Prosinec 2008

Ironie Osudu

16. prosince 2008 v 20:03 | Blanička |  Poetické zákoutí
KRÁSA
tvojí duše
IRONIE
osudu
SNAD
ponouká mne ke
HŘÍCHU.
Tvoje tělo dýše
A JÁ
ve své pýše
MYSLÍM
jen hluše,
že
MILOVAT
se smí
a
SLIBOVAT
je zakázáno.
NE
či
ano?
KDO
dnes ví,
co bude ráno?

TY?
já?
nebo snad
osud?
Tvoje
RUCE
hřály věrně
a
SVÍRALY
mé tělo pevně
PROČ
duše naše splynuly
v té temné
NOCI
však
osudy
se minuly
a duše
ČERNÁ
jako moje
víra
pro tvou
VĚRNOST
ještě
neumírá.
IRONIE OSUDU
tenkrát zvečera
já,
věrná a bláhová,
přišla jsem a
brečela...

Lolita

8. prosince 2008 v 13:26 | Iréne |  Irène
Nevěděl, jaké to bylo čekání. Ani tisícinou utrpení a vášně nemohl uhodnout a vycítit, jak jsem potem zalitá čekala, až přijde. Byla jsem rozbodána střepinami, zmítala jsem se v žáru emocí. Kolik bylo těch probdělých a bezesných nocí, kdy mé tělo blouznilo v horečce jedné touhy. Ráno jsem vstávala rozlámaná a opotřebovaná po snění s očima dokořán. S vlasy potem slepenými a slitými. S čelem mdle oroseným a lícemi smrtelně bledými. Nemohla jsem se ho zbavit, toho přízraku, který mě provázel dnem i nocí. Neustále mi vyvstával před očima v životní velikosti a horoucí vidina jeho pichlavých očí mě provázela mnoho dní..mnoho týdnů, ba dokonce i mnoho měsíců. A pak se jednoho dne na perutích čehosi, co dodnes nevím, jak bych mohla identifikovat, objevil. Zda to byla touha či vášeň, ethanol obluzující smysly či jiný démon, těžko říct. Každopádně tenkrát, když odněkud zpoza rohu vypluly jeho šedé vlasy na hladinu mého vědomí, jsme si padli kolem krku. Já v ruce třímala hořící cigaretu a málem jsem mu propálila bundu, jak jsem nestačila v dané situaci včas zareagovat. Políbil mě na ústa. Přes brzkou zimu jsem se zachvěla žárem... o záda se mi otíraly horké uhlíky. Začala jsem ho líbat.
Mnohokrát poté mě napadlo, zda to čekal či jsem mu vyrazila dech. On se však nebránil, ba naopak, rozdmýchával i svojí hrstkou oheň. Zuby mi cvakaly zimou a prokřehlé prsty přitáhly jeho mohutné tělo. Položila jsem mu hlavu na hruď a tiše naslouchala, jak mu krční tepnou pulzuje divoká krev. Odtáhl mě od sebe a úkosem mi pohlédl do očí. Těžko říct, co si v té chvíli myslel.
,, Tak co?" hleděl na mě dál a pevně mi svíral obě ruce, abych se mu nemohla vytrhnout a zároveň se k němu vrhnout. Mé slunce na okamžik zastínil mrak a zatemnil mé rozhodování.
,, Já nevím," dostala jsem ze sebe jenom a civěla mu mdle do očí. Snad jsem doufala, že se tomu zasměje, avšak jeho výraz zůstal neměnný, paže stále svírající a z jeho pohledu jsem nevyčetla nic. Začala jsem si připadat jako pod rentgenovým paprskem svévolně zaklíněná ve svěrací kazajce. Pak se slunce jemně protáhlo a odsunulo mračna na vedlejší kolej.
,,Tak jo," přikývla jsem pouze. Okolní svět se mi rozplýval, v očích se mi roztékalo bělmo a hlava plála . Jednu ruku mi obtočil kolem pasu a já si v tu chvíli říkala, kdy přijde či přišel ten moment, kdy se hmota oddělila od duše.

Prošel šerem a vrhl černý stín na mé polonahé tělo. Pak se sklonil. I když mě hřál alkohol, tělo mi zmítal mráz a chvění, jak jeho rty sjížděly od vrcholu k úbočí podobny zurčícímu potoku čiré vody. Vášní obtékal a mlel mé břehy a strhával s sebou touhy vyvěrající z nitra kráteru.
,, Svůj širák odhazuji v dáli
a s grácií, tam leží on!
Plášť zvolna spouštím, jenž mne halí,
a tasím..."
volil známá slova, než rozepnul veškeré zábrany, co nás ještě od sebe oddělovaly.
Nesnesla jsem jeho rty, kterými se mne všude dotýkal. Zmítala jsem se v žáru a v zimnici zároveň. Byla jsem připoutaná v okovech na dlažbě chladného žaláře, on kolem mne procházel a s planoucí loučí se klonil k mému tělu. Má počestnost obcovala s touhou a rozum s citem za mdlého a omamujícího kuropění.
Oheň praskal v tichu opuštěného pokoje, do něhož jsem byla dobrovolně uvězněná. Rudým knotem pozvolna obkresloval můj naivní stín na protější zeď slabě osvětlenou venkovní lampou.
Vyzdvihl mě na sebe a zlehka přitlačil. Nepatrně jsem ztuhla a nevěděla, co si mám počít.
,, Neboj se," pronesl do ticha pokoje. Zhluboka jsem se nadechla a zaregistrovala hospodský pach čpící z oblečení. Nejistě jsem přikývla. Po chvíli snažení jsme se stali jednou bytostí.
Zatímco on hlasitě vydechoval a já zvolna vrněla; pozorovala jsem, jak se po stropě prohánějí šedé stíny, odlesky venkovního světa . Zdálo se mi, že se v matné auře jednoho z nich pousmál.V jednu chvíli jsem hleděla z okna na to divný město, v němž jsme se
vyskytovali spolu se spoustou dalších lidí, co neznali svá jména, své domovy a své touhy. Z protějšího paneláku na mě rozmazaným pohledem brzké ranní šedi shlíželo několik rozsvícených oken. Když se vedle mě ráno vzbudil a mlčky mi položil hlavu na hruď, přišlo mi, že ze střepin světla skládám duhu. Krev mi tuhla v žilách, když jsem si uvědomila, že jsem prakticky nespala, ačkoliv jsem nenašla nikoho, vedle koho bych se vzbudila raději.
Sne, jakým plamenem a jak dlouze můžeš žhnout, když on se brodí v pozdních hodinách zrání a já vyvstávám z úsvitu ženskosti??!!
říkala jsem si, když mě políbil na rozloučenou.

Noc jako dech

5. prosince 2008 v 7:15 | Božidarka |  Poetické zákoutí
Nejsem moc zvyklá psát anotaci či motto, ale k tomuto nevydařenému dílku si to kvůli objasnění vzniku neodpustím: Jen třeba je totiž připomenout mou báseň "Pověz, jsi-li štěstí či neštěstí" aneb "Duše ČERNÁ..." Protože je obojí laděno v podobném stylu, tedy oslovování jedné a táž osoby (jakési básnířky, ehm).


Noc jako dech,
k smrti je blízko.
Myšlenek nech

na později.

Pověz mi, kolik hříchů
skrýváš, Básnířko,
když sis svou pýchu
schovala...

na později.

Že už prý v tom žalu
básním život nedáváš?!
A prý se pomalu
ztrácíš...
Na později

nechej si své lži,
a dříve utop PRAVDY
než sebe ztratíš
v beznaději.