Únor 2008

Pan Ewžen Sklanski (1.část)

24. února 2008 v 12:01 | Vilhemína Ampérmetrová |  Irène
Pan Ewžen Sklanski
předmluva ( aneb kdysi kdesi na svobodném Západě)
,,Válka s Libanonem ukázala, že potřebujeme mnohem menší zbraně. Je přímo nelogické posílat letadlo v hodnotě 100 milionů dolarů proti jednomu sebevražednému útočníkovi. Proto stavíme zbraně budoucnosti," postarší prošedivělý muž si odkašlal a napil se ze sklenice pomerančového džusu. Potom rozpačitě podhlédl na vysokého robustního muže po pravici, který se povzbudivě usmál.
,,Děkujeme, pane vicepremiére, za objektivní úvod a dlouhou cestu, kterou jste sem vážil,ale teď již prosím pana Arona Perese, aby nám objasnil váš pohled na věc z fyzikálního hlediska," uklonil se menší chlapík v kvádru s polo opičím výrazem ve tváři a brilantní angličtinou dodal.
,, Omluvte mě, myslel jsem pochopitelně z bionického hlediska. Domluvil a ihned povstal onen robustní muž s krátkým blond sestřihem. Sál utichl a všichni napjatě čekali až se ujme slova. Zdálo se, že mu tato situace přijde komická protože se lehce usmál, pak spustil.
,,Takže tedy nejprve vám z odborného hlediska vysvětlím, o co nám jde. Nedávno věda-přesněji biologie-přišla s novým oborem-tzv. bionikou, která zkoumá tělesnou stavbu živých organismů, aby v ní nalezl inspiraci pro vývoj nových umělých technologií. A my jsme toho samozřejmě využili a nyní, na počátku 21. století stojíme u zrodu robotického hmyzu, abych byl přesný, jedná se o robotické masařky a sršně."
Ustal s výkladem a klouzal světlým pohledem po ostatních přítomných. Nedočkal se však žádné reakce, ať už jakékoliv či nařknutí, že by se měl léčit z těžké sci-fi psychózy. Sálem stále prostupovalo ticho, ticho, které by se dalo krájet. Pan Peres tedy pokračoval:
,,Rozměry robotického hmyzu jsou prakticky zcela zanedbatelné, daly by se srovnat s velikosti kancelářské sponky a jejich hmotnost kulminuje od 25 do 40 mikrogramů. Na první pohled jsme neškodné stroje vybavili, dalo by se říct, vším možným...."
Biolog se sarkasticky pousmál a dodal hrubším odstínem hlasu:
,, Dokážou zneškodnit protivníka v dosahu 50 metrů, aniž by si jich všiml, dokážeme jim na bedra, tedy mikro bedra naložit trhavinu, která vyhodí letadlo do povětří...."
Pan Peres chtěl evidentně pokračovat, oči se mu fanaticky rozšířily a otřel si rukou zpocené čelo. Avšak chlapík v kvádru s opičím výrazem ho netaktně přerušil.
,, Máte to vyzkoušené?!" vyhrkl dychtíc po odpovědi.Pan Peres znejistěl a zakoktal se:
,, N-no, ne tak úplně, ale jak bych to řekl....."
* * * * * * * * * * * * *
,,Je mnoho stupňů vidění a mnoho stupňů slepoty. Jakých to smyslů se nám nedostalo, že nejsme schopni kolem sebe zřít jiný svět?!"
( Frank Herbert-Imperátor Duny)
V hemžení všedního světa se zdálo, že vychází stále stejně a stále stejné; mnoho lidí tomu tudíž nevěnovalo pozornost a ani by je nenapadlo si kvůli tomu třeba přivstat či jen vyhlédnout z okénka automobilu. Pro někoho však slunce vychází každý den jinak; jsou tu mezi námi tací, kteří milují jeho líné převalování v růžových peřinách červánků; existují i ti, co obdivují stoupající sluneční kotouč po chladném azuru nebeské nástěnky a ovšem, pro některé vychází poprvé, pro některé naposled.
Slunce nikdo nikdy o milosrdenství neprosil a ani ten den ráno nikoho nepozastavilo, že se obléklo do hustých tepláků z mlhy a protáhlo si tak o drahocennou půlhodinku své brzké vstávání.
Zšeřelou Prahou zaplavenou šedými chuchvalci smogu a dýmu pomalu popojížděl křiklavě žlutý autobus od Students Agency. Číslice na digitálních hodinách naznačovaly, že je něco kolem půl šesté a ospalí cestující si mnuli únavou černě podmalované oči, které jen málokdo z nich přes noc zamhouřil. K snídani byli nuceni vstřebat Osobního strážce, který na ně shlížel rezervovaným zrakem Kevina Costnera z televizních obrazovek, a instantní kávu.
Pan Ewžen Sklanski vzdal veškeré marné pokusy o spánek a v pološeru mžoural na týden staré vydání jakéhosi magazínu pro ženy. Pak se netrpělivě ohlédl, zda ho některý ze spolupasažérů nepozoruje a když zjistil, že se všech sedmdesát válí po sedačkách s uslintanými ústy dokořán, vytáhl kapesní zrcátko a začal si upravovat knír. Po obou koncích ho pečlivě nageloval a vymodeloval do podoby á la Hercule Poirot. Pak si navlhčil hřeben v kelímku se zbytkem neperlivé Bonaquy, která mu zůstala z noci a učísl si světle hnědé vlasy. Dopiloval pěšinku uprostřed a pak, relativně spokojený se svým zevnějškem, schoval náčiní a znovu rozevřel časopis, kde měl tu možnost se přiučit, jak mají ženy posilovat hýždě a jaké existují nejlepší cviky na zpevnění bříška. Kdyby otočil ještě o stranu dál, padl by mu do nevěřícného oka zeštíhlovací pás od dr. Hohe Harneho.
Najednou se kola žluté stvůry přestala otáčet s pravidelnou frekvencí jako dříve; ale dostala se do stadia stagnace. Motor autobusu nevrle zavrčel a pak vychladl. Pasažéři sebou trhli a někteří si začali vztekle šeptat z polospaní. Pan Ewžen Sklanski nelibě pokrčil nos a s averzí vyhlédl vstříc probouzející se Praze. Autobus stál vedle Corrinthia tower hotelu na počátku Nuselského mostu. Po pravici se vystavoval na obdiv Žižkov s pyšnící se věží a Vršovice. Smutný pohled na mlhou opředené činžáky lemovaly železniční dráty. Pan Ewžen Sklanski si však té podívané nevšímal a ani po zábradlí stepující vrabec neupoutal jeho ospalou pozornost, protože se o ni postaralo něco jiného. Ewženův strohý kovově šedý zrak byl upřený na divoce blikající světla hasičského vozu.
Najednou se dveře autobusu rozevřely a pan Ewžen Sklanski se nadechl ranního vzduchu nasáklého benzínem a výpary z aut. Poté však ucítil ještě něco. Byla to neidentifikovatelná vůně či pach, to však nedokázal posoudit, protože nikdy nic podobného necítil.
Byla to smrt, která se na něho snášela a na záda mu sáhla její ledová ruka s prokřehlými prsty. Panu Ewženu se udělalo nevolno, žaludek se mu bolestivě sevřel a někde uvnitř pocítil podivné nutkání. Čelo mu orosil mdlobný pot.
,,To nic, to je jen z nevyspání," chlácholil se v duchu a ponořil se hlouběji do kožené sedačky. Světla hasičského vozu se pomalu sunula k obrubníku, aby umožnila kolemjdoucím vozidlům projet.
Autobus se jemně rozpředl jako mazlící se kočka a pak se rozjel. Pan Ewžen měl zrak, jako většina pasažérů vytržených z polospánku, upřený doprava. Nahoře na mostě stál asi třicetiletý mladík v saku nevýrazné barvy. Později se Ewžen snažil rozvzpomenout jaké, ale ať si lámal hlavu sebevíc, nepřišel na to. Mladík měl popelavou tvář staženou v děsivém výrazu. Nebylo možno rozeznat, kde má ústa, protože je měl stejně zsinalá jako zbytek tváře. Netrpělivě popocházel po kluzkém povrchu mostu a snažil se nevnímat obecenstvo pod sebou- celý hasičský sbor, několik policistů a možná i psychiatra, který na něho bude za několik minut důvěrným hlasem promlouvat. Neznatelně pokrčil rameny a obrátil se ke všem zády. Do obličeje ho jako políček udeřila několika set metrová výška a otevřená náruč pražského rána, jenž ho táhla do smrtícího objetí.
Jak autobus odjížděl, pan Ewžen viděl vzdalujícího se mladíka jako nehybnou sochu zmaru, až se mu rozplynula do ztracena.
,, Kvůli tomu debilovi, co zablokoval most nestihnu vlak," rozčiloval se jeden ze spolucestujících při pohledu na hodinky.
,,Ano," přitakal mu Ewžen; ,,taky na pospíchám na ecečko, které jede za třicet minut." V duchu se však pozastavil nad tou reakcí. Já, já, já a zase já. No, to se toho stane, když nestihneš vlak, tenhle mladík možná nestihne zbytek života. Proč jsou lidé kolem tak sobečtí a sebestřední? ptal se sám sebe, když vztekle mrsknul časopisem Fit pro ženy do odpadkového pytle a zamračil se z okénka na přibližující se autobusové nádraží Florenc.
Na Hlavním nádraží byl i po ránu neuvěřitelný zmatek. Mezi bloudícími davy cikánů, snažícími se okrást rozespalé spoluobčany, nebo na nich přinejmenším vymoci nějakou tu desetikorunu; se povalovali bezdomovci zabalení v dekách. Pan Ewžen se jen sarkasticky ušklíbl, všude to bylo stejné. I u nich ve Waršavě byla obdobná podívaná, která praštila turisty do očí, když přímo nezasáhla jejich čichové buňky. Davy turistů supěly po nástupištích a jako tažná zvířata za sebou vláčely těžká zavazadla.
Pan Ewžen Sklanski se nějakým záhadným způsobem ani ne za půl minuty prodral masou lidí až k vlaku. Jak zvedal těžké zavazadlo po stupátkách nahoru, čelo mu orosily krůpěje potu.
36,37, 38.,,No, to je divný," brblal si zanedlouho pod vousy a stále ještě rozespalýma očima rentgenoval místenky v kupé číslo osm. Sám měl místenku na sedadlo 39, ale to nikde nemohl nalézt. Vedlejší kupé začínalo sedadlem 41 a zbylá dvě čísla mezi tím jakoby se propadla do země. Očividně nebyl sám, kdo postrádal místo, protože si všiml dalších zmatených výrazů ve tvářích spolucestujících. Začal se potichu vztekat. Vždyť ho ta místenka stála přes osmdesát korun a nakonec bude muset stát na chodbičce. Pak si všiml, že majitel místenky 38 nastupuje až na hranicích a vychytrale se uvelebil na jeho místo. Okénkem pozoroval omšelé nástupiště a zaplivanou zemi pohnojenou sazeničkami z nedopalků. Nelibě nakrčil nos a stáhl okénko, aby vyvětral zatuchlý vzduch v kupé.Rozložitá paní sedící naproti němu nelibě otevřela zalepené oči, se zachrochtáním se zabalila do teplé vesty a pak nerušeně pokračovala v podřimování. Nažehlenému Ewženu Sklanskému pochopitelně neušly okousané špinavé nehty a zaprané tričko.
,,Taky by se mohla učesat," pomyslel si napůl znechuceně a napůl nevěřícně nad tím, co to před ním sedí.Chvíli přemýšlel, zda má odvahu pohlédnout na zbylé cestující, ale pak tak bez předsudků učinil. Společnost mu dělaly tři skoro dospělé dívky.
,,Ano, mládež v rozpuku," pomyslel si kysele a pak roztál v karamelovém úsměvu, když si povšiml dvou obrovských ňader jedné z nich. Ta si jeho rozpáleného pohledu pochopitelně nemohla nevšimnout a probodla ho kaštanovým zrakem. Pak vytáhla z pouzdra kytaru a počala vybrnkávat tesknou melodii ranního rozbřesku. Zbylé dvě slečny měly před sebou rozevřenou básnickou sbírku jakéhosi autora a šeptem se o něčem dohadovaly. Pak jedna vstala, vytáhla z kapsy černé mikiny cigaretu a vydala se chodbičkou doprava.Vtom si pan Ewžen uvědomil, že mu žaludek stahuje podivný pocit dožadující se dávky nikotinu.
,,Až se vrátí, půjdu já," usmyslel si, aby se měl alespoň na co těšit. Cesta do Varšavy bude dlouhá.
Mezinárodní rychlík se rovnoměrně zrychleným pohybem rozjel a zanedlouho zmizelo všem pasažérům z dohledu probouzející se pražské panorama.
,,Okamžik hodný básně," ozvalo se Ewženovi po pravici z dívčí části kupé. Všechny se potutelně usmály a jedna začala hlasem signalizujícím, že si brzo vykouří zánět průdušek, předčítat ze sbírky.
Deštivá
Chladným vzlykotem stoupaček
se rozpíjí déšť,
co za šedava krášlil okna a tváře.
Koberce spadaného listí
odvály na sever.
Teď jen havraní peří leští
tajemný háv.
Nerušeně v něm brouzdám
v zátočinách řek nevyslovených přání.
S očima vlhkýma a vroucíma
hledím na plameny svící,
co zažehly vzdušné zámky mých snů.
A náhle vidím Tě proskočit
trním všedních dnů.
Snad ses moc neporanil..

Pan Ewžen Sklanski (2.část)

24. února 2008 v 11:59 | Vilhemína Ampérmetrová |  Irène
,,Jízdenky, prosím!" přerušil zvonivý hlas průvodčího chvilku poetiky. Když všichni uspokojili jeho pracovní potřeby, padla na pana Ewžena nesnesitelná únava a tíha opadaného listí melancholického podzimu.
Okamžik hodný básně. Už pochopil, jak to ona slečna myslela a nechal se ukolébat tesknou zvukomalbou veršů jako nemluvně.
Upadl do neklidného polospánku, z něhož ho budilo pravidelné drcání vlaku a skřípot kol. Přesto však necítil svoje tělo a v hlavě mu pulsovala světelná záře. Ocital se ve víru barev, míhaly se kolem něj všechny odstíny červené, zelené, do toho blýskala temně modrá až se trhnutím a zrychleným pulsem probral.
Zjistil, že vlak již stojí deset minut ve stanici a z tlampačů mu hlásí třicetiminutové zpoždění. V duchu se sarkasticky ušklíbl nad tím, proč vlastně existují jízdní řády, když si vlaky jezdí jak chtějí a za celý život mu nepřijel ani jeden včas, ale pak toho nechal a pohlédl před sebe. Na sedačce proti němu už neseděla ušoupaná babice, ale nějaký pán s přibližně dvouletou holčičkou. On byl pohledný, ale na první pohled se zdálo, že k sobě nepatří. Jeho snědá pleť prokvetlá bílými liány vousů ostře kontrastovala s bělostnou pokožkou dítěte. Holčička mu seděla na klíně, žmoulala si jeden palec a průsvitně modrý pohled měla nehybně upřený z okénka. Ewžen přemýšlel, kam asi jedou a zda to není nějaký únosce. Ale pak tuto myšlenku zavrhl, vždyť by se nebohé dítě bránilo a plakalo. Pak ho napadlo, zda má děvče matku. Bylo docela vkusně oblečené, tak jak by ji žádný muž kromě elegána Ewžena odít nedokázal. Poté zavrhl plytké myšlenky a poslouchajíce umírající doznívání strun sklouzl pohledem po plavých prstýnkách dívčiných vlasů, které se jí kroutily na drobná ramínka a vyhlédl ven.
,,Něco mi tu stejně nehraje," myslel si a mračil se z okýnka na železnici. To děvče mělo celou dobu svůj kouzelný pohled upnutý bez pohnutí na jedno místo...
Pan Ewžen se za nedlouho rozhodl vydat na toaletu v doprovodu krabičky cigaret a zapalovače. Cestou překročil natažené nohy jedné klimbající dívky a protáhl se ven z kupé. Na chodbě postávaly zbylé dvě: ona kytaristka, co ho uchvátila svými vnady a druhá slečna s chraplavým hlasem a černým šátkem kolem krku. Vedly mezi sebou ztlumený rozhovor.
,,Ta holčička je velmi krásná," zachraplala jedna.
,,Hm, skoro tak dokonalá jako panenka," přitakala druhá a mezitím klouzala kaštanovým pohledem po podzimně zbarvených kabátech stromů.
,,Akorát," dodala a nejistě pohlédla kamarádce do azurových studen, v nichž zřetelně rozpoznala svůj odraz; ,,mi na ní něco nesedí."
,,Jako by nebyla živá," pousmála se té myšlence první slečna a zbytek věty zahalila do chraplavého kašle.
,,Třeba to bude tím, že nemrká," pronesl pan Ewžen Sklanski plaše, když obě míjel cestou za dotankováním nikotinu. Kdyby se byl býval ohlédl zpátky, spatřil by jejich zmatené pohledy těkající v jeho tváři, ale on šel dál. Cestou přeskakoval trempy povalující se na podlaze a prošel, respektive prosmýkl se kolem dvou postarších dam.
,,Já včera zrovna svýmu mladýmu dělala guláš, v Tescu mají teď akci, za kilo zadního hovězího 98,50 kč." Pan Ewžen obrátil oči v sloup nad povrchností lidské konverzace a uvažování a pak stanul před onou místností. Dal přednost staršímu pánovi o berlích a v pravé kapse netrpělivě žmoulal cigaretu. Část tabáku se mu vysypala do ruky. Když vlak zabrzdil, Ewžen i onen starý pán zkonstatovali, že se toalety pravděpodobně nedají zamknout. Změna pohybu totiž dveře prudce rozrazila a odkryla prošedivělého a vrásky prokvetlého staříka v té největší chvilce intimity. Pan Ewžen Sklanski dělal jakože se ho to netýká, ale knír se mu zachvěl v pobavené grimase.
Za několik minut za sebou konečně přibouchl dveře od záchodu a pootevřel okýnko, aby se neudusil. Z kapsy vytáhl užmoulanou cigaretu, olízl ji růžovým jazykem až se mu slastí zachvěl knír. Za nedlouho balancoval nad záchodovou mísou, na níž ho nemilosrdně vrhaly prudké zatáčky. Pak ho nečekané zabrzdění na ni přímo vměstnalo.
,,Do háje," zabručel navztekaně, když zjistil, že má na béžových manžestrácích od nemilého setkání skvrnu. Přes mléčné bílé sklo nebylo nic vidět, a tak pan Ewžen hodnotil kovovým zrakem oprýskaný interiér toalety.
Na dveřích bledl lihovou fixou zvěčněný nápis. Pan Ewžen Sklanski přistoupil blíže a četl: Život je zvláštní dárek. Ze začátku ho dost přeceňujeme, připadá nám ošklivý, moc krátký, div že ho nevyhodíme. Nakonec si uvědomíme, že to vlastně není dárek, ale jen taková půjčka. Tak se snažíme si ho zasloužit. Doufám, že si to uvědomíš včas. A.
Než se pan Ewžen stačil vzpamatovat, ozvalo se prudké skřípání brzd. Záchodová mísa se mu chvěla před očima a vagon sebou trhaně škubal. Pan Ewžen se pokusil zachytit umyvadla, ale uhodil se o něj do obličeje. Z nosu mu vytryskla horká lepkavá krev. Sesunul se na zem a jak se snažil opatrně vstávat, přidržoval se stěn a záchodové mísy, ale bylo mu to jedno. Otevřenými dveřmi viděl onoho staršího pána, jak se plazí po kolenou mezi smetím a hledá zubní protézu, jež mu nedopatřením vyletěla z úst.
Pak vše utichlo a pan Ewžen Sklanski si oprášil sako a rozhlédl se kolem sebe.
Na první pohled nic neobvyklého nespatřil, ale nepřítomný výraz dalších spolupasažérů stojících frontu na záchod mu podvědomě prozrazoval, že vše není úplně tak v pořádku, jak se zdá být. Pak se odněkud nejistě ozvalo:
,, My nejedeme?" Pan Ewžen si evidentně stejně jako zbylí spolucestující uvědomil, že to nejspíš bude pravda, ale při bližším zkonstatování nadešlé situace shledal, že nejedou z toho důvodu, že se jejich, poslední vagón s několika pasažéry a jedním sociálním zařízením odpojil od zbytku vlaku.
,, Doprdele, zaplatila jsem si jízdenku do Varšavy a teď skončím někde v pustině ani ne na půl cesty od domova," začala hystericky řvát jedna pani.
,,To jsme na tom stejně," odvětil ji tiše Ewžen Sklanski, aniž by jí věnoval jediný pohled.
Ale možná, že kdyby si byl býval pan Ewžen Sklanski nešel zapálit cigaretu na záchod, spatřil by onu krásnou holčičku, jak poprvé za celou dobu rozevřela ústa a z dětské nevinné pusinky jí vyletěl robotický sršeň, aniž by si toho ostatní pasažéři všimli. Několikrát obletěl kupé, pak naposledy zabzučel a zbytek vlaku vzdalující se od odtrženého vagónu se proměnil v ohnivou pochodeň.
Záře byla natolik intenzivní, že oslnila a na okamžik umlčela vlny nevole deroucí se z odpojeného vagónu a pohltila okolní krajinu do zlatavé sítě. Dým linoucí se z trosek hořícího vlaku byl tak hustý, že z poloviny zakrýval zděšeným trosečníkům výhled ven. Někdo z nich zavřel vyklápěcí okno, aby se neudusili jedovatými výpary a všichni na sebe hleděli s němou hrůzou v očích. Pan Ewžen Sklanski klouzal pohledem po bledých tvářích, zelených maskách a černých kruzích pod očima spolucestujících, a pak odvrátil kovově šedý zrak nezměněný emocemi na okolní krajinu zahalenou do podzimní šály z dýmu a přišlo mu, že snad nikdy nic tak krásného neviděl. Myšlenkami brouzdal kobercem spadaného listí a vážil si tohoto okamžiku. Okamžiku, kdy stál vedle veřejných záchodů s cizími lidmi, hleděl z okna a připadalo mu, že snad nějaký roztržitý impresionistický malíř rozlil paletu barev a vánek ji roznesl po krajině. V duchu si říkal, že na tento okamžik nikdy nezapomene....
No, a co mi povíte, Vy, pane Ewžene Sklanski?!?

(Non)stop

24. února 2008 v 11:13 | Alison III. |  Poetické zákoutí
Nikdy bych nemluvila o čistotě,
aniž bych si prošla bahnem
a potom už vůbec.
A Tobě se to stalo tolikráte
Ty, co zveš mě veličenstvo Kate,
že raději prolétneme výčepem
a nezáleží, že nemáme čím zaplatit,
pokud jsme vůbec kdy měli.

A tam si vyčítáme,
že mluvím o briliantech v éterických rukavičkách
a shlížím z výšin,
zatímco Ty děláš, že nechápeš
a slova přehazuješ jak žhavé uhlí.

A je mi to jedno!

Stejně se jen utápíme
v nedopalcích snaživé poezie,
která stojí za hovno.
A oba to víme,
když ji křísíš ve zvětralém pivu
Tvé zoufalé sebelítostivé snahy o světlo,
které již dávno zhaslo.

Kočičí

15. února 2008 v 16:15 | A.III. |  Poetické zákoutí
Kočky tiše mňoukají
na střechách v zákoutí
neomítnutých chodem světa.
Ze sametové pěny modře kouří
doutnající kopretina,
co po slzách vína touží.
Přišlápla jsem tam popelník,
z něhož se vzedmul fénix
a má duše tu zůstala
v podrážkách servírky
lemovaných černou srstí.

Simpson, Joe (2001): Setkání se smrtí. Jota, Brno

13. února 2008 v 8:36 | Božka |  Citujeme dle správných bibliografických citací...
"Zemřít chladem a vyčerpáním na ledovém mostě by trvalo velice dlouho, a protože jsem si nedovedl představit takovým způsobem čekat na smrt, zbývala mi jediná možnost: slaňovat, až najdu cestu ven nebo při tom zemřít. Chtěl jsem se raději se smrtí setkat, než na ni čekat. Vrátit jsem se už nemohl a přece ve mně všechno křičelo zastav."