Moje seminární práce- česká sci-fi povídka 20. a 21. století( 1.část)

8. září 2007 v 18:38 | Alison III. |  filosoficko- literární postřehy
Úvod
Jako cíl své vesmírné mise napříč vědecko-fantastickou literaturou jsem si předsevzala, že vám přiblížím českou sci-fi povídku 20. a 21. století a také její autory.
Úvodem bych se pokusila alespoň orientačně vymezit, co se pod slovem sci-fi povídka vlastně rozumí.
Literární příručka vám na pojem povídka vychrlí definici: je epickým dílem menšího rozsahu než román, které zachycuje užší okruh života. Obvykle se sestává z menšího počtu příběhů i postav. To bychom měli poměrně snadno objasněnou jednu polovinu, ale najít výstižnou definici pro pojem sci-fi není tak jednoduché. Názory na to se mohou lišit a sama jsem se nechtěla pouštět do nějaké vlastní složité formulace, a tak jsem si dovolila vypůjčit názor Ondřeje Neffa- jednoho ze současných autorů vědecko-fanastické literatury:
,,Sci-fi je literatura, kde je něco jinak ." To je sice ještě dost obecné, ale když se to rozvine do tvrzení:
,,SF je literární laboratoř, kde se zkoumají reakce člověka na uměle vytvořené podmínky," už to zní lépe.
A především asi vytvářením umělých podmínek se liší od ostatní literatury, která se někdy v mezinárodní terminologii označuje jako ,,mainstream" (= hlavní proud) a která staví člověka do podmínek přirozených. Takže SF víceméně utváří či modeluje lidské situace.
Ovšem ve vědecko-fantastickém příběhu se s největší pravděpodobností nesetkáte s jednorožcem, nýbrž s androidem či kyborgem a spíše než čarodějnice vás okouzlí stroj času nebo raketa překonávající rychlost světla. To ale neznamená, že k sobě SF a fantasy mají daleko. Právě naopak. A někdy může být docela obtížné určit, do jakého žánru ona povídka patří. A zároveň zní lákavě science-fantasy, vedle kyberpunku a biopunku jedna z odnoží SF, která představuje pilíř mezi oběma žánry. To je na začátek vše a teď už k samotným autorům a povídkám.
Počátky české sci-fi a muž s devíti životy
Rozkvět naší vědecko-fantastické literatury na počátku 20. století mají vedle klasika Karla Čapka na svědomí dva pánové a to: Ludvík Souček a Josef Nesvadba. Současně s nimi však psalo SF mnoho dalších autorů. Jako zástupce utopického proudu bych mohla jmenovat Trosku či Tomáše Hrubého a naopak ryze technickou science-fiction tvořil František Běhounek nebo Vladimír Babula.
Začala bych Ludvíkem Součkem, jehož tvorba mi je asi nejbližší. Byl poměrně všestranně orientovaným člověkem, protože nám po sobě zanechal více jak 50 knižních titulů na různorodá témata. Mezi jeho zájmy patřilo fotografování, o němž napsal řadu publikací. Dále to bylo i maňáskové divadlo, o kterém psal, a v neposlední řadě ho fascinovaly záhady. Vedle Velkých otazníků nad hroby a Nebeských detektivek, vznikly i knihy Tušení stínu, Tušení souvislosti a Tušení světla (nedochovaná kromě jedné kapitoly).
A i v románové tvorbě mísí záhady s fantastikou a detektivními motivy.
Do historie české sci-fi literatury se však zapsal trilogií Cesta slepých ptáků, jež se i v roce 2000 umístila na prvním místě mezi nejpopulárnějšími SF knihami.
A výborným průřezem jeho vědecko-fantastických povídek je sbírka Hippokratův slib, kterou jsem četla a kterou vřele doporučuji.
Ludvík Souček podlehl roku 1978 devátému infarktu, což je obdivuhodná výdrž; leckoho by mohlo napadnout, že měl životů jak kočka.
A když už jsem zmiňovala jeho záhadologické záliby, musím připojit i historku spojenou s jeho smrtí.
Údajně natáčel seriál Od zmizelého diplomatu k jiným vesmírům a když dva z protagonistů zemřeli, prohlásil: ,,Teď jsem na řadě já." A skutečně byl. Možná to byla náhoda, možná další velký otazník nad hrobem.
Teď už ale blíže k Hippokratovu slibu a jeho povídkám.Takovou typicky Součkovskou povídku poznáte podle ryze vědeckého základu stavěného na technických či biologických poznatcích, který se rozvíjí v napínavý až dobrodružný příběh. Ludvík Souček se především zaměřoval na možnost existence mimozemské civilizace a část jeho povídek se skutečně točí kolem problematiky, zda naše planeta byla, je či v budoucnosti může být navštívená jinou civilizací. Zmiňované mimozemšťany si nepředstavuje jako zelené mužíky s tykadly, ale dává jím různé tvary a rozměry. Ale zajímavé je, že jsem v Součkově tvorbě nenašla mimozemskou inteligenci, která by byla na nižší úrovni než lidstvo.
Např. v povídce Úměrná dávka fantazie vydavatel kritizuje jednoho spisovatele za přehnanou imaginaci. Nelíbí se mu spisovatelova povídka, ve které vylíčil prapodivné tvory obývající souhvězdí Arktura a je zastáncem konzervativního názoru vyjádřeného pomocí jednoduché rovnice: mimozemšťan = Marťan = zelený mužík. Čtenář pak s tímto zabedněncem pomalu ztrácí sympatie, ovšem až do té doby, než se onen vydavatel teleportuje do souhvězdí Plachetnice a změní se ve stonožku. Takový konec vyvolá úsměv na rtech a pro mě je docela milé, že Součkova sci-fi je často spojena s humorem a že autor nám neservíruje obyčejnou válku světů, ale spojení vtipu, poznatků a fantazie.
Nicméně mimozemšťané se od nás nemusí na první pohled lišit. Třeba byli na modrou planetu dovezeni před tisíci lety a vyvíjeli se současně s námi. Tak tomu je i v povídce Pan kolega, kde mimozemšťan včas zlikviduje svého spolupracovníka biologa dříve než úplně odhalí jeho tajemství. Na Zemi se totiž vyskytují živočichové, ale i rostliny, které odlišují svůj původ výskytem kompletně pravotočivých sloučenin.
A to už stojí za hlubší zamyšlení, protože sama myšlenka je poměrně zajímavá. Součkovi možná nešlo jenom o napsání povídky s pointou: lidé jsou tvořeni levotočivými a mimozemšťané pravotočivými sloučeninami. Ale třeba chtěl čtenáře dovést k úvaze, zda se současně s námi na zemi nevyskytuje i jiná civilizace, která by byla rozeznatelná pouze biologickou či chemickou analýzou, což je alespoň v mých očích teoreticky možné. I když na druhou stranu věřím ve vyspělost vědy a taková věc by se pravděpodobně dávno odhalila, třeba syntézou DNA.
Anebo pokud nejste zastánci Darwinovy teorie evoluce nabízí se tu i možnost, že samo lidstvo není původní, ale bylo jsem přivezeno z jiné planety. Ale tuto otázku pan Souček a asi ani nikdo jiný nevyřeší.
Když už jsou na světě úvahy o existenci jiné vyspělé inteligence, další věcí, která vás bezesporu napadne je: jak s nimi navázat kontakt? I s touto problematikou se Souček ve svých povídkách zabýval, i když na ni nahlížel z jiného úhlu. Koneckonců byl to právě on, kdo na jedné besedě prohlásil: ,,Viděl jsem startovat UFO ze zahrady." Ovšem netuším, na kolik to je věrohodné.
Třeba v povídce Modrý oříšek, která je jen tak mimochodem lehce rusofilní a obdivně vzhlíží k Rusku jako k nepřekonatelné nejenom vesmírné velmoci ( ale to spíše souvisí s dobou); mimozemšťané kdysi dávno rozptýlili po Zemi malé přístroje tvaru vlašského ořechu sloužící k přenosu signálu na astronomické vzdálenosti.
Anebo se i nedej bože může stát, že lidstvo je uvrženo v nemilost na cizí planetě a snaží se spojit s rodnou matičkou Zemí vysíláním signálů viz povídka Cesta domů.
Ale aby se čtenář nepřesoučkoval neustálými kosmickými sondami, vesmírem a jinými civilizacemi; vytahuje autor z jiné přihrádky nápadů stroj času a už je tu zrod neméně poutavé povídky Služební cesta. Ta poskytuje naprosto správný návod novinářům, jak psát reportáže. Pokud má být třeba o lovcích mamutů, tak ne že se zplodí a otiskne pár nesmyslů, ale takový novinář si může pomocí stroje času udělat exkurzi do pravěku. Ovšem trochu groteskně působí zjištění, že pravděpodobně nebyl zdaleka první; když si pračlověk nabírá vodu do plastové láhve a rozdělává oheň zapalovačem.
Samozřejmě hlavně ve vědecko-fantastické literatuře má svoje místo antiutopie, v tvorbě Ludvíka Součka je zastoupena např. povídkou Hippokratův slib. Zde čtenáře neobtěžují mimozemské stonožky, ale otázka lidskosti a etiky, což je možná horší. Hlavní pointou je porušení pradávného Hippokratova lékařského slibu prováděním biologických experimentů na šimpanzech. Jenomže takové nevinné týrání opiček se může snadno zvrtnout, když se omylem prohodí ampulky, a smrtící jed je nedopatřením testován na lidech.
Na tvorbě Ludvíka Součka je bezesporu vidět, že byl inteligentním a především vzdělaným člověkem s rozsahem znalostí od biologie až po teorii relativity a magnetismus. S jeho povídkami se hezky usíná, protože nemusíte mít strach, že se vám budou zdát noční můry o vetřelcích.
A čtenář se může zamyslet nad tím, že i když se pohybuje v kategorii vědecko-fanastické literatury, není vše tak úplně nemožné. Třeba je skutečně pouhou otázkou času, kdy se spojíme s jinou civilizací…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lit Lit | Web | 27. února 2009 v 17:33 | Reagovat

Zajímavé, já jsem na českou sci-fi narazila jen u pánů Čapka a Trosky. Jsem tedy mile překvapena, že můj oblíbený žánr se hojně promítá nejen ve světové literatuře, ale rovněž u nás doma.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama