Duben 2008

Zakalený večer

29. dubna 2008 v 19:53 | Božka |  Poetické zákoutí
V hlubokém kalu dnešního večera
máčím svou duši s hořkostí na rtech.
Proč dělám to, co jsem nechtěla,
proč topím se svou touhou?

Jak šípkový list v řece sténá,
tak moje svědomí po těch letech
jen zlehka, však s úšklebkem lži,
šeptá již nevyřčená jména.

A kolik času ještě mi zbývá?
Kolik touhy k té mojí naději?
Bojím se, že nezazpívá,
že znám jej tak málo, aby mi mohl odpustit...

A úplně na konci toho tunelu,
kterým teď sama pyšně kráčím,
říkám si, že měla bych raději
svěsit hlavu.

A já místo toho nad sebou pláči...

Alergie (maturitní slohová práce)

18. dubna 2008 v 15:20 | Vilhemína Ampérmetrová |  Irène
(Já nemám důvody překládat svoji maturitní slohovku do francoužštiny (jako Judith), tak jsem tak také neučinila)
Alergie je z biologického hlediska jakási mutace v organismu či přehnaná obranyschopnost, ale popravdě nevím, čím je doopravdy způsobená. V této oblasti si připadám jako mastodont na velmi tenkém ledě a orientuji se v ní jako dějepisec v propustném a nepropustném směru u polovodičové diody. Tak to by byla biologická vsuvka.
Ale slovo alergie dost často slýcháme i v přeneseném významu.
Pod větou:,, Jsem alergický na.." si nepředstavím člověka, který díky rozkvetlému keři neustále slzí a otírá si kapesníčkem nos; ale spíše postaršího chlapíka v hospodě, kterak hašteří u sklenice s pivem na svou tchyni. Ono, těžko říct, která z těchto dvou alergií je horší, nicméně jedno je jisté: alergie na tchyni není ve většině případů doživotní.
Kdybych mohla vyjmenovat, na co všechno jsem alergická, což se společenského hlediska pochopitelně nemohu, strávila bych tím pěknou řádku dní. Nemyslím si o sobě, že bych trpěla alergií na lidi, snad jen mírnou formou sociofobie. Ale pravdou je, že některé slovní výrazy na mne působí jako skřípání nehtů o tabuli. Popravdě, když slyším, jak se někomu line z úst výraz:,,obouch", ,,přítelíček", či ,,je to v poho a cool, kámo," tak to bych byla schopná snad i já vykvést do růžova, což už je co říct, a ztrpčit tak dýchání několika skutečným alergikům.
Avšak já si dokážu přiznat, že určitě existuje spousta lidí, kteří jsou alergičtí na mou přítomnost, a jakmile vcházím do dveří, naskakují jim červené pupínky po těle. Ale co já s tím mohu dělat? Prakticky nic, protože na hojivou, protialergickou, tygří, popřípadě jinou mast jim rozhodně nepřispěji, na to existují instituce jako VZP. Mně také nikdo nefinancuje ibalgin, když mě z výrazných parfémů od Coco Chanel či z neustálého skřípání pilníku o nalakované nehty rozbolí hlava.
Čas od času mě trápí, že si připadám jako kříženec hrocha a ondatry zavřený v kleci s noblesními lvicemi, kterým se ve sluneční záři leskne zlatý přeliv. A ježí se mi srst, když jsem nucena snášet jejich rozmrzelé kňourání a patetické lízání si tlap. A když si musím vyslechnout, a to nejméně čtyřikrát během dopoledne, jak byly velevážené královny včera večer na akci a potkaly tam nějakou celebritu-např. Simonku Krainovou s novým účesem a přítelem, popřípadě Filipa z BigBrothera, tak bych se nejraději rozeběhla proti kleci, a snažila se protáhnout skrz mříže a utekla někam hodně daleko.Bohužel je ale možné, že bych si celá udýchaná uvědomila, že jsem si vlastně nikterak nepomohla. Nemusela bych sice již snášet kolegyně lvice, ale o to více by se mi zamotala hlava, když by roztomilí ptáčci ve větvích švitořili o svých budoucích plánech. Jak se z nich stanou modelky, hostesky, v tom nejhorším případě letušky a koupí si byt a auto.
Samozřejmě, i já jsem kdysi snila o tom, jaké by to bylo -procházet se po molu, být obdivovaná a krásná, v garáži hýčkat mercedes a místo do papírků si balit tabák do pětitisícovek. Ale tyto sny mě zhruba v deseti letech opustily, a nyní si bohatě vystačím s papírky od Wietnamců.
Z alergie na životní plány některých lidí se mi svírá žaludek a říkám si:
,, Tak to ne,slečno. Ráda bych vás viděla, jak se někde skláníte, ale ne v minisukni a účesu za deset tisíc, nýbrž v zaprášeném skladu u kbelíku s hadrem.
A hladina adrenalinu stoupá jako rtuť, když se pak o nějaké takové slečně dočtu jako o známé osobnosti českého showbiznisu, protože ji paparazzi zachytili se sklenkou martini po boku nějakého hokejisty jako jednoho z mnoha a jako jednu z mnoha. Pan Krampol na mě pak bude ještě pomrkávat z televizní obrazovky na pozadí týdeníku Aha a tvrdit, že si dodělává základní vzdělání. To bych byla schopná se celá osypat alergickou vyrážkou a uškrábat se k smrti.
Nerada bych, aby na hladinu vyplulo podezření, že se moje alergie mísí se závistí. Já přeci nikomu nezávidím, že se se svou odbarvenou hlavou vznáší v Beverly Hils 902 10.
A samozřejmě bych nerada, ač jsem k tomu někdy nucena, na některé aplikovat staré známé vtipy o blondýnách. Pochopitelně nechci všechny shrnout do jednoho pytle a tvrdit, že se plazí v supemarketech po zemi a hledají nízké ceny. Ony se totiž neplazí, protože momentálně nakupují trička, obepínavé minisukně a chlupaté kozačky, A až za čtyřicet let přijde doba, kdy budou obcházet všechny možné Kauflandy, Hypernovy a Alberty, tak už se dávno přes tlustá břicha k zemi neohnou. A pakliže se ohnou, tak přes deset dioptrií žádnou slevu neuvidí.
A mně nezbývá nic jiného, než se smířit s příznaky jako je senná rýma, alergický kašel a vyrážka, kterou nezamaskuji ani tím nejdražším make-upem od Margaret Astor.
Anebo se mohu sbalit a odstěhovat se na deset let do hor, za samotou. Zavřít vrátka všem a všemu, odpojit si telefon, veškeré spoje s moderním a civilizovaným světem jako televizi a počítač. Jedině tak bych se ubránila nežádoucím e-mailům a reklamám, ze kterých mi běhá mráz po zádech. A pobyt v kleci se lvy bych zaměnila za ticho, samotu a knihy.
Ani bych se nedivila, kdybych se jako zázrakem zbavila všech svých záduch a alergických reakcí na věci kolem mě a na společnost kolem mne. A k vyhlazení alergické vyrážky bych na sebe nemusela nanášet tuny značkových krémů.
Možná by se ze mne po čase stal poustevník a třeba bych i pro zpestření přijala pozvánku na nějaký ten večírek. A tam by se to na mne sneslo nebo spíše ke mně slétlo? Připadla bych si jako granát v kurníku, ke kterému s ozvěnou doléhá kvokání typu:
,,A víš, že jsem se s ním už podruhé rozešla? Ale nemrzí mě to, protože mamča mi řekla, že by mi inteligenčně stejně nestačil." Anebo:,,Já opravdu nevím, proč si o mně všichni muži myslí, že jsem jednoduchá, když tomu tak není." A já bych seděla uprostřed a tiše hleděla na sklenici a její vlnoplochy šířící se bílým vínem v dokonalém souladu s Hugyensovým principem. Beze stopy alergie, vyrážky či kopřivky bych si pro sebe špitla:,,Ale co slečno, tak si drmolte. Alespoň přehlušíte to drnčivé ticho deroucí se z vašeho nitra."

Matematická honidba

18. dubna 2008 v 15:18 | Vilhemína Ampérmetrová
Potkala jsem v lese jednoho pána
a řekla: konvergovat bych chtěla s váma.
Spočteme si první derivaci a pak tečnu
a on, že už mu stojí až v nekonečnu.
Limitně jsem ho nechala se blížit,
sama se počala logaritmicky plížit
obloukem kolem pána,
se slovy, že už jsem vdaná.
A on tam stál dál a dál,
tvrdý jak Riemannův integrál.
Vyšla jsem tedy z lesa,
radostí mi srdce plesá,
že jsem se zbavila dotěrného pána
tak jako pravá dáma.
Pak se ohlédnu zpět po křivce
a vidím cosi, že se blíží z jeho poklopce.
Dám se do pohybu rovnoměrně zrychleného,
podruhé derivuji rychlost dle času,
za krkem cítím dech jeho....
Dotekem poznám, že jeho tětiva je bosá,
raději první únikovou rychlostí klusám,
než mě zasáhne palivem,
obrním se kladivem.
Vidíte souhvězdí Velký vůz?
halekám na něj: no tak už ho pusť.
Nejde to, prý měl dlouho půst.
Tak ženu se dál hnaná oštěpem jeho,
nejméně vzrůstu středověkého.
(zbytek není vhoden k publikaci)

Malá prosba

17. dubna 2008 v 11:59 | Jan Borna (vložila Vilhemína) |  Citujeme dle správných bibliografických citací...
Až budu ležet na dně,
dobře vím, že nezvedneš mne výš,
řekni jen:
"Je pod tebou mnoho pater,
které ve své pýše nevidíš."

Poslední sbohem

13. dubna 2008 v 13:30 | Vilhemína Ampérmetrová |  Poetické zákoutí
V očích déšť
okna šedý,
možná je to tak líp,
možná
rty bledý.
Prší,
prším,
řekls:,,Vrátím se!"
a protekls mi mezi prsty.