Září 2008

Sartrova Nevolnost

30. září 2008 v 17:28 | Vilhemína Ampérmetrová |  Irène
Monsieur Sartre, pourquoi je existe? Merci Anthony.
Zhlédla jsem jednou vzkaz na Sartrově hrobě, když jsem brouzdala v černém koženém hávu pařížskými hřbitovy. Snad jsem se trochu pousmála a kráčela dále, když vtom jsem se nečekaně zarazila ve stínu montparnasského mrakodrapu, který majestátnými zády kryl nebe signalizující bouři. A co bys mu odpověděla Ty, děvenko, kdybys byla dotázána namísto navěky spícího existencionalisty? tázala jsem se sama sebe a hrbila se pod kapkami deště někde u zesnulého Maupassanta.
A pak přišla Ona. Ani nevím, zda ke mně proklouzla hřbitovní bránou či prostě přeskočila zeď, jak to mívám ve zvyku i já, ale najednou byla tu. Okolní svět se rozplýval v tónech, barvách, reálných vzpomínkách a ona mi klečela na hrudi a posmívala se těžkému hrdelnímu sípání.Obklopovala mě mlha.
Mohla bych si na sebe sáhnout a ujistit se, že stále opravdu existuji. Že ta salva pochybností kynoucích ve mně je jen dočasná iluze. Jako ta iluze pána brodícího se blátem přede mnou ve snaze najít mezi řadami neoznačených hrobů autora Miláčka.
Je to úzkost, je to drnčící pocit v hlavě matoucí smysly, je to strach svírající útroby. Ale z čeho? Ze sebe? Ze samoty? Ne, je to hrůza z existence. Z existence, která vámi prostupuje jako laxativum, pomalu, ale účinně.
Ať jdete po nábřeží Vltavy, necháte se laskat pohledem na nicotné milenecké páry krmící labutě čí ať vysedáváte na rohu ulice v pizzerii v přímořském Fécampu, posloucháte skřehotání racků zastíněné cigaretovým dýmem a nahnilou vůní rybiny, nedokážete ji přehlušit. Nedokážete jí otupit smyly, nedokážete jí utéct. Stále je tu, stále se za vámi táhne jako stín, jako neviditelné dvojče semknuté pupeční šňůrou, jako La Veyův psychický upír.
Pokud si zde mohu dovolit citovat samotného Jeana Paula Sartra, tak ten by mě doplnil slovy:
Ona neexistuje, to právě na ní děsí; kdybych vstal, kdybych strhl desku z gramofonu, na němž leží, kdybych ji zlomil ve dví, stejně bych ji nepostihl, jí. Je za tím- vždycky za něčím, za hlasem, za houslovým tónem. Z přetlusté, tlusté vrstvy existence se odhaluje, štíhlá a pevná, a když ji člověk chce uchopit, naráží jen na existující předměty, naráží jen na existující předměty zbavené jakéhokoliv smyslu. Je za nimi, ani ji neslyším, slyším zvuky, vzduchové vibrace, jež ji odhalují. Neexistuje, protože na ní není nic přespočetného: vše ostatní je přespočetné ke vztahu k ní. Ona je.

V konfrontaci J. P. Sartra s existencionálním kolegou Camusem mi autor Nevolnosti přijde mnohem více úzkostnější. Camusovi hrdinové byli, dle mého názoru, mnohem více apatičtí. Existence v nich budila pocit jako temnou nocí procházející smrtonoš s lucernou v tlamě, ale i přesto byli nějakým způsobem otupělí. Necítili lásku, necítili bolest; sice to je otřepané klišé, ale neplakali na pohřbu. Namísto smutku vnímali podřadné vjemy, jako nesnesitelné horko, mouchy a puch. Oproti tomu Sartrovci byli mnohem sentimentálnější.
Zda-li existuje v boji proti nevolnosti nějaký lék, opravdu netuším, nicméně ve většině případech je lepší prevence než léčba. Jinými slovy:
Chci být člověkem, který se mi nehnusí. Poradil by Vám pan Sartre.

Zbořený Kostelec aneb Jarine, už je na čase

30. září 2008 v 17:27 | V. Ampérmetrová |  Irène
Nuže ráda bych poreferovala o výletu, jenž podnikl Kanárek s Červenou Karkulkou alias Judith s Vilhemínou, o posledním červnovém víkendu, léta panně 2008.
Naše kroky zamířily do podhradí Zbořeného Kostelce, který se nachází nedaleko Týnce nad Sázavou ( i cigárkem jsme tam byly za půl hodiny). Pakliže by někdo toužil po historii, je tu ta možnost si jí přečíst na stránkách http://www.zborenykostelec.cz/historie.php
Tak tedy, než jsme se úspěšně nalodily do autobusu, kde na mě celou dobu pralo sluníčko, jelikož jsem si sobecky vydobyla místo u okýnka, na zastávce Budějovická naše oči uzřely ne anděla, nýbrž přítele Jaroslava. Ono, možná to nebyl on, ale víte jak, vypadal jako on, měl kytaru a jel stejným směrem jako on. Akorát nás zmátlo jeho počínání jet až do Týnce. Buď se tak rozhodl z toho důvodu, že byl již po ránu zpit filosofií a zapomněl vystoupit, anebo nechtěl platit převozníkovi a vstupné (protože by neměl na pivo), a tak se raději proplížil zezadu a nenápadně.
My s Kanárkem jsme pochopitelně aktivně vylezly na zříceninu hradu, odkud jsme zdravily do kraje, zapálily si ( ženskou rukou, to je snad samozřejmé) cigaretu a kontemplovaly o neotřesitelné autenticitě krystalické pevnosti hradu. Poté jsme se spustily za Cháronem. Kanárek přišel s blahoslaveným nápadem zaplatit ve službách, nicméně, když převozník spatřil naše dvě bandasky, nějak se mu do toho nechtělo...a tak jsme mu daly každá dvacku a musely jsme se jít pást. Já si celou dobu říkala, že snad budu muset prodat hrnec na mlíko a sušit hubu, ale naštěstí se našel zoufalec, který nám zaplatil pivo napůl, takže vše bylo v pořádku.
Na druhém břehu jsme se ocitly zhruba o 500 let zpět, přivítaly nás dobové stánky, lid ve středověkém obleku-rytíři, urozené dámy a kdo hledal, nalezl i Jaroslava, jak jinak než v hospodě. Jako první následovala přehlídka zbraní, byla zde i možnost zakoupit si meč, uvažovala jsem o tom, ačkoliv jsem ho v ruce v životě nedržela a to mluvím o boji, nicméně nejsem milionář. Poté následovala zkonstruovaná bitva z první poloviny 15.století mezi Janem ze Štenberka a loupeživým rytířem Kunešem z Dubé, v níž musím ocenit pyrotechnické efekty, dobrou organizaci, komentář jakéhosi přihřátého žida, kostýmy a chuť pařit se v brnění v 305 kelvinech na sluníčku. Bojovalo se i ve vodě a na nedalekém ostrůvku, za přihlížení diváků z druhého břehu a z trosek Zbořeného Kostelce.
Po té následovalo vystoupení plivačů ohně, kde bylo trošku nemilé, že jsme seděly v první řadě a hned na to koncert písničkáře Jarina v nekonveční poloze. Sám filosof Tulka řekl, že slunce pálí do týla, a asi proto se musel posadit, zapomínat slova a upíjet z tupláku pivo.
Nicméně jeho vystoupení hodnotím jako jedno z nejlepších, co zde bylo během celého dne k vidění. Posluchači neunikne kombinace prosté mluvy přístupné pro širší veřejnost se sofistikovanými úvody k písním. Jarin ve své tvorbě převážně čerpá z historie či severské mytologie, texty jsou dokonalé, absurdní spojení dávají smysl. Sice se mi nabízí otázka, zda je náhodou nepsal ve společensky nekorektním stavu, nicméně si odpovím (ne proč), ale že to se stává i jiným. Pochopitelně, všechny jeho texty nemohou být v tomto duchu, jelikož by polovina publika odešla se slovy: ,, Jo, to je ten pičus, co klábosí o filosofii", jakože se tak o Járinovi vyjádřil jeden pán, a druhá polovina by se naprostým zdeptáním šla upít. A tak pravděpodobně vznikly zlehčující či odpočinkové skladby jako třeba Apologie masa, která má vskutku překvapivý závěr, že je dobré jíst maso.
Nicméně koncert pana Tulky je opravdu zážitek. Sice jsem se dočetla, že spíše koncertuje pro známé a přátele a není příliš často k vidění, ale občas ho můžete potkat na nějaké pouti ve slamáku, s kytarou a krabičkou camelek. A odvážlivci mu mohou položit otázku, zda byl Baudelaire opravdu dekadentem.
Toť shrnutí a na závěr bych snad chtěla jen podotknout, že vše skočilo jak jinak než, že studentka Dopravní fakulty Ampérmetrová koupila lístky na vlak na opačnou stranu.

Saudek, Jan (2008): Ženy si mě vybírají samy. Grand Expres, 4, č. 8, s. 8

29. září 2008 v 16:20 | vybrala Božka |  Citujeme dle správných bibliografických citací...
"Většině ženských je u chlapů lhostejné jak je starý, ale chtějí, aby to byl muž."

Dojem

28. září 2008 v 19:19 | Vilhemína |  Poetické zákoutí
Byla tak naivní,
když obdivovala Monetovu katedrálu,
zatímco on snídal v trávě.
Slova se míjela
a ona toužila,
aby jednou provždy
osvobodil královnu z Kassiopey.
Byla tak naivní?
Když mlčela..

Pramen

28. září 2008 v 19:16 | Vilhemína |  Poetické zákoutí
Rozednívám se
v podchodech velkoměst,
ve vlkých klínech kopců
zapadám.
Naposledy
probublám Tebou,
než ve slaných vodách
rozkymácím siluety racků.

Franz Kafka- citát

21. září 2008 v 16:03 | Vilhemína Ampérmetrová |  Citujeme dle správných bibliografických citací...
Život je neobratně sestavená hostina, při níž se netrpělivě čeká na předkrm, zatímco kolem přešla v tichu hlavní pečeně

Černá mše

2. září 2008 v 17:16 | Vilhemína Ampérmetrová |  Poetické zákoutí
Na duši visí šedý stín
odněkud z nekonečna.
Papež na oltáři svléká laň,
jak mládí upřené slečnám.
Slz mžení skrz vitríny jsoucna,
andělská víra černých svic,
mění se do krvava.
nezbylo nic,
jen víra lhavá.
A i přes poslední útrpný vzdech,
myjeme si ruce svěcenou vodou
sic bahno máme až na zádech.