Říjen 2007

Praho

24. října 2007 v 16:46 | A III. |  Poetické zákoutí
Jak různorodá jsi
a přec tvoříš celek.
Vlasy vískají ti havrani
a v srdci tepe zvon
ptroti proudu magistrály.

Ramene dotkla se větev
ohnivé šály
jednoho ročního období.
Sv. Vít pochmurně zdraví mě v dáli
a pak znenadání
navždy utichneš
v lidském pohrdání.

******
pro mne však nikdy.

Mladičká básnířka

20. října 2007 v 15:48 | Božka |  Miss Blanche
Na vlnách TSF poslouchala svoje bušící srdce. Zklamané životem, ale i tak povrchním citem, jakým pro ni kdysi byla láska. S nadšením otevírala Máchův Máj a žila v blaženosti, že je jediná na celé planetě, kdo mu rozumí. Pokaždé, když se kdokoliv z jejích přátel či spíše osob, jež znala, zašklíbil nad mistrovskou básní se slovy "Ježiši, to jsme se museli učit ve škole nazpaměť," ona si s hrdostí v duchu zarecitovala první dvě stránky.
Když si poprvé přečetla Jiřího Žáčka, nevěda však, že to,co čte, je od něj, zamilovala se do líbezné básně České moře. Poté s ní vyhrála recitační soutěž a cítila se částečně naplněna básnickým uměním. Moc dobře věděla, že zhola nezná ani tu nejmenší menšinu básnického fondu, a tak, byť naivně, začala občas brouzdat knihovnou mezi regály s poezií. Brzy však zjistila, že, neosloví-li ji Ginsbergovo Kvílení, může se akorát tak uchýlit k Vrhu kostek, jenž jí učaroval svou jedinečností. Přátelé obdivující Kvílení, Vrh kostek nechápali, zrovna tak jako zapálenost jejich kamarádky pro něj... Vrh kostek nikdy nezruší náhodu...
Jakmile ji však opustila dychtivost po dohnání zameškané četby, upřela veškerou pozornost na vlastní tvorbu. Po nocích, když jí malá stolní lampička vypalovala díry do očí, psala sonety a básně, jimž bezmezně věřila. Byla plna beznaděje nad pomyslně ztraceným světem. V jejím životě se náhle objevil chlapec, který ji svou přítomností na okamžik vytrhl ze spárů pesimismu. Avšak její duše stále žila v tom skeptickém básnění o smrti a záhubě světa. Přišel čas, který do jejího života vnesl slabé světlo naděje, ale, jak už to bývá, zamilovanost je vrtkavá kráska, která jak lehká děva střídá objekty svého zájmu.
Stalo se totiž něco, s čím snad nemohl počítat ani ten všivák osud. Když už byla téměř smířená se stereotypním životem v náručí plyšového medvídka, který jí každý večer oprášil polštář, dostala se na místo, které pro ni představovalo relaxaci, ale i novou energii. Přišla na koncert hudebního uskupení, které jí v dosavadním životě velmi pomáhalo rozvíjet básnickou i hudební fantazii. Lidové písně této kapely jí zněly každé ráno z mobilního telefonu, odpoledne z přehrávače a navečer z vlastního hrdla za doprovodu její milované kytary. Stala se však neuvěřitelná souhra náhod. Básnířka bez doprovodu svého medvídka zůstala po koncertě osamocena před podiem. Hlavou jí běhaly miliony věcí, jež přišly v návalu z rozrušení po energickém kulturním zážitku. A pak přišel ON. Jeho sametový hlas jí zněl tisíckrát jemněji než z mikrofonů na podiu, a když slíbil, že zavolá, ona byla u vytržení. Celý život snila o schůzce s NÍM, a vždy byla přesvědčena o absurditě svého snu. A pak, když vyšla před sál, chtělo se jí vzlykat nad vlastní naivitou: Proč by měl proboha zavolat? Proč by někde náhodou neztratil její číslo, tak spěšně zapsané, a proč by to vůbec všechno dělal, když může jít s přáteli na lepší zábavu a ještě lépe-může se obklopovat těmi nejkrásnějšími fanynkami, jakou ona dle vlastního názoru nebyla.
Jenomže telefon nezazvonil.
ON se objevil před sálem, celý ulítaný, a hledal právě ji. Jestliže spolu seděli v restauraci, ona u piva, on u panáka, pak se jí její nevyplnitelný sen splnil. A jestliže ji potom pozval na hotelový pokoj pod záminkou, že jí napíše něco hezkého na tělo, pak ona byla psychicky na dně. Jenže pod vlivem drogy zábrany povolí. Jakmile byla záminka splněna do poslední čárky pod rozepnutou podprsenkou, zvrtla se nevinná konverzace ve hřích, který již nikdo nemohl smýt. Oba byli zmateni a milovali se tak vášnivě, že na sebe potom v následujících dnech museli myslet.
Za pár dní mladičká básnířka, stále omámená děsivým průběhem nedávné noci, nepohrdla další schůzkou s tím krásným mužem. A ona tolik věřila, že to nebyl sen. A opravdu nebyl.
"Hlavně se nesmíme zamilovat," neustále opakoval muž držíce ji v náručí. Jeho silné paže laskaly dívčino tělo do úplného zbláznění. Dívka již věděla, že není ve snu, ale v realitě. V kruté realitě, kterou jí náhle přihrál osud a o níž za boha ani v těch nejtajnějších snech neměla žádnou představu.
Milovali se naprosto upřímně. Čistá duše toho člověka, co jí líbal slzy z tváří, počarovala její mysl natolik, že málem zapomněla žít. Málem zapomněla psát své básně. A tak po nějaké době opět napsala pár sonetů, ale už nebyly o smrti, nýbrž o lásce k člověku, kterého nesměla milovat.
Pokaždé, když jí zazpíval něžnou píseň, rozbušilo se jí srdce tak nahlas, že se bála, aby jej neslyšel. Toho času byla šťastná v jeho přítomnosti a zároveň nešťastná, když se jí příliš dlouho neozýval.
Mladičká básnířka se tak nesprávným tahem nevyzpytatelného osudu stala ženou v rukou muže, kterého nikdy, byť i náznakem, nesměla milovat, ale přesto ho do morku kostí milovala, a miluje.

pozoruji a reaguji

17. října 2007 v 21:34 | Alison Treti |  Poetické zákoutí
Je mnoho druhů vidění a mnoho druhů slepoty a já se táži jakýchto smyslů se nám nedostává, že kolem sebe vidíme jen chyby druhých a jsme bez ochoty nahlédnout do svého nitra a posoudit..Pliváme jed, srší z nás oheň, avšak rudá záře nám zatemnila výhled a pokud někdy vychladne, možná že dojdeme k uvědomění, že ta planoucí pochodeň již dávno ztratila na síle a jen potichu dýmá...Je moho možností, jak si vyřizovat své účty, pan Svědomí tak činí přes Spolužáky a jiní protsřednictvím internetových stránek...asi je to tak v dnešní kybernetické době normální. Když si s tím již začala, tak já se poprvé a naposled přidám.....Mrzí mě to..vždy jsem si Tě vážila jako jednu z mých nejlepších přátel, ti jsou vzácní, a měla jsem Tě ráda...


Na rozloučenou

Kráčím po stinných pláních
myšlenek rozkvetlého večera
s šarlatovým písmenem na duši.
Za svítání tvář pokryl mi ruměnec snění;
myšlenky kolem kluší,
když kráčím hřbitovní stepí zvlhlých náhrobků času
a všichni jsou hluší.
Má duše černá je,
přec nebojím se pohlédnout si do očí..

Kdo jest bez viny, ať hodí kámen.
A ty smíš roztříštit mi lebku bez příkras??!!
Z nečisté číše mé krve zvedá se slzavý hlas.

Zda myslíš si,
že zápalka je navždy uhašená
rukou v černém závoji sežehlou hříchem.
Pak jako tolikrát vezmi krabici
a pohřbi do ní popel společných dní,
nebo ho rozptyl tím nekonečným tichem.
Et quam mortuus in utero matris.
A ptej se svědomí,
PROČ to vlastně bylo!!
Přes moře snění vratká je dráha.
Nemusím psát podpis.
Sbohem, drahá ..

První testament

7. října 2007 v 23:02 | Božka |  Poetické zákoutí
I.
Oči mé pálí
ústa má hoří
Plameny v dáli
do tmy se noří.
Srdce mé bolí
Duše má sténá
Jak slepec s holí
Tvář má je němá.
II.
Bolest krk svírá
tělo je nehybné
Z úst čpí jen síra
život již pomine.
Bílé mé ruce,
bledé mé nohy
Mrtvá je přece
živa jen z vody.
III.
Milostná touha
začala se hroutit
V pekle se rouhat
než pozdě jen soudit
Jako můj chtíč
tolik nevěrný ke mně,
umírám spolu s ním,
nechť lehká je mi země!
IV.
Ničeho nezřím již
Ničeho neznám zas
a bojím se tím spíš,
že nevím, mám-li čas.
Toliko strachu
Toliko pochybení
já však již v prachu -
v smrtelném políbení.