Říjen 2008

Vilhemína Ampérmetrová

27. října 2008 v 22:41 | Vilhemína Ampérmetrová |  Irène

Všední

18. října 2008 v 21:32 | Vilhemína Ampérmetrová |  Poetické zákoutí
Vytaženými žaluziemi procházím ulicí,
kolem chlad mžourá pohledy světel
a dotyků milionů domů
s panelovým plotem.
Paní v druhém patře myje okna,
dáma ve třetím si češe vlasy.
A hle! Támhle někdo skočil!
Zatímco si jiní zapalují šestou cigaretu,
dalším uletěl papoušek.
Na stropě mi rachtá popelářský vůz,
co přijel večer, místo ráno.
A koho to vlastně zajímá?
Kočka odnaproti vylezla na parapet
a protekla stropy činžáků
do Jižní periferie.

Tenkrát

16. října 2008 v 20:57 | Vilhemína Ampérmetrová |  Poetické zákoutí
Tenkrát na koberec pozval si mě soudce,
samozvaný Bůh,
on to byl však hrubián,
uvnitř něho dluh.

Tenkrát mi již slunce nečesalo vlasy,
rvali mi je kati z milosti,
po hřebíkách chodili jsme bosi
a bičováni pro své přednosti.

Tenkrát měli jsme dost sil
a nedrželi proti žilám nůž,
překonali mnoho strmých chvil,
řka: Bylo a bude hůř.

"Dva"

14. října 2008 v 21:22 | Boži...darka |  Miss Blanche
I.

"Ahoj Petře, neruším Tě?" Začala svůj telefonát poněkud rozpačitě a celá se rozechvěla, jakoby se do ní právě opřel poryv ledového větru.
"Ahoj. Ahoj, to jsem rád, že tě slyším. Jak se máš?!" Odpověděl jí důvěrně známý hlas.
"No, nic moc. Nějak mě nebaví učení a -" na chvíli se zarazila, aby zvážila vhodnost toho, co se chystala říct - "pořád na Tebe myslím..." Muž na druhém konci telefonního spojení chvíli zaváhá a pak pokračuje jakoby se bál odpovědět:
"Co děláš zítra? Asi budu večer v Praze," než však bude pokračovat s nabídkou, jestli by se nemohli sejít, trpělivě počká na odpověď.
"Já, jsem doma." Starý ohraný dialog už zná snad nazpaměť: Chceš se sejít? - A co kdybychom se viděli? - Jo, určitě. - Tak já ti zítra zavolám. - Jo, tak dobře, budu se těšit. - Tak jo, já taky. - Měj se hezky. - Ty taky. - Ahoj. ...
Hanka ten večer jen s nevolí ulehla do postele, protože věděla, že se ještě dlouho do noci bude převalovat, než usne. Myslela na toho, kdo jí sebral její dočasný klid a vytrhl jí ze všednosti toužení. Stále přemítala nad tím, kde po dvou letech známosti vzala odvahu a poprvé zavolala ona jemu. Vždycky ho brala, snad už jen kvůli jeho povolání, jako autoritu. Možná s vyjímkou postele - i když občas taky tam měla pocit, že bude raději mlčet, než aby pokazila slastné chvíle, jichž bylo za celou tu dlouhou dobu vskutku pomálu. Věděla pokaždé, když se měla s Petrem sejít, že "to" není správné. Proč v tom tedy pokračovala? - Jednoduše si odpovídala otázkou: Co je ale vlastně správné? - Spát s mužem, který by mohl být jejím otcem anebo na něj myslet v náručí nějakého chlapečka, který sotva ví, co je to orgasmus?...
Hanka nabyla hloupá, proto se také razhodla tak, jak se rozhodla. Dva roky. Tak dlouhou dobu nikdy s nikým nechodila. Byla to absurdní situace. Se svým posledním "přítelem" se rozešla po půl roce, protože jí to zkrátka přestalo bavit. S Petrem se scházela téměř dva roky a stále do něj byla zamilovaná. Milovat jej však nesměla.
Jakou to má budoucnost?
Co z toho kdo bude mít?
Neustále si ty dvě otázky tvrdohlavě pokládala při každé vzpomínce na noci strávené u "svého milého" - padesátiletého otce tří dětí, ženatého muže, pracovně vytíženého člověka, který jí z neznámých důvodů čas od času zavolal.
Proč?
Na to se ho již delší dobu chystala zaptat...


II.

"Duše černá
jako Tvé svědomí,
ptám se Tě, básnířko,
jsi-li věrná
těm, kdo ti odpoví..."

...šeptala si vduchu, když o půl dvanácté v noci procházela Ječnou ulicí s cigaretou v třesoucí se pravici. Za okamžik jí už sevřel žaludek pocit při zahlédnutí postavy muže, kterého, ačkoli nesmí, tolik miluje. Jeho drobná postava vzhlížela z prázdného chodníku směrem k ní. Ty krutě modré oči se jí zarývaly pod kůži až skoro upadla do mdlob. Celá rozklepaná nenápadně sklopila oči k zemi, aby, než dojde k Petrovi, mohla naposledy zhluboka nadechnout tu napjatou atmosféru. Široké úsměvy na obou stranách byly naprosto spontánní reakcí.
"A - ahoj," vysoukala Hanka ze sebe.
"Ahoj Hani," pronesl Petr unešeně a vrhl se dívce kolem ramen. Dojemná podívaná - jako, když dcera poprvé od narození, po dvaceti letech, spatří svého otce a teď se k sobě láskyplně tisknou z toho radostného rodinného shledání. Ovšem tohle objetí mělo velmi daleko od toho otcovského, a velmi blízko k tomu mileneckému.
Dneska mu to už musí říct, musí se odvážit. odstranit pomyslný statut autority a vzít v potaz, že je to taky jenom člověk, navíc člověk, který je jí tak blízko. Musí však ještě počkat.
Petr ji jako obvykle přivede do svého skromného bytu. Má ho tu pronajatý pro případ, že by potřeboval přenocovat v hlavním městě. Měl ho tu ale už dávno před tím, než poznal Hanku.
"Jé, ty tu máš nový stůl s židlema, tos tu posledně neměl," utrousí Hanka jentak mimochodem ještě než ji znovu obejmou mužovy paže a přitisknou si dívčino tělo na svou hruď tak silně, že se Hanka může sotva nadechnout. Ona mu však vášeň sevřením opětuje a má teď pocit, že už ho snad nikdy nepustí. Tak ráda by mu tento chvilkový pocit štěstí sdělila, ale neodváží se. Když mu ale nedokáže říct takovou nevinnou věc, bude schopna se ho dál na něco ptát?
"Už tě nikdy nepustím," zašeptá do hudby jejich dechů a pokračuje: "Víš, že se mi po Tobě stýskalo?"
Úsměv na Petrově tváři je pod statečnou slupkou možná rozpačitý.
"Myslel jsem na Tebe včera," zní provinilcova slova. Avšak jakoby neměla žádnou váhu. (Myslel jsi jen včera? Co to je? Já chci celou pravdu, ne jen její části! Trápím se možná sama kvůli sobě, ale, co když oprávněně? Dusím se! Už dva roky se dusím Tvými něžnostmi, které jsou v naprostém rozporu s věkovým rozdílem, co je mezi námi!)
"Petře," rozhodne se Hana náhle přerušit jeho láskyplné objímání, "chci, chci se Tě zeptat. Ale čistě jen kvůli sobě a kvůli PRAVDĚ." Čeká na povolení k pokračování. "Řekni mi, prosím, nemyslím to nijak zle a vážně a tak vůbec, ale čistě kvůli pravdě (ty jsi kráva, co mu to vykládáš?!), scházíš se se mnou, no jen, jen (do hajzlu!) kvůli 'tomu jednomu'?"
A je to tady. Konec. Nebo začátek? Nemusela se na to nikdy ptát a vystavovat se tak riziku, že už jí nikdy nezavolá. Nemusela se ptát a nikdy by neznala odpověď a dál by tápala ve svých nedoceněných touhách.

Pokoj osvětlovala jen svíčka na okením parapetu. V malé místnosti se rozhostilo dusivé ticho. Prošedivělým strništěm se rozpačitě skutálela kapka slzy a beze smyslu se odporoučela na kachlíkovou podlahu.

Jan Borna, Krajina nad parapetem

8. října 2008 v 21:08 | Vilhemína Ampérmetrová |  Citujeme dle správných bibliografických citací...
(naftalínová)

...po zadku sjíždím z hor,
odřená prdel brání stesku,
chtěl bych umřít jako mol,
při letu a za potlesku.



(skica k rozmlouvání)

Bojíš se, smrti?
Neboj, budeme na to dva,
ale zatím běž do prdele,
Boží mlýn sice mele - hubou,
času je málo,
odejdu, a hříchy zbudou.




Vtělená agónie

1. října 2008 v 14:11 | Božka |  Poetické zákoutí
Jak poryv větru, jež pohrává si s tvými údy,
laskáš mě do nepříčetnosti -

- a v té vtělené agónii
žmoulám v ruce mrtvý nedopalek cigarety.

...

Pod tíhou mých beder
prohýbáš se v srpek luny
v pevné víře,
že nůž se neponoří hlouběji
než bych já sama chtěla .

...

Kam schoval jsi své údy přede mnou
ty Zlověstný toužící po nemožném,
když jsem se k

TOBĚ,

však s hlubokým žalem,
otočila? ...

Definice básníka

1. října 2008 v 13:29 | Geralt Marigoldovi |  Citujeme dle správných bibliografických citací...
"Ty jsi cynik, prasák, kurevník a lhář. A na tom, to mi můžeš věřit, není nic složitého."