3. Do práce se musí strkat.
4. Když se má kulturně vzdělávat, lehne si na pytel a spí.
5. Nevydrží 8 hodin pracovat.
6. Plivá na pracoviště.
7. Je fluktulant, rád chodí na melouchy.
8. Občas nedodržuje předpisy, rád pracuje bez ochranných pomůcek.
9. Nešetří materiálem.
10. Málokdy plní normy zaměstnavatelky.
11. K mimořádným výkonům se vypne jen na cizím pracovišti.
12. Nerad navštěvuje rudý koutek.

Schválila předsedkyně"