Září 2007

Planetky (3.část)

30. září 2007 v 17:58 | Alison III. |  Přírodní vědy
Avšak vesmírná tělesa jsou pro nás i nadále hrozícím nebezpečím. Například 27.9. 2004 naši planetu ohrožovala planetka Toutais o délce 4,6 km a průměru 2,4 km. Mezi vědci si vysloužila přezdívku obří rotující brambora díky svým rozměrům a rotaci kolem několika os. Její přiblížení bylo na ,,pouhých" 1,5 milionů kilometrů, tedy zhruba na čtyřnásobek vzdálenosti Měsíce od Země. Na začátku prosince 2006 objevili astronomové v jihočeské observatoři v Kleti neznámou blízkozemní planetku, která míjela Zemi ve vzdálenosti 600 000 km, což je jen o málo více než je vzdálen Měsíc. Kdyby se střetla se Zemí, tak by se pravděpodobně rozpadla v atmosféře a nám by větší nebezpečí nehrozilo. Planetka dostala jméno 2006 XR4 a nejspíš s ní budeme mít tu čest opět v červnu 2009. Jenom pro úplnost: observatoř v Kleti se zabývá pozorováním asteroidů a komet s neobvyklými typy drah.
Dohledala jsem si zprávy o tom, co objeveného nás v blízké budoucnosti mine a též nemine a moc mě to nepotěšilo. Astronomové nedávno spočítali, že kolem naší planety se 13.4 2029 mihne Apofis (v egyptské mytologii bohyně zkázy a zla) ve vzdálenosti 36 000 km. Avšak o sedm let později se nám již nevyhne. Astronomové z irského Belfastu tvrdí, že srážka může mít podobný efekt jako 100 tisíc atomových bomb, které byly svrženy na Hirošimu. Apofis je trpasličí planetka - kus kamene o průměru 390 metrů. Avšak vesmírná agentura NASA uvádí, že její dopad zvíří tolik prachu, že se planeta nadlouho ocitne bez slunečního světla. Tady má zajisté své místo úvaha, zda-li je lidská civilizace natolik vyspělá, aby hrozícímu nebezpečí z vesmíru dokázala zabránit. Popravdě Američané Apofis zatím jen sledují a tvrdí, že vývoj techniky schopné odchýlit dráhu vesmírného zabijáka potrvá desetiletí. Jedna z možností je vyslat k Apofis sondu, která by na ni umístila vysílací zařízení a to by přesně určilo její dráhu. A třeba se zjistí, že se astronomové mýlili. A když ne? Tak moc způsobů jak odvrátit apokalypsu není, pokud tedy neexistují nějaké utajené, které nejsou všeobecně známé. Teoreticky by bylo možné do těsné blízkosti umístit dostatečně těžkou kosmickou loď tzv. ,, gravitační traktor" a mírný gravitační tah by vychýlil dráhu asteroidu. Např. na 200 metrový asteroid by stačila kosmická sonda o hmotnosti 20 tun ve vzdálenosti 50 metrů nad jeho povrchem. Ale zároveň by se to muselo uskutečnit s dostatečným předstihem a vzdáleností od naší Země. Za druhou variantu je považováno odpálení nukleární bomby v těsné blízkosti asteroidu s nadějí, že exploze změní jeho dráhu.Tato metoda však skrývá riziko rozbití asteroidu na nekontrolovatelné kousky, což může situaci paradoxně ještě zhoršit. Mnohem efektivněji a zároveň směšněji vyznívá návrh na obarvení povrchu tělesa bílou barvou. Došlo by tím ke změně jeho odrazivosti a vyzařování energie tělesa, což by vyústilo ve změnu jeho dráhy. Potřebné množství barvy a její aplikace je ovšem dost těžko představitelná. A tak pravděpodobně nezbývá nic jiného, než doufat, že nějaký Bruce Willis spasí svět ať už se štětkou a primalexem či jadernou náloží, jak tomu bylo ve filmu Armagedon. Ale abych tomu dodala trochu optimismu: ne všechny meteority jsou ničivé. Často se na noční obloze můžete setkat s meteorickým deštěm. Obsahuje úlomky těles do průměru jednoho metru, někdy se jím též říká bolidy, a jak procházejí zemskou atmosférou, vzplanou a na nebi je můžeme pozorovat jako tzv. ,,letící hvězdu". Meteorické deště či roje dostávají název podle souhvězdí, ve kterém leží jejich radiant ( čili bod, z něhož zdánlivě vylétají). Tak například v srpnu můžeme pozorovat velmi dobře viditelné Perseidy, během října Orionidy a listopadu Leonidy, jejichž radiant leží v hřívě souhvězdí Lva.
Závěr
A co dodat na závěr? Snad jen to, že žijeme na planetě, která je zaslepena svými vlastními problémy a konflikty a mnoho lidí se bojí nukleárních zbraní či ptačí chřipky a hypotetická srážka s asteroidem je pro ně pouze další kapitola science- fiction. Málo kdo si dokáže hrozící nebezpečí připustit. Ale stačí se jen ,,porozhlédnout" kolem sebe a spatříte, že téměř všechny planety nesou stopy vesmírného bombardování. Extrémem je pak Saturnův měsíc Mimas, který je hyzděn kráterem o průměru třetiny jeho rozlohy. Klasickým příkladem je i nepěkný Merkur či Koperníkův kráter jímž na nás shlíží souputník Měsíc. V diskuzi na internetových stránkách ke článku o asteroidu XR4, který nás v prosinci míjel, jsem se shledala s jakýmsi příspěvkem o možnosti, že by se v blízkosti naší planety otevřela černá díra a ,,vyvrhla" asteroid, který by nás zahubil. Nicméně černá díra je naštěstí pro účely mezigalaktického přepravování nespolehlivá, jinými slovy- není to možné. A hlavně pravděpodobnost, že by vznikla zrovna vedle nás je zhruba stejná jako že mě v noci navštíví vyslanec z Alfy centauri. Ale mým cílem samozřejmě není zlehčovat něčí názory, spíše poukázat na to, že nejsme tak vyspělou a neomylnou civilizací, abychom dokázali jednoznačně zamezit jakémukoliv nebezpečí z kosmu. Vždyť ani nejsme s jistotou schopni odklonit asteroid; přestože takovéto hrozbě jednou jistě budeme muset čelit.
Mimo jiné je dobré si uvědomit, že spoustu tzv. nevysvětlitelných jevů lze objasnit racionálně. Na druhou stranu bych nerada působila jako extrémní materialista. Osobně bych připustila i variantu, že naši planetu mohou navštívit mimozemšťané, ale to se jednoznačně netýká případu Tunguzského meteoritu. A tak je lepší nevěřit všemu co se kde píše a udělat si na věc vlastní názor.
Použitá literatura: Instantní astronomické noviny
Astropis 1/2005
Astropis 2/2005
encyklopedie Vesmír
MF Dnes
internetové stránky

Planetky ( 2.část)

30. září 2007 v 17:56 | Alison III. |  Přírodní vědy
Rozměry planetek a jejich složení
Největší planetky mají přibližně kulový tvar. Mají totiž již dostatečně silnou vlastní gravitaci. Pokud však průměr planetky nedosahuje cca 200 km v průměru, pak má často tvar nepravidelný. Slabá gravitace již obvykle nestačí na dosažení ani přibližného sférického tvaru. Především tedy závisí na poměru gravitační síly a vnitřní soudržnosti materiálu. Takže čím menší planetky, tím je tvar nepravidelnější. Tak třeba planetka menší než 100 km v průměru je podlouhlé protažené těleso. A bylo zjištěno, že počet planetek s klesajícím průměrem roste exponenciálně. Pochopitelně ne všechny planetky jsou tvořeny shodným materiálem. nejčastěji se ve vesmíru můžeme setkat s takzvaným C typem, neboli asteroidem, který obsahuje křemičitany a velké procento uhlíku, častý je i typ skládající se z organických sloučenin. Dále byly objeveny i M typy- což jsou tělesa tvořená z niklu a železa či S typy, které obsahují křemičitano-železité sloučeniny. Není výjimkou, že se na planetce vyskytuje zmrzlá voda. Se složením planetek také souvisí jejich albedo, nebo-li míra odrazivosti tělesa respektive jeho povrchu. Jde o poměr odraženého elektro-magnetického záření ku množství dopadajícího záření. Je vyjadřováno ve zlomku či v procentech. Pro lepší představu- albedo sněhu je téměř 90% a u Měsíce pouhých 12%. Z toho vyplývá, že podle albeda lze usuzovat, z čeho se asteroidy skládají a především jaký mají podíl ledu.
Odlišnosti planetek od ostatních těles
Určitě se teď nabízí otázka, jak se planetky liší od komet, popř. od trpasličích planet, které oficiálně vznikly až na pražském zasedání astronomů v srpnu 2006. Asteroidy se od komet liší především složením. Komety jsou tvořeny vodou a těkavými látkami. Ve velkých vzdálenostech od Slunce-řádově 4 AU ztrácí chvost a lze pozorovat jen jejich jádro, a proto se také občas stane, že si je astronomové spletou s planetkou. Zatím bylo však pouze v případě planetky Wilson-1- larrington prokázáno, že jde o neaktivní kometu, poněvadž u ní byl později nalezen chvost. Neaktivní komety zaměněné za planetky jsou zejména ty, které mají velkou excentricitu ( výstřednost). No a jak se tedy planetky liší od planet a trpasličích planet? Na již zmiňovaném astronomickém kongresu vznikla nová definice planety. Díky tomu, že za Neptunem, se objevila další tělesa větších rozměrů než Pluto a astronomové by museli buď stávající rodinu planet rozšířit o další bratry a sestry jako třeba o dnes již trpasličí planetku UB313 nebo-li Xenu, Sednu a Quaoar. To by znamenalo docela průkopnický čin. Nicméně vyřazení Pluta je dosti polemické. Nejprve tedy uvedu ustanovenou definici planety: Je to těleso, které splňuje tři základní požadavky:
1) obíhá okolo Slunce 2) má dostatečnou hmotnost, aby jeho vlastní gravitace překonala vnitřní síly pevného tělesa, takže dosáhne tvaru odpovídajícího hydrostatické rovnováze (přibližně kulatého) 3) musí vyčistit okolí své dráhy
A "Trpasličí planeta" je pak nebeské těleso, které 1) obíhá okolo Slunce, 2) má dostatečnou hmotnost, aby jeho vlastní gravitace překonala vnitřní síly pevného tělesa, takže dosáhne tvaru odpovídajícího hydrostatické rovnováze (přibližně kulatého) 3) nevyčistilo okolí své dráhy a 4) není satelitem.
Dále bylo ustanoveno, že s výjimkou satelitů by všechny ostatní objekty obíhající okolo Slunce měly být označovány společným termínem "malá tělesa sluneční soustavy"- do této kategorie by tedy spadaly i planetky. Rozdíl mezi trpasličí planetkou a planetou je tedy poměrně jasný: trpasličí planetka se může pyšnit většími rozměry, tedy rozměry, které přesahují 1000 km v průměru. Nicméně nově vzniklá definice planety je snadno napadnutelná v bodu číslo 3, který tvrdí, že planeta musí vyčistit okolí své dráhy. Ano, Pluto požadavek nesplňuje, poněvadž se kříží s dráhou kosmického velikána Neptuna. Ale třeba Země nebo Jupiter by požadavky nesplnily též. Protože Země kříží dráhu blízkozemních planetek Apollo a Jupiterovi v putování překáží Trojané.
Ondřejovská dvojčátka
V naší republice se na blízkozemní planetky a především na jejich fotometrii orientuje Ondřejovská hvězdárna. Pojmem fotometrie se rozumí měření jasnosti daného asteroidu při těsném průletu kolem Země. A protože tato tělesa mají nepravidelný tvar a rotují, jejich jasnost se v průběhu času mění. Závislost jasnosti planetek na světle se vyjadřuje světelnou křivkou. Ta má pro většinu planetek periodický průběh, v němž perioda představuje jedno otočení planetky kolem vlastní osy. Hlavním cílem fotometrických měření je pak stanovení rotačních period planetek. Převážná většina dosud objevených planetek má rotační periody v rozmezí od 2 do 12 hodin. Vedle planetek s klasickou periodickou křivkou existují ještě dvě skupiny objektů, jejichž křivky jsou složitější. První skupinou jsou binární blízkozemní planetky nebo-li planetky s měsíčkem (NEO). Jsou to objekty tvořené dvěma tělesy, které kolem sebe navzájem obíhají. Nacházejí se přitom tak blízko u sebe, že to lze rozeznat jen fotometrickým měřením. První takový exemplář byl na tomto základě objeven právě v Ondřejově v roce 1994. Dnes je mezi NEO známých 23 objektů, z nichž právě polovina objevů přísluší Ondřejovu. Světelná křivka binární planetky vykazuje rychlé periodické změny způsobené rotací hlavního tělesa a též periodicky se opakující hlubší poklesy vzniklé vzájemnými zákryty či zatměním obou těles. Druhou skupinou jsou planetky, které nerotují kolem vlastní osy, ale vykonávají v prostoru složitý pohyb, který se dá zjednodušeně popsat jako rotace okolo dvou os. Těmto planetkám se říká tumblers ( z anglického tumble- převalovat se) a je jich známo okolo čtrnácti. V současné době se odhaduje, že 10-15% planetek je právě binárních. Jejich původ sice není jasný, ale existují dvě hypotézy hovořící o jejich vzniku. Podle první teorie vznikají během těsných průletů kolem Země, kdy dojde k slapovým jevům působením zemské gravitace a k rozštěpení původně jednoho tělesa na dvě. I druhá teorie předpokládá rozštěpení původního jediného tělesa, které je nějakým mechanismem roztočeno tak prudce, až se neudrží pohromadě a samovolně se rozštěpí. Předpokládá se, že za to může zahřívání planetky slunečním zářením.
Srážka planetek a planet aneb co nám to padá na hlavu
Životopis meteoritu počíná velkým třeskem, kdy spatřil světlo světa zároveň se Sluneční soustavou, tedy zhruba před 4,55 miliardami let. Po dlouhém a zdánlivě klidném putování například mezi Marsem a Jupiterem, nebo kdekoliv jinde přichází srážka, uvolnění z mateřského tělesa a zpravidla několik tisíc let trvající pouť, na jejímž konci je střet se zemskou atmosférou, kratičká kariéra padající hvězdy- meteoru a dopad na zemský povrch. Pro upřesnění si zde dovolím malou gramatickou vsuvku. Při putování vesmírem se tělísko nazývá meteorid ( jinými slovy je to úlomek asteriodu), optický jev v atmosféře je meteor a těleso dopadlé na zem je meteorit. Meteority se dělí na nepřetavené a přetavené. Mezi nepřetavené meteority se řadí pouze kamenné, které se nazývají chondrity. Jmenují se tak proto, že obsahují chondruly- drobná zrníčka hornin s průměrem kolem jednoho milimetru. Patří mezi nejčetnější skupinu meteoritů- je jich přes 86%. Chondrity s vyšším obsahem kovů se pak nazývají enstatity, zatímco chondritům s obsahem uhlíku převyšujícím 4% říkáme uhlíkaté chondrity. Přetavené meteority jsou takové, které byly přeměněny při srážce jejich mateřského tělesa a dále se dělí na tři základní skupiny. První skupinou jsou přetavené meteority kamenné, tzv. achondrity. Ty při svém přetavování ztratily velkou část svého původního kovového obsahu a obecně neobsahují chondruly. Asi 8% všech meteoritů bylo označeno jako achondrity. Druhou skupinou jsou železno-kamenné meteority, ty jsou asi nejvzácnější a patří do ní necelá dvě procenta meteoritů. Ty se dále dělí na pallasity a mezosiderity, kde pallasity patří vzhledově mezi nejkrásnější meteority vůbec, poněvadž se v jejich struktuře střídají olivíny a železné části. A konečně třetí skupinou jsou železné meteority, které mají ve své struktuře železo a příměs niklu.
V okamžiku, kdy se meteorit srazí se Zemí, může vytvořit impaktní kráter, neboli jámu na zemském povrchu, která má přibližně miskovitý tvar. Dopadající meteorit vyvrhne z místa dopadu povrchový materiál a vyhloubí kráter. Velikost kráteru závisí na velikosti dopadajícího tělesa. Např. kosmický balvan s rozměrem 30 metrů může vytvořit při nárazu na Zemi kráter s průměrem kilometr. Před 4,6-3,8 miliardami let byla Země, jiné mladé planety a měsíce bombardovány balvany z kosmického prostoru. Na Zemi se z těchto dob našlo více jak 150 impaktních kráterů. A pravděpodobně před 65 miliony let se Země střetla s velkým meteoritem, který vytvořil kráter Chicxulub, který dnes leží pod mořskou hladinou u Mexického zálivu. A vědci se domnívají, že právě srážka meteoritu se Zemí zapříčinila vyhynutí dinosaurů. Největším známým meteoritem na světě je Hoba, který váží přes 60 tun a můžete ho spatřit se v Nambii. Na druhém místě je pak meteorit Campo del Cielov Argentině, který váží 37 tun. Velmi známý kráter se pak nachází v Arizonské poušti v USA. Pravděpodobně vznikl před 50 000 lety, když se země srazila s železným meteoritem. Kráter se pyšní průměrem 1,2 km a jeho vyvýšené okraje se tyčí do výšky 45 metrů nad okolním povrchem. Z oběžné dráhy Země se dá též rozeznat kráter Manicouagan, který je největším impaktním kráterem v Kanadě. Nicméně na počátku minulého století, v roce 1908 se Země srazila, respektive v její atmosféře ve výšce 6 metrů nad Zemí v oblasti Tunguzky explodoval úlomek planetky nebo komety. Zda to byla část komety Encke či asteroid se nepodařilo zjistit. Výbuch zporážel stromy v okruhu 30 km. Země se s takovým meteoritem střetne přibližně jednou za 100 let a pokud by dopadl na obydlenou část zeměkoule, mohl by zahubit miliony lidí. Nicméně o této katastrofě byste se mohli dočíst nejenom v odborných článcích, ale zároveň spisovatel Arthur C. Clark jí věnuje ve svém díle ,,Další záhady A.C. Clarka" dokonce celou kapitolu. Světlo z meteoritu bylo údajně takové, že: ,,V jihovýchodní Anglii se hrál ve dvě hodiny v noci golf." To je jen tak mimochodem to poslední, co by mě napadlo v dané situaci provozovat. Nicméně Clark na stránkách své knihy popisuje několikeré bádání ruského vědce Kulika v 30. letech 20.století. A zároveň dospěl k závěru, že exploze mohla být zapříčiněná asteroidem či kometou, ale zároveň koketuje s domněnkou, že se jednalo o explozi mimozemského talíře. A v postižených místech vznikla fáma, že výbuch byl způsoben efúzí (neboli unikáním) horkého plynu ze země. Údajně se totiž několik dní po výbuchu v místech exploze objevil oblak plynu a otrávil několik lidí a dobytek. Ale to zdaleka není to nejhorší, poněvadž pokud by se s námi srazil meteorit o průměru jeden kilometr, vyhladit by na Zemi plochu o rozloze malého státu. A ohrozit existenci naši civilizace by mohl úlomek o velikosti 10-ti km. Vědci se však domnívají, že s takovým meteoritem má Země tu čest se setkat jednou za milion let.

Seminární práce z fyziky- Planetky (1.část)

30. září 2007 v 17:48 | Alison III. |  Přírodní vědy
Úvod
Když jsem se zamýšlela nad tématem seminární práce, napadala mě spousta věcí, hlavně tedy z oblasti astronomie, které jsou natolik zajímavé, aby se o nich dalo psát. Ale pak mi vytanuly na mysli planetky. Sice to zajisté není to nejlákavější téma, nicméně je dobré si uvědomit, že právě Česká republika je na předních místech na světě co se týče pozorování a objevování planetek. Hvězdárna na Ondřejově, kde jsem mimo jiné byla na exkurzi, drží prvenství v objevu binárních planetek a fotometrii blízkozemních objektů. A o moc pozadu není ani observatoř v Kleti.
Asi před dvěmi lety jsem navštívila na toto téma přednášku na MFF UK, která sice nebyla nikterak objevná, ale videoprojekci měla znamenitou, takže jsem dostala plastickou představu o tom, jak takový asteroid vypadá. A konečně hlavním cílem mé seminární práce je zejména objasnit co je to planetka, jaký je rozdíl mezi asteroidem, meteoritem a meteorem, poněvadž tato slova jsou často užívaná v nesprávném kontextu. A zároveň bych chtěla poukázat na hrozící nebezpečí z kosmu. Planetky sice vypadají jako neškodná tělesa, která se neslyšně pohybují kolem nás. Ale ta větší z nich by bez problému dokázala vyhubit naši civilizaci.
Co je to planetka?
Planetky neboli asteroidy jsou shluky skal, které nejeví kometární aktivitu a které obíhají kolem Slunce většinou po drahách podobných planetárním. Jejich rozměry se pohybují od 10m až po 1000km. Na nebi se dají rozeznat od hvězd tím, že se pohybují. Nejvíce z pozorovaných planetek se nachází mezi drahami Marsu a Jupiteru, v tzv. Kupierově pásu, v poslední době jsou však objevovány i větší planetky za drahou Neptunu, nazývané trasneptunická tělesa. Naopak některé planetky se přibližují k Zemi či kříží její dráhu a mohou na ni i dopadnout, takové planetky se nazývají blízkozemní. Obecně vzato je to skupina planetek se vzdáleností perihélia menší než 1 AU (vzdálenost Země od Slunce). První taková planetka byla objevena v r. 1932 a pojmenována Apollo. Podle této planetky byla nazvána celá skupina a dnes do ní patří asi 30 objektů. Další dvě skupiny blízkozemních planetek se nazývají Aten a Amor. Všechna tělesa z této skupiny jsou poměrně malá a nelze je sledovat po celou jejich dráhu kolem Slunce, ale pouze při těsných přiblížení k Zemi. Dráhy některých planetek nejsou příliš odlišné od drah periodických komet a pravděpodobně existuje jistá vývojová souvislost mezi jednotlivými skupinami těchto nejmenších členů sluneční soustavy. Rozborem drah planetek se zjistilo, že nejsou vzácné takové případy, kdy doba jejich oběhu je jednoduchý zlomek doby oběhu Jupitera (jako například 1/2, 1/3, 1/4, 2/5, 3/7 apod.). Tyto mezery v rozdělení oběžných drah nalezl pražský astronom Hornsteina jsou způsobeny rušivými účinky Jupitera na dráhy asteroidů.
Historie planetek
Z vesmírného hlediska se planetky podle vzniku dělí na dynamické skupiny a kolizní skupiny. Dynamické skupiny vznikly působením gravitačních poruch planet na některé planetky. Jmenovitě mezi ně patří např. již zmiňovaná blízkozemní skupina Apollo, poté Nurtgaria, kterou byste našli za dráhou Marsu či skupina Trojané a Hilda potulují se kolem Jupiteru. Druhá skupina, tedy kolizní vzniká srážkami větších planetek. A ty pak jsou tvořeny buď zlomky jednoho tělesa, tyto vznikají při mohutné srážce; anebo mohou být produktem více srážek v hustých částech hlavního pásu. Jako příklad mohu uvést skupinu Flora, Nýsa nebo Pallas. Nicméně my pozemšťané jsme se o existenci nějakých planetek dozvěděli až když roku 1772 Johann David Titius zjistil, že střední vzdálenosti planet od Slunce se dají vyjádřit jako určitá posloupnost. Tuto zákonitost, kterou Titius objevil, uvedl ve známost Johann Elert Bode, proto se o ní můžeme dočíst jako o Titiově-Bodeově zákonu. Ovšem objevení Neptunu a Pluta se této posloupnosti vymykalo, tudíž vznikla domněnka, že musí existovat planeta mezi Uranem a Neptunem, která obíhá Slunce ve 2,8 krát větší vzdálenosti než Země. Chybějící místo v posloupnosti vyvolalo velký zájem astronomů, a proto byla uspořádána celosvětová akce hledání neznámé planety. Roku 1801 objevil Giuseppe Piazzi tělísko, které se pohybovalo po dráze mezi Marsem a Jupiterem. Bylo však daleko slabší než velké planety a zřejmě také menší, později bylo nazváno Ceres a nyní to je zároveň první objevená a dosud největší známá planetka. Záhy byla objevena řada dalších těles mezi Marsem a Jupiterem - např. Pallas, Juno, Vesta, Chiron či Ida. A tak místo jedné planety byl objeven nový druh těles ve sluneční soustavě. Rozvojem fotografických a zvláště pak fotometrických metod počet objevů rychle rostl a do dnešní doby bylo zaregistrováno přibližně 5000 těchto těles, která se souhrnně označují názvem asteroidy nebo planetoidy. Necelých 2 100 se známými drahami jsou označeny čísly a jmény. Jenom pro zajímavost, objevitel planetky má právo pro ni navrhnout jméno, které pak musí schválit komise astronomů. Kritéria pro pojmenování nejsou nikterak přísná. Jméno může mít nanejvýše 16 znaků včetně mezer a interpunkce, nesmí být urážlivé a mít politický charakter.

Pro pana A.

30. září 2007 v 14:03 | Alison III. |  Poetické zákoutí
Na nebi jsi králem větrů,
bezútěšný a krutý!
Ošleháváš bledé tváře,
svlékáš stromy dohana.
Pneš se do výše tolika metrů,
pichlavý stonek je dutý.
Bodlákem pohlcená sluneční záře,
práva se domáhá.
Stal ses pouzdrem nožů,
ceníš blýskavé ostří.
Žal tvé oči zřely,
ty mosty slaného moře-ZNIČ.
Naděje nezemřely,
cesta má už vede pryč.

Má to cenu?

30. září 2007 v 14:00 | Alison III. |  Poetické zákoutí
Přišla teprve před chvílí,
snad se všemu naučila?
V hlubinách svých bezmocně kvílí,
nikdy se nepoučila.
Z chyb,
z pádů,
zbytečně do mne vložila naděje,
trpký líh.
Nemohu jí pohlédnout do očí,
ostatní kolem jdou,
se mnou se svět točí,
nedokážu proniknout tmou.
Už mi to stačí!
Stejně mi vždy zbudou
jenom oči k pláči.

Má duše

30. září 2007 v 12:48 | Alison III. |  Poetické zákoutí
Temná Luno noci,
proč ještě bdíš nad cestou mou?

Má duše černá je.

Jak zvířená oblaka prachu,
nezkoušej pochodní tnout
mé rozbouřené moře.

Má duše černá je.

Úsvit dalšího dne,
ani slzy stékající
nebeskému poutníkovi
po bledé líci.
Ne, již nikdy nic nezakryje

mou duši, jenž černá je.

Otři tvář do srsti vlkodlaka
než ze mě život moloch vysaje.
Ne, už se neschovávám za oblaka..

Má duše černá je.

Ostřím si ostří
zatímco mezi mraky pohasla poslední naděje.

Ó, jak má duše černá je!!

My Neightbour (pokus o anglickou píseň)

15. září 2007 v 23:34 | Božidarka |  Cizojazyčná literatura
1.
My neightbour goes to the pub every day
And he comes back every morning
But one day he went a wrong way
And he didn't know where he was going
He was very surprised when he made it out
When the forest was dark and cold
And when someone there started shout
And when he lost a firm line of road
R:
My neightbour is stupid
His life is rapid
His last tot
Is so hot
My neightbour very drinks
He wears a lot of rings
His last song
Is too wrong
2.
My neightbour lost at night
In the middle of the wood
He didn't believe his sight
When there stood Robin Hood
Oh no! It wasn't a gentle boy from Shearewood
It was a murder from nearby jail
My neightbour became a murder's food
So it was very bad day...
R:
My neightbour was stupid
His life was rapid
His last tot
Was so hot
My neightbour very drank
The last he heard "Bang!"
His last song
Isn't too long

Une lettre de la guerre

15. září 2007 v 10:34 | Božidarka |  Cizojazyčná literatura
J'adore les yeux
qui peuvent voir
la liberté.
Je les adore pour dieu
qui reçoit
la lettre de mon frère.
Mon frère doit
être à la guerre
Et je crois
que cette lettre
n'est pas dernière.

RECENZE - Rebecca A. Brown: Horolezkyně

11. září 2007 v 13:04 | Božidarka |  filosoficko- literární postřehy
Kniha Horolezkyně, s podtitulem Z historie světového ženského horolezectví od roku 1808 do šedesátých let 20. století, zachycuje životní příběhy dvanácti nejvýznamnějších průkopnic dnes tak populárního sportu.
Autorka se vedle fyzických výkonů hlavních hrdinek věnuje také jejich povaze, soukromému životu a vůbec příčinám, které tyto ženy dovedly k nápadům zdolávat nejvyšší vrcholky světa. Na jedné straně se jedná o dílo pozoruhodné z hlediska historického, jenž zahrnuje chronologicky uspořádané příběhy ženských prvovýstupů a významných výstupů na většinu alpských, andských a posléze i himalájských vrcholů. Na straně druhé má kniha tendenci jemně lechtat na jazyku autorčinými poznámkami brousícími do filozofie, kde ženy vystupují jako hrdinky viktoriánské doby, jež se svými rozhodnutími vzepřely danému řádu. Vždyť toho času byly nuceny odívat se do hruď svírajících korzetů, těžkých šatů po kotníky, které jim ohromně ztěžovaly už jen pouhý pohyb po ledovcových plochách. Nakonec jejich vynalézavost dospěla k tajnému nošení kalhot mimo civilizaci, kdy si sukně před výstupem schovaly pod kameny a při návratu je opět oblékly.
To a mnohem více z prvopočátků horolezeckého sportu v ženském podání nabízí moderní knížka, vydaná v roce 2005 v Nakladatelství Brána v Praze. Zajímá - li vás tedy, kdo byla například Henriette d'Angeville či Annie Smith Pecková, pak mohu Horolezkyně vřele doporučit.

Vladimír Nabokov: Lolita

9. září 2007 v 0:38 | Božka |  filosoficko- literární postřehy
"Lolita, světlo mého života, žár mých slabin. Můj hřích, má duše. Lo.Li.Ta."

Autor

Vladimír Nabokov se narodil 22. dubna 1899 v Petrohradě. Jeho otec byl právník ve státních službách a v roce 1917 členem Prozatimní vlády. Když roku 1919 převzali moc bolševici, Nabokovova rodina opustila Rusko a usadila se v Berlíně. Tam Vladimír získal stipendium na prestižní Trinity College v Cambridgi, na níž vystudoval francouzský jazyk a literaturu, navíc se naučil výborně anglicky. V Berlíně publikoval několik básnických sbírek pod pseudonymem Sirin. V roce 1925 se oženil s Věrou Slonimovou, s níž měl jednoho syna Dimitrije. Než opustil Německo kvůli židovskému původu své manželky roku 1937, napsal v ruštině několik románů: Mášenka, Král, dáma, chlapec, Lužinova obrana, Vyzvědač, Camera obscura, Čin, Zoufalství, Dar, Pozvání na popravu.
Po odchodu z Německa se Nabokov s rodinou usadil v Paříži. Ale když Paříž padla do područí fašistů, rodina prchla do USA. Zprvu se Nabokov věnoval srovnávací zoologii. Přitom psal recenze, hostoval coby profesor na univerzitě, překládal ruská klasická díla do angličtiny. I přes všechny starosti zvládl napsat román Bend Sinister, v němž se vyrovnává s dvěma evropskými totalitami v Rusku a Německu. Roku 1947 získal místo profesora ruské literatury na Cornellově univerzitě, kde navzdory počátečnímu nezájmu zůstal až do roku 1958. V tomto období vznikl román Pnin, v němž tragikomicky vykresluje profesora, který nerozumí světu, a proto se rád uzavírá v knihách. Mnozí v hlavní postavě nacházejí autobiografické rysy.
Velkým tématem, který se táhne Nabokovovým životem, je téma antisemitismu a holocaustu, díky nimž byl obdivován i zatracován. Nakonec opustil také americký exil, aby posledních šestnáct let svého života prožil ve švýcarském hotelu v Montreux.
Zemřel 2. 7. 1977
V roce 1955 napsal Nabokov svůj nejznámější román Lolita. Nejdříve vyšel v malém francouzském nakladatelství a až o tři roky později v Americe. Hned sklidil veliký úspěch a zřejmě byl důvodem, proč Nabokov nikdy nedostal Nobelovu cenu. Příběh staršího muže, který se zamiluje do předčasně dospělé dvanáctileté dívky, byl silnou kávou. Mnozí ho brali jako erotický román, jenže Lolita je víc než Lolita. Nabokov v něm chtěl poukázat na skryté pokrytectví a povrchní morálku. Každopádně mu román zabezpečil prostředky na to, aby mohl žít ve Švýcarsku a věnovat se svým zájmům..
Dílo bylo do roku 1958 zakázáno ve Velké Británii i Spojených Státech.
Román byl zfilmován: 1962 - S. Kubrick, 1997 - A.Lyne

Obsah

Spisovatel Humbert Humbert přijíždí z Francie do Ameriky, kde si najde podnájem u vdovy Charlotty Hazeové. Charlottě se zralý čtyřicátník zamlouvá, avšak Humbert se zamiluje do její 12leté dceři Dolores. Celý Humbertův život totiž ovlivnila dívka Annabela, do které se v dětství zamiloval, získával s ní první zkušenosti, ale nakonec ji ztratil když zemřela na tyfus.
Malá Lo se k Humbertovi od začátku chová roztomile vyzývavě a on se snaží být jí neustále nablízku. Charlotta se do Humberta zamiluje, ale chce se zbavit dcery, aby s ním mohla být sama a pošle ji na tábor.
Humbert se s Charlottou ožení, aby své Lolitě mohl být co nejblíže. Charlotta chce však po táboru poslat Dolores do internátní školy. Souhra okolností způsobí, že Charlotta najde Humbertův deníček, kde píše o svých citech k Dolores. Rozhořčená Charlotta vyběhne na ulici, kde ji srazí auto. Humbert má cestu k Lolitě otevřenou. Vyzvedne ji z tábora a začíná jejich 2letá pouť po Státech. Hned první noc se spolu milují, pro Lolitu to dokonce není poprvé! Lolita vzplane milostným obdivem k staršímu dramatikovi Quiltymu, jenž je na jejich cestě tajně sleduje, ale Humbert se domnívá, že Quilty je detektiv. Až když Lolita nadobro zmizí, dojde mu, že utekla s někým podobným jako on. Dlouho dvojici pronásleduje. Zdá se však, že jeho sok je prohnanější něž on a tak nakonec pronásledování vzdá. Po 3 letech mu přijde od Lo dopiss žádostí o peníze. Ihned se za ní vydá.
Lolita je vdaná a těhotná. Humbert si uvědomuje, že její krása povadla, ačkoliv je jí teprve osmnáct. Ještě jednou se však ptá nechce-li s ním odejít, což ona odmítne a prozradí mu kdo ji tehdy unesl.
Humbert se vydává hledat odporného Quiltyho, který je celý dlouhý čas pronásledoval a pak Lolitu unesl a měl s ní milostný poměr. Najde ho a zabije. Pak jede omámen nešťastným životem autem v protisměru. Policie ho zadrží a ve vězení sepíše svůj příběh.
Humbert zemřel 16. listopadu 1952 ve vazbě na koronární trombózu, několik dní před začátkem svého procesu. Lolita zemřela při porodu na Štědrý den roku 1952. Holčička, kterou přivedla na svět, byla mrtvá.
Lolita a Humbert prožívali svůj vztah každý jinak. Humbert Lolitu skutečně miloval, ale pro ni to byla jen dětská hra plná zvědavosti a objevování nepoznaného. Ostatně neměla na výběr - nikoho jiného blízkého neměla.

Rozbor

Lolita otevřela téma, jež se sice do jisté míry tolerovalo, ale bylo nepsaným zákonem nemluvit o něm nahlas. Vladimír Nabokov si uvědomoval závažnost své průkopnické literární práce, ale zvládl ji s obdivuhodným nadhledem, ve kterém s lehkou ironií balancoval na hraně milostného románu a zpovědi neopětovaně zamilovaného, jenž se navenek obhajoval racionalistickými úvahami a freudovskou psychoanalýzou, ale ve skutečnosti vše hodnotil jen dle svého egoismu. Milostnou touhu po malých "nymfičkách" Nabokov popisuje do takových podrobností, že je velmi snadné se nechat strhnout do citového i milostného traumatu, jež hlavní hrdina Humbert Humbert, prožíval.
Nabokov si velmi dobře uvědomoval možnou spojitost Lolity s vlastní osobností a celý román je kromě velmi jasných náznaků bez jakýchkoliv pornografických popisů a sexuální rovina se plně nese v psychologické oblasti. Kniha je psána jako osobní zpověď - Humbert kontroloval svou touhu s velkým nadhledem a jasně si uvědomoval následky, které jemu i své Lolitě jednostranný milostný vztah přinese. Hájil se láskou, kterou k Lolitě cítil, která mu nedovolovala udělat cokoliv jinak, a zároveň si byl plně vědom, jak on sám je jí odporný.
Ale velké dílo není postaveno jen na šokujícím námětu. Naopak. Nejhlubší podstata Lolity leží mimo všechny lolitky, kterou jsou sice předmětem touhy i smyslem života, ale je skryta v analýze Humbertovy osobnosti a jejím vývoji od mladické a fyzicky lásky k Annabel ve svých třinácti letech až po majetnickou posedlost Lolitou.
Humbert trpěl touhou, kterou pro svou vnitřní obhajobu nazýval láskou, ale láskou bez vlastních citů, která se musela kupovat zvyšujícími se částkami. Láska jež přinášela stále méně uspokojení a budila majetnickou nenávist, žárlivost ke každému s mužským pohlavím a ať už mu bylo jedenáct či jednasedmdesát Humbert viděl jen všeobecnou chtivou žádost, jež plynula z každého sebemenšího kousku voňavého těla své nedobrovolné svěřenkyně. Jeden rok, který měl být vyvrcholením dosavadního Humbertova života se mu ve skutečnosti stal peklem. Chtěl Lolitu vlastnit jako věc, krásnou panenku na hraní a svým si rozumem si dokázal částečně uvědomovat svou posedlost, částečně si uvědomoval i své sobectví, ale trpěl absolutním nedostatkem empatie ke druhým. Pro dosažení svého cíle byl rozhodnut zabíjet bez sebemenšího náznaku lítosti a proto nebyla jeho sexuální porucha ani tak způsobena přitažlivostí k malým holčičkám, jako absencí citu, se kterým by dokázal rozlišovat mezi majetnickou posedlostí vlastnit a věznit a mezi milovat a dát svobodu. V této volbě byly lolitky jako napůl dospělé děti, jež se ještě dají ovládat metodou cukru a vydírání, logickým vyústěním.
Nebýt Lolitina útěku, opakovala by jen osud bývalé Humbertovy manželky - po pár letech uspokojení by se stala přítěží, od které se předpokládá absolutní poslušnost a absence jakéhokoliv projevu vlastní osobnosti, ale takto se ještě několik let Humbert snažil svou Lolitu vypátrat - ne snad pro touhu k ní, ale jen proto aby nalezl a zničil toho, kdo mu jeho nejoblíbenější hračku ukradl a nakonec mohl cynicky konstatoval, že on zničil tvou lásku a já tvůj život.

Názor

Přečetla jsem, myslím, dostatek rozborů Lolity a přesto, že jeden z nich jsem použila k sestavení této práce, jsou některé jejich pasáže v rozporu s mými názory. Definice díla jakožto "alegorické vyprávění o psychologii moderní Ameriky" (encyklopedie Diderot) zdá se mi být poněkud nepřesná. Nemyslím si, že Nabokovovým jediným cílem napsání knihy bylo vykreslení americké společnosti, popřípadě života v ní. Tímto příkladem chci jen poukázat na obtížnost stručného shrnutí, o čem vlastně román je.
Kniha má podle mě skryté poslání, které se každému čtenáři může ukázat v úplně jiném světle. Ráda bych rozebrala dva velice zajímavé symboly, které dotváří prostředí děje k jeho napínavosti:
1) jedná se o velice promyšlenou kompozici díla - na jedné straně Humbert vzpomínající, na druhé straně Humbert objevující Lolitu a úskalí společného života s ní.
2) protiklad v podobě samotné Lolity a Huberta - zatímco Humbert symbolizuje obyvatele staré Evropy, se všemi tradicemi a názory, konvenčností, staromódností a snivostí, Lolita je podle všeho symbolem Ameriky 50.let, tedy Ameriky vulgární, přelétavé, možná i trochu infantilní...
3) hrdina se v knize neustále obrací ke čtenáři a také k fiktivní porotě, žádá o zhodnocení jeho zločinu (byl-li jen pedofilem nebo také politováníhodným ubožákem?) a oproti tomu kniha působí (alespoň na mne) jako nejtajnější deníkové zápisky, jaké kdy byly zveřejněny.
Klíčovým námětem je bezesporu Hubertova vzpomínka Annabel. A zde se ještě jednou obrátím ke kritikám, které tento fakt buď vůbec pomíjejí nebo neuvedou pravý smysl myšlenky. Annabel byla Humbertovou dívkou snů, s níž se často stýkal a jako mladík ji bláznivě miloval. Osud jim však nepřál štěstí a nikdy se jim nepodařilo to, oč celou dobu usilovali, až mladá dívka zemřela na zákeřnou nemoc...Právě tento fakt rozpoutal celé Hubertovo šílenství, neustálou snahu hledat "nymfičky," malé lolity, které by mu i v pokročilém věku čtyřiceti let připomněly ztracenou minulost. Je až neuvěřitelné s jakou přesností vykresluje nedospělá děvčátka se zvláštním kouzlem, s vědomím obrovské moci, kterou mají právě nad takovými muži, jako je Humbert, aby je co nejpřesněji odlišil od nudných dívenek jejich věku.
Celý příběh je komponovaný pomocí metafor vedle četných francouzských výrazů, které by v překladu nejspíš nevystihly podstatu jevu. Tím je kniha originálnější a jedinečná.
Použitá literatura a ostatní zdroje
Encyklopedie Diderot, Diderot, Praha, 1999
Nabokov, Vladimír: Lolita, Praha, Odeon, 1991
http://psaci.misto.cz/
film Lolita, USA, režie Adrian Lyne, 1997

Slohová práce

9. září 2007 v 0:27 | Božka |  Miss Blanche
Místo, které mám ráda
Lipari - ráj na zeměkouli
Na obzor vychází ospalé svébytné sluníčko, které konci svých paprsků něžně laská hřbety mořských vln upředených z té nejúžasnější příze. Příze zrovna tak úžasné, jako jsou duše místních středomořských obyvatel vzhlížejících na svět z úplně jiné strany než obyčejní Evropané, jejichž svědomí se topí někde ve spěchu výstředního života. Slunce probouzí roztodivnou květenu, která svým arómatem dává ihned najevo, že se člověk ocitá uprostřed Tyrhénského moře na spanilých ostrovech vyvržených mořským dnem před mnoha miliony lety. Sám bůh větru Eolus dávající svým svěžím vánkem život všemu živému se na těchto ostrovech zabydlel nejen svou maličkostí, ale i svým jménem...
Eolské ostrovy pro mě znamenají výraz krásy a dokonalosti, co se týče přírody i místních obyvatel. Na řídce porostlých lávových svazích se promenáduje často po jednom kusu dobytka, po moři křižuje stále hustší lodní doprava a v ulicích je pravidelně mezi jednou a čtvrtou hodinou odpolední vylidněno. Ostrovů je celkem sedm a místo, které mám na celém světě nejraději, tedy místo míst (jak by uvedl jistý pan William Saroyan), se nachází na ostrově centrálním - na Lipari.
Je k poledni, neodbytné slunce s radostí připaluje dosud bílé pleše vyjukaných turistů. Slabý vánek roznáší tichou poštu z ostrova na ostrov a já šplhám z hlavní třídy Vitorio Emanuelle po vydlážděné silnici nahoru směrem ke hradu. Jakmile procházím prastaré brány, začíná se mi zrychlovat tep, který zapříčiňuje téměř hlasitý tlukot mého životně důležitého orgánu. Tento pocit se jen těžko popisuje, neboť přesně nevím, jestli mě tak příliš uchvacuje tolik vídávaný pohled na skalnatý sestup do moře s řadou vodních zvířátek či do smrti nezapomenutelné vzpomínky na dobu, kdy místo části muzejního areálu byl v jedné budově historického hradu turistický hostel zprvu za pouhých deset tisíc italských lir na noc. Kdysi jsme na toto místo jezdívali tak často, až se z majitelů ubytovacího zařízení stali naši dobří známí (asi jako pro Frantu z Prahy 1 se známým stane Pepa z Prahy 2, s tím rozdílem, že vzdálenost z Prahy na Lipari je poněkud neopomenutelnější...).
Nicméně, s novým časem přišly i nové názory a budovu takto určenou obsadilo Museo Eoliano. Po tomto smutném zjištění jsme s rodinou absolvovali několik výletů od cestovních kanceláří na ostrov Vulcano, což ovšem nebylo ono... Vulcano se totiž díky léčivým bahenním lázním a probublávajícím sirným plynům na okraji moře v okolí přístavu stává rok od toku zahlcovávanějším centrem turistického ruchu. Přesto jsme s mamkou na ostrovy nezanevřely a letos jsme (již třetím rokem) navštívily jeden z hostelů v samém srdci obce Vulcano. Samozřejmě při našem pobytu nikdy neopomeneme zajet trajektem na Lipari, koupit si nejlepší pizzu v celé Itálii a posadit se do stínu pínií pod hradem na místo s nejkrásnějším výhledem na moře.
Odpolední siesta se hladce přehoupla do nastávajícího rušného večera. Výletníci se utrmáceni vrací do svých ubikací z dlouhých túr, aby načerpali nové síly na další perný den. Já jsem právě dovečeřela a ubírám se po schodech milovaného hostelu nahoru pro flétnu. Před hostelem vysedává máma se správcem, pokuřuje cigaretu a popíjí Malvasii. Vycházím z obrovských dveří jako za starých časů. Opět mi buší srdce, ale dnes vím, že je to vzrušením ze života, který právě prožívám. Vyhupuji se na kamenný sloupek zábradlí tyčícího se nad antickými vykopávkami. Vkládám do úst flétnu...
...nocí pluje její tón, který již nikdy nebude moci být tak bezchybně sladěn s tónem větru boha Eola, jako tenkát...

Zpověď

8. září 2007 v 19:27 | Alison III. |  Sci-fi a fantasy
Šla jsem osamělá rudou dálavou planoucí ohnivým listím stromů.Čerstvý podzimní vzduch voněl po růžích a nebem se roztékala bonboniéra nachových mraků.Slunce zalézalo do peřin a vroucně objímalo měsíc.Na malý okamžik ho ještě naposledy ten den zastínilo svou krásou.
Pouliční lampy mhouřily oči jako divoké kočky.Prskaly po mně a nepříjemně blikaly fosforeskujícím světlem.
Posadila jsem se pod košatý strom,jehož tlustý kabát z listí mě zahříval před nočním chladem.Slzy se mi rozlily po bledých tváří.Putovaly osamělou dálavou od hustých křovisek řas po hebké pobřeží rtů.Tekly tiše a věčně.
Ale asi bych měla začít popořadě a postupně objasnit,proč se místo do vyhřátých peřin choulím ke kořenům stromu.Nebudu se nikterak obhajovat ani obviňovat,protože v tomto okamžiku mi to opravdu nepomůže.
Všechno to začalo takovým podivným snem.Mé sny jsou dost často kuriózní,ale tento stál opravdu za to.Měla jsem absolvovat,kvůli zjištění stavu hormonů v krvi,odběr v doupěti nelítostných upírů zahalených do bílých plášťů shlukujících se na jednom nejmenovaném oddělení ve vojenské nemocnici Střešovice.
Večer jsem zase jednou po dlouhé době vyrazila do restauračního zařízení a po několika neúspěších s nezletilou občankou jsem skončila ve společnosti zeleně zbarveného Amundzena před kostelem na náměstí Míru a posléze s jednou kamarádkou v temném koutě parkoviště,kde nás omamovaly podnapilé stíny.Shlukovaly se kolem nás,jakoby mi chtěly vykouřit cigaretu.Mou poslední a jedinou hořící naději.Než jsem se dostala domu,stačila jsem vystřízlivět,ulehnout s čistou myslí a oddat se království snové říše……
……Ocitla jsem se někde v jídelně.Ze zdí sálala zatuchlá žluť a dusivý opar výparů z masa si podmaňoval ovzduší.Stála jsem ve frontě na oběd a u stolu na mě čekal otec v naději,že mu přinesu jídlo.Chvíli mnou zmáhal třes a nutkavý pocit utéct z té odporné továrny na celulitidu, ale pak jsem se přemohla.
Mou pozornost upoutala žena v bílém nemocničním plášti,jež sázela tucty knedlíků na talíře a zdobila je parukou zelí.Vlasy měla načechrané a prakticky stejně ušmudlaně světlé jako plášť.Propichovala mě pohledem,když mi sázela úrodu knedlíčků na talíř.Navzdory mému viditelnému odporu mi jich darovala šest.
Nakonec jsem vydedukovala,že to bude pravděpodobně otcova porce.Už už jsem natahovala rozechvělou ruku po talíři,když vtom okamžiku se na mě ona žena usmála a obnažila tím panensky čistou přední řadu zubů s nepřirozeně protáhlými špičáky.V záři hladově slintajících lustrů se děsivě zaleskly.Než jsem se stačila vzpamatovat,žena se mi vrhla na pulzující krční tepnu.V momentě se do mne hltavě zakusovala a já se podobna kobře vztyčila na posteli.Rozechvělými prsty jsem si stírala pot z čela a tělo mi rozechvíval nepříjemný polibek mrazu.
Pichlavé jehličky migrény,bílý make-up z nevyspaní a stopy po černých pneumatikách pod očima dominovaly mému obličeji následujícího rána.Kodrcala jsem se podzemní dráhou napříč městem a z rozespalosti mě budila zima.Konečně se přede mnou zjevily šedé mříže vstupní brány do nemocnice.Rozsáhlé chodby čpěly neklidem a doktoři se toho rána vznášely na bílých perutích monotónních plášťů.V oddělení odběru krve jsem byla asi až pátá na řadě. Předhonil mně postávající houf pobledlých důchodců.Kšticemi se podobali bílému chmýří pampelišek a někteří to už měli za sebou.Úspěšně překlenuli lačné bodnutí jehly a s rozkoší se s ní podělili o několik mililitrů životadárné tekutiny.Posedávali tu v čekárně tisknouce si předloktí a konzumujíce drobečky dávných sušenek,které již zmeškaly svoji dobu uplatnění..
,,Další!"šlehl rozespalým zatuchlým vzduchem čísi hlas.Vstoupila jsem do ordinace. Ponejprve jsem se domnívala,že mne postihla oční vada a vidím vše bíle,pak mě ale napadlo, že si ze mě ,,optimismus" ve spolupráci s únavou dělá pokusného králíka.
,,Posaďte se do křesla,"z úvah mě vytrhl milý hlas.Působil neuvěřitelně uklidňujícím dojmem,jakoby ani nepatřil bytosti z onoho světa.Snažila jsem se přimět smysly k zachycení obrazu té postavy,od níž se linul podmanivý tón a málem jsem vzala nohy na ramena.Před mými zraky stála ona upírka ze snu a neuvěřitelně mile se usmívala.Zuby však měly normální velikost.Zírala jsem na ni opravdu vyjeveně,ona to však na sobě nedala znát ani sebemenším pohybem.Rty se jí svíjely stále ve stejném úšklebku.
,,Jste si jistá,že vydržíte odběr?"zabodla se mi šípem do svraštělého žaludku.
,,Jo,"odvětila jsem s údivem.Doktoři se asi obvykle nepodobají nočním můrám a nepokládají vytřeštěným pacientům mnohoznačné otázky.
,,Že to tak nevypadá,"utrousila suše a zaškrcovala mi pravou ruku.Ukazováčkem přejížděla po natékající žíle.Oči jí vzplály chtíčem.Pak na mne znenadání pohlédla a znovu obdařila zářivým úsměvem.Usmívaly se však jen ty úzké hadí rty.Oči měla zmrzlé.
,,Prosím?"zareagovala jsem opožděně.Unikl mi smysl jejích slov.Ona mě však ignorovala.
Projel mnou nepříjemný pocit intuice;v tento okamžik naše pohledy splynuly a mně bylo jasné,že se něco přihodí.Ona však již v nalakovaných nehtech svírala injekční stříkačku, která se víc než kdy předtím podobala smrtícímu nástroji.
Ucítila jsem palčivou bolest,jak se mi imitace upířího zubu zahryzla pod kůži.Sála celou věčnost,než se nasytila.Vlhkým jazykem si pomalu oblizovala rty a pak mi přelepila vpich.
,,Je vám dobře?"blýskla po mně zrakem.
,,Ano,"odtušila jsem možná trochu udiveně,protože v této chvíli mi skutečně nic nechybělo.
,,Když jste si tím jistá.."pronesla při mém odchodu.
,,Docela zvláštní upír,"usmála jsem se v čekárně,když jsem si oblékala kabát.
Pak se ale během sekundy nebe mého vědomí zatáhlo a mysl byla omámena bouřkovým mračnem.Přímo před mými zraky obří černá díra hltala zářivé hvězdy.Klesla jsem do rozevřeného klína bezvědomí.Cítila jsem se neuvěřitelně lehce a bezstarostně,bez jakékoli bolesti.Obklopovala mě noc,ale nenechala mě spát.
Připadalo mi,že sedím ve vlaku a nadpozemskou rychlostí se ženu černým tunelem.Uháněla jsem někam daleko,někam výš.Přede mnou se rozprostírala stále tma,ale nedokázala jsem dohlédnout nakonec,ač mi něco napovídalo,že je blízko.Pak se moje vnímání rozostřilo na barevné vjemy.
Ocitla jsem se na zastávce metra a čekala na přijíždějící soupravu.Zmateně se rozhlížela kolem a ani jsem pořádně nevěděla,co tu dělám.Nikdo z okolních stojících si mne však nevšímal.Možná se mi to jenom zdálo.
Sama od sebe jsem vykročila na druhou stranu nástupiště.Ani nevím proč,ale čím dál jsem šla,tím mé kroky zrychlovaly a upínala jsem se k obrazu před sebou.
Někdo tam stál,někdo známý.Ano,zřetelně jsem rozpoznávala svou nejlepší kamarádku ze základní školy.Stála úplně na konci nástupiště..podivně osamocená s bledě nepřítomným výrazem ve tváři.Přistoupila jsem k ní a snažila se upoutat její pozornost,ale neviděla mne. Snad jsem se stala neviditelnou či byla tak zahleděna do sebe.Stažené rty a propadlý obličej prokvetlý hlubokými vráskami naznačovaly,že něco není v pořádku.Dotkla jsem se jejího ramene,ve snaze pomoci ji,ale ruka mi projela skrz.Otřásl mnou chlad.Pak se nástupiště rozechvělo bolestivým výkřikem podbarveným skřípotem brzd.
Vše kolem se točilo ve víru barev a nebyla jsem schopna rozeznat tvary a obrysy věcí.Bylo mi strašně zle,hůře než kdykoliv předtím.Bolest prostupovala každičkou částí mého těla a žaludek se mi svíjel ve vlnách nevole.Za okamžik se mi podařilo zaostřit na jakousi bílou postavou nade mnou.Odřená záda mi krvácela surovým úderem nemocniční podlahy.Znovu jsem se propadala do mdlob.
,,Nezavírejte oči!"zakřičel úpěnlivě něčí hlas.Chtělo se mi spát!Dejte mi všichni pokoj!Ignorovala jsem ho!
,,No tak,sakra,probuďte se!!"hulákala na mne ona doktorka,která mě před malým okamžikem obrala o vzácnou rudou tekutinu.Ani nevím proč,ale proti své vůli jsem ji poslechla.Ten hlas se mi zdál tak vemlouvavý,nešlo mu vzdorovat!Okolo se seskupilo několik doktorů a starostivými zraky pohlíželo na mé bezvládné tělo.Uvědomila jsem si svou situaci a polkla příval hořkých slz.
,,Na něco jsem se vás ptala,vzpomínáte si?"pronesla ona blonďatá doktorka.Tváří se jí mihl stín pobavení!Navzdory tomu,že jsem si uvědomovala nejenom jednu otázku,se mi na mysl vedrala odpověď:
,,Ale mně bylo opravdu dobře!"
Chvíli mě nechali ležet v čekárně s mokrým hadrem napospas zvědavým pohledům svraštělých grimas důchodců a pak mě s radami do života vyvrhli zpět do burácejícího toku městského života.V mrtvolně dýchajících tramvajích vanul zkažený vzduch a žaludek se mi pomátl,že nebyl s to rozeznat rub a líc.Opustila jsem plechovou příšeru a spočinula v poklidném křoví.Před očima se mi opět zatahovalo a prakticky nic jsem neviděla.Ani nevím,za jak dlouho jsem se dopotácela na metro.Nevnímala jsem čas..
Scházela jsem dolů,do útrob chladivé podzemní dráhy,ale někdo mi zatarasil cestu. Zmateně jsem pohlédla to tváře policistovi.
,,Slečno sem nesmíte,před malou chvílí se tu stala nehoda,"probodl mě přísným zrakem.Asi jsem na něho musela nepřítomně civět,protože jsem stále nechápala,co se mi to snaží vysvětlit.Doléhající hlas se mi jevil tak vzdálen,tak neuvěřitelně vzdálen a zahalen mlžným oparem.Pak jsem přes jeho statná ramena pohlédla necelých deset metrů před sebe.Země byla potřísněná sprškami čísi krve a v kaluži žalu leželo něco známého.Čísi černobíle kostkovaná šála,kterou jsem kdysi dávno někomu věnovala k Vánocům. Někomu, koho jsem si opravdu vážila..
Utíkala jsem pryč,běžela až do vyčerpání a teď jsem někde-neznámo kde.Hlavou se mi honí smečka všelijakých myšlenek a bolestivě mi svírá hrdlo.Vzlyky se mi tiše derou odněkud zevnitř a očima se upínám k temné nebeské sféře.Za chvíli vyjde měsíc,můj jediný přítel.
Smekne přede mnou stříbrný cylindr a budeme spolu nevázaně hovořit dlouho do noci..

Chyba

8. září 2007 v 19:26 | Alison III. |  Sci-fi a fantasy
Lidstvo navzdory četným varováním odborníků,kteří se zabývají astronomickým učením povrchně přehlíželo po několik staletí zkázu v podobě jasné Swift-Tuttleyovy komety,která se nezadržitelně blížila k jejich Modré planetě.Výstražná varování vědců byla považována za planý poplach či pokoutně ověřený nesmysl,a tak tato obryně tvořená z ledového jádra obklopeného prachem a plynem pokračovala na své pouti s jediným jasným cílem.
Čtrnáct dní před osudným datem se pozemská planeta začala otřásat hysterickými vzlyky a masovými vlnami panického strachu.Pokusy o odklonění dráhy už byly zbytečné. Stejně zbytečné jako přiznání viny..
Poslední marné snažení skončilo vysláním radiových vln.Lidstvo se snažilo v zhasínajících dnech svého bytí navázat kontakt s čímkoliv nebo kýmkoliv,kdo by jim mohl pomoci……
.…..Ale asi nikdo nečekal,že odpovědi se jim skutečně dostane,a to z nedalekého měsíce Io,který na své dráze obíhá velikána Sluneční soustavy-karamelově zbarvený Jupiter. Z čirého zoufalství byly obsazeny dvě rakety padesátičlennou posádkou,jež se měla stát posledními pozůstatky lidstva a jež byla vyslaná,aby zachovala potomstvo své rasy. Tichý,pochmurně zahalený start,se uskutečnil 13.srpna 2126 a pozemšťané zpoza svých slzami zalitých očí sledovali přibližující se hlubiny vesmíru a sopkami zjizvenou a rozšklebenou tvář měsíce Io.
14.8.2126-planeta Země
Ohromná bohyně zkázy planoucí v rudofialových odstínech rozčísla nebeskou atmosféru jako slupku od pomeranče a byla horlivě pohlcena zemskou přitažlivostí a nenávratně ukončila dějiny Země.Pohřbila miliardy plačících a truchlících a navždy uvrhla jejich kosti v zapomenutí pod galaktické sutiny času a prachu.Pak povstala jako prorok z modrého hrobu a vydala se zpět po své nepravidelné oběžné dráze.Letmým ohlédnutím zaznamenala,že za sebou nechala v plamenech a troskách černých mračen zničenou Matku Zemi.
Únor 2254-měsíc Io
Do červena zbarvený Io je jeden z poslušných měsíčků obíhajících svojí rodnou planetu Jupiter.Jupiter jim nahrazuje starostlivého otce a na četný zástup svých potomků shlíží bouřkovým mrakem na pestrém zářivém povrchu.Buclatou tvář mu zkrášluje tenký pás prstence,a když se hodný velikán ,,tatík" rozzuří,jeho bouřkové mračno se roztáhne a zbarví do temně fialové.Všem ušlápnutým měsíčkům pak běhá mráz po zádech,protože jeho zrakový orgán je k nerozlišení od obřího monoklem a krví lemovaného oka kyklopa.Možná proto jsou původní obyvatelé měsíce tak psychicky labilní.Nežijí na jeho povrchu,protože Io nemá atmosféru a navíc na něm řádí sopečné bouře a erupce.Ale pod vrstvou kůry se nenachází jako u normálních planet plášť a jádro.Pod dutou černou slupkou je tma a prázdno-tedy skoro prázdno.
Před sto třiceti lety byly útroby tohoto nenápadného tělesa obývány poměrně vyspělou mírumilovnou civilizací Netopýrů.Tito tvorečkové byli věčně zalezlí v chladných temných chodbách svých příbytků.Svým vzhledem vypadali jako mutanti myší a člověka.Nepřirozeně vytáhlou,ve většině případů vyzáblou postavu měli zahalenou do tmavé slizké kůže.Na zádech jim vyčníval pár mohutných kožnatých zakrnělých křídel a nad vypoulenýma výraznýma očima pleskaly o sebe dlouhé chlupaté uši.Když byli nervózní,měli ve zvyku si je žmoulat a kousat.Pohybovaly se sice velice tiše,ale zpomaleně.Od přírody slabé nohy je jen stěží mohly unést.Tato komunita si tu zbudovala vlastní síť několika propojených měst.Prakticky nevylézali na povrch,neměli k tomu důvod.Světlo nepotřebovali,jejich oči už dávno přivykly chladné černé tmě a dýchali pomocí centrálního systému,který vyráběl životadárný plyn z unikajících sopečných plynů.Pak jednou tito dobromyslní tvorečkové zachytili nouzové volání z nedaleké planety Země a nevěděli,co si způsobí,když se vetřelcům rozhodnou nabídnout pomocnou ruku krytou tenkou vrstvou blanky.Pozemšťanů sice byla ve srovnání s nimi hrstka,ale velmi rychle z nich všechen vděk vyprchal a začali se roztahovat a vyhlazovat původní netopýří obyvatelstvo.Tyto nepřímé snahy o jejich podrobení skončily otevřenou vzpourou roku 2150,kdy většina Netopýrů byla vyvražděna.Některým se podařilo uniknout z krvavých masakrů,ale do dnešní doby jich bylo zachováno pouhých deset a ti žili naprosto izolováni,odstrčení a osamocení v hlubinách vyhaslých sopek.Užírali se samotou a denně se potáceli v depresích ……
……Asalud seděla schoulená na studené kamenné podlaze a pod sebou měla rozprostřené mapy s jakýmisi vesmírnými údaji.Špičku jazyka žmoulala rovnými bílými zuby a čas od času si dlouhou kostnatou rukou promnula netopýří ucho.Patřila k původním obyvatelům měsíce Io,kterých už zbyla jen trocha,a se svým starým nemocným otcem sídlila pod jednou vyhaslou sopkou na severní polokouli.Z jejího nitra si zbudovala pracovnu s několika dalekohledy a většinu času trávila zíráním do jejich objektivů a pozorováním všeho,co se nahoře na nebi šustlo.Své objevy a poznatky pečlivě zakreslovala do map. Právě zaujatě kroutila hlavou nad roztodivnou dráhou jakési komety a soustředěním si mnula vystouplé klíční kosti.Prudce sebou škubla,když zaslechla charakteristické sténání ze spodní části jejich sídla.Otec zřejmě dostal hlad.Nelibě se odvrátila od propočtů a pomalu sestoupila po žebříku k jeho lůžku,které se nacházelo o dvě patra níž.Starý Netopýr ležel schoulený v posteli a pod nadutou peřinou mu vyčuhovaly jenom svraskané uši s nenápadným šedivým porostem.Jako podzimní nebe chladným pohledem změřil svoji dceru.Ta se jen rozpačitě sklonila pro noviny,které ležely vedle jeho postele,a nevědomky odhalila část svých zad posetých vystouplými do krve odřenými obratli.
,,Vidíš jaká jsi zrůda!Co to máš na zádech?Ty tvoje obratle jsou nechutný!"začal lamentovat její otec a oči skleslé únavou mu najednou oživly.
,,Chceš něco k jídlu,když si jdu dělat kafe?"zeptala se ho dcera a snažila se nedat najevo potlačovaný pláč.
,,Zmiz mi z očí,je mi k zblití z toho,jak vypadáš!"rozkřikl se na ni a prudce se vztyčil na lůžku. Z chlupatého statného těla mu sklouzla pokrývka a odhalila láhev vína,kterou křečovitě svíral v pravé ruce.
,,Zase chlastal,"pomyslela si ponuře Asalud,když se sápala po žebříku zpátky nahoru. V polovině se jí podlomila noha a jen tak tak,že nesletěla.,,Zatraceně!"ulevila si,když se znovu skláněla ke svým mapám.Uchýlila se do kouta tmavé místnosti a opřela se o kamennou zeď.Dřela ji do vyzáblých zad a cítila,jak se jí po těle rozlévá horká stružka krve.Nevěnovala tomu však sebemenší pozornost.Upínala své oči kamsi do nedohledna a hlavu měla zabořenou do zimou zkřehlých prstů.Pak prudce vydechla a postavila se na nohy.Zapotácela se,chvíli měla pocit,že se jí opět podlomí kolena,ale nakonec to ustála.Zhluboka se nadechla a znovu pohlédla do svých map,kam před chvílí bezmyšlenkovitě civěla.A uviděla to znovu!Její domněnky a nejhrůznější noční můry se potvrdily!Swift-Tuttleyova kometa se vrací!
Čas od času doprovázela svého otce na kontrolu do nemocnice.I doktoři měli vyhrazené hodiny,kdy přijímali jenom Netopýry.A to z toho důvodu,aby tyto nevábné tvory nezahlédl někdo normální a nepřitížilo se mu..Než však pojedou na kontrolu do místní nemocnice,usmyslela si Asalud,že zajde do střediska,kde sídlila vláda a předloží jim teorii o kometě.Moc si od toho neslibovala,ale musela to zkusit.Zkáza se nezadržitelně blížila,tím si byla jistá.
Po temném podzemí se většina obyvatel dopravovala pomocí rychlovlaků.Jak seděla u okýnka,dopadla na ni vlna sklíčenosti.Kdysi tmavé jádro jejího měsíčku obývané skromnými Netopýry teď doslova vzkvétalo lidskou moderní technologií.Všude zářily ohromné barevné nápisy, reklamní upoutávky a ti zlosynové dokonce zbudovali osvětlení táhnoucí se napříč celým podpovrchem.Umělá záře lamp a reflektorů ji štípala do očí a agresivně ozařovala a oslňovala tmě přivyklé tělo.
,,Musíte mi věřit,"přemlouvala je naléhavě a v očích měla úpěnlivý pokorný výraz.,,Vím to jistě,zabývám se tímto oborem už dlouho,"dodala sklesle a dívala se na reakce lidí okolo.Tyto lhostejné napudrované figuríny starající se pouze o svá vyžehlená kvádra! Chtělo se jí z nich zvracet,i když neměla co.Po několik dnů nesnědla větší sousto než pár kousíčků chleba se sýrem.Všichni přítomní si vyměnili znuděné pohledy a některým pobaveně zacukaly koutky úst.
,,Můžeme vám slíbit,slečno,že se o tento problém budeme více zabývat..v budoucnu," zvedl se jeden z nich ze svého křesla a diplomatickou výmluvou se snažil taktně ukončit rozhovor.
,,Za měsíc se s námi střetne!Máte poslední šanci odklonit její dráhu,tak nezavírejte ty svoje oči!"neudržela se Netopýrka a z plných plic začala na toho chlapíka říkajícího si prezident Spřízněných národů měsíce Io,což bylo krajně ubohé označení,křičet.Do toho se s mírným vrznutím otevřely dveře od místnosti a Asaludin otec se nedočkavě vbelhal dovnitř. Zřejmě poslouchal za dveřmi a už ho to unavovalo.V sále to zašumělo,jako kdyby se jím prolila zpěněná vlna mořského příboje.Asalud zbledla ještě víc a temné kruhy pod očima se jí během několika sekund prohloubily.
,,Neposlouchejte moji dceru,je to jenom tupá uklízečka!"pronesl nepříčetně.Netopýrka si všimla lesku v jeho očích a došlo jí,že má opět upito.Kam schoval láhev tentokrát,opravdu netušila a neměla ani sílu to zkoumat.Zamotala se jí hlava a do modrých očí vhrkly slzy beznaděje.Ve volných chvilkách totiž uklízela jedné netopýří rodině,aby si trochu přivydělala a mohla se nerušeně věnovat astronomii.Akorát doufala,že se všechna ta dřina zúročí trochu jinak.
Tentokrát pozemšťané hlasitě sborově zahýkali v návalu dusivého smíchu.Na jejich tuctových od sebe skoro nerozeznatelných tvářích se jim objevily stejně laciné a totožné úsměšky.Jednu kladnou vlastnost ovšem nepostrádaly-ve sto procentech byly naprosto upřímné.
,,Mohla byste nás nechat s radou chvíli o samotě?Musíme se dohodnout a tatínka si taky odveďte,"obrátil se na ni prezident s ironickou grimasou roztaženou přes celou tvář. Asalud se schlíple odšourala a svěsila své uši podél bílého obličeje.Ani se neohlížela,kde je otec,bylo jí to jedno.Stačila jenom zaslechnout hlasy z vedlejší místnosti a zkroušená jako nikdy s hrdlem sevřeným bolestí se vydala domů.
,,Vždyť je to zrůda!"hučely jí v hlavě ozvěny posměšných hlasů.
,,Netopýrka!"
,,Přece se nebudeme zabývat názorem někoho takového,máme důležitější věci na práci!"
Pomalým krokem se smutně táhla opuštěnou chudinskou čtvrtí a letmým sklíčeným pohledem rentgenovala opadávající listí stromů,které sem zavleklo(jak jinak než)lidské plémě.Listí se třpytilo v pozdně odpolední záři rozžehnutých lamp.Jeho převleky přecházely od jasně čistě žluté barvy,přes zlatavé nitky na vybledle zeleném odstínu až po ohnivě rudou. Některé už uvadlo a svíjelo se na zemi stočené a shnilé,samotné a opuštěné a ronilo suché slzy pod vzteklými údery Asaludiných bot.Po prašné cestě se proháněly mírné poryvy teplého podpovrchového větru a svým dechem vířily a škádlily listí.Pohrávaly si s ním v neposedných vírech a vzdouvaly mohutné hradby proti jediné osamělé chodkyni.Stromy se pyšnily zpola opadaným kabátem a vystavovaly se na obdiv po obou stranách cesty.Ze silných vyschlých kmenů se jim drolila kůra.
Asalud pomalu procházela dál a roztěkaným pohledem míjela pár ušmudlaných pozemšťánků,jak si hrají na kraji cesty mezi rozházenými odpadky.Vítr kolem nich prohnal s hlasitým řinčením prázdnou plechovku od piva.Tento hlasitý lomoz je nevyrušil z činnosti, ale přítomnost podivné bytosti ano.Děti se po Netopýrce otočily,nikdy nic takového neviděly a zůstaly na ni v oněmělém úžasu zírat s ústy dokořán.Asalud si z toho ani v nejmenším nic nedělala.Její zbědovaný opuchlý obličej něžně hladilo a tišilo několik listů.Jenom jim se uprostřed rodného a zároveň nepřátelského kraje Netopýrky zželelo.
Bylo jí jasné,co se stane nebo spíše,co se nestane.Nestane se nic.
,,Budu bojovat!"vzepřela se svému vnitřnímu hlasu a vzplanula v ní jiskra naděje.
Lidstvo kdysi dávno na Io přilétlo v raketách,to ano.Ale protože by cesta z rodné planety trvala několik bídných pozemských životů,přečkali ji v takzvané statové komoře. Komora byla jeden z jejich nejlepších vynálezů,to musela Asalud chtě nechtě přiznat.Toto zařízení umrtví tělo na libovolný počet let a po uplynuté době se její nájemníci probudí sice teoreticky starší,ale prakticky ve stejné fyzické i psychické kondici.
,,Jen ať si všichni zemřou,když jim to nevadí,ale pokud kometa nerozcupuje Io na cucky mezihvězdného prachu,já se po padesáti letech proudím do nového světa."S touto myšlenkou se vrátila domů.K jejímu překvapení stál otec v kuchyni na nohou a něco si vařil. Zubil se od ucha k uchu a obnažoval při tom svoje zažloutlé tesáky s nepřehlédnutou mezerou mezi předním párem.
,,Dáš si něco,dcero?"loupl po Netopýrce chladným okem.
,,Ne!"odvětila mu bezděčně,a když odcházela do pracovny,zaslechla jenom syčení a praskání vajec na rozpálené pánvi a lamentování starého Netopýra.
,,Tak třeba chcípni!"
Po padesáti letech
Asalud si promnula své čiré modré oči a protáhla ztuhlé tělo.Po dlouhé době se cítila svěží a opravdu dobře odpočatá.Usmála se sama pro sebe.Pak však ztuhla.Došlo jí,proč se tak pěkně vyspala.Aby ne,po padesáti letech ve statové komoře.Opatrně odstrčila dveře a tiše jako myška vykročila ven.Všude bylo podivné ticho,táhlo se celým sídlem a drnčelo jí v hlavě v nekonečných ozvěnách.
Rychle seběhla po rozvrzaném žebříku ze své pracovny a ocitla se v jídelně.Nástěnné hodiny visely na jednom hřebíku a ručičky se na ni zpoza rozbitého skla výhrůžně šklebily ve strnulé poloze ukazující tři čtvrtě na čtyři.Ale jakého data?
Asalud zmateně klouzala a měřila celou místnost potemnělým pohledem.Pak se prudce obrátila a plna nervózního očekávání vtrhla do otcova pokoje.Na místo jeho statného chlupatého netopýřího tělo našla v pokrývce zabalený zšedivělý uzlíček vyschlých kostí. Uvědomila si,co se stalo.
Pořád schlíple bloudila po svém domě a nevěřícně se sháněla po něčem,co by ji vytrhlo z šílených domněnek.Jenom ticho,prázdno a samota.Její nejvěrnější společníci ji ani během těchto strastiplných chvílí neopustily.Jak šlechetné!
Opatrně vykročila z temné dutiny sopky a na okamžik uskočila stranou.Její zrak byl zalit proudem nepřirozené záře.Tolik světla v jádru tolik pochmurné planety?!?!
Pak spatřila tu nejskvostnější podívanou v dosavadním životě.Navzdory zoufalé situaci ucítila dojetí. Kometa zasáhla velkou rychlostí přímo jádro měsíce Io.Kupodivu nezpůsobila jeho úplnou destrukci,ale rozloupla ho jako arašíd v čokoládě na dvě skoro totožné poloviny. Ty se teď vedle sebe vznášely ozářeny nepřirozeným proudem spektrálních barev z vesmíru.Několika kilometrovou skulinou tvořící rozestupy mezi bývalým měsícem shlédla majestátný Jupiter v celé jeho kráse a měsíc Ganymédes.Chladná ledová slupka soustrastně pokyvujícího Ganyméda vrhala na Netopýrčin vyděšený obličej tisíce divokých démonických stínů,jako by se snažila vyobrazit situaci v jejím nitru.
Hlavou se jí míhaly podivné myšlenky.Sbíhaly a stáčely se k ní jako hladoví vlci Cítila zahryzávající se čelisti a krvavé rány poraněné duše žhnuly a zaplavovaly celé její ,,zrůdné" tělo.Hrdlo se jí stahovalo bolestnými vzlyky.Ležela na okraji měsíční propasti.Doufala,že se něco stane..že ji někdo uslyší..a pomůže jí.
Ale nebyla člověkem,a tak nemohla tušit,že z chyb minulosti se nepoučil nikdo z lidí.

seminárka( 4.část)

8. září 2007 v 18:43 | Alison III. |  filosoficko- literární postřehy
Vlna nejsoučastnějších autorů
K nejmladší generaci sci-fi autorů jsem se dostala hlavně přes SF magazín Ikarie a sbírky z literární soutěže Mlok.Poněvadž málokterý autor vyjma Jany Rečkové a Miroslava Žambocha je natolik plodný, aby vydal svoji sbírku popř. román.
Na okamžik se zastavím u již zmiňované Rečkové, která je pokládána za nejúspěšnější sci-fi autorku u nás. Četla jsem od ní povídky Měli jsme plápolat, Lidé zase nevyhynuly a Lumík a lumíci. Vůbec to nebylo špatné, ba naopak. Její styl je sice trochu drsnější, což mi nevadí, ale trochu mi vadilo, že v povídkách řešila víceméně jedno a to samé téma akorát obměnila prostředí a situaci. V Lumíkovi a lumících šlo o mimozemskou nákazu, která vyhubila lidstvo a v příběhu Měli jsme plápolat bylo lidstvo vyhubeno nájezdy upírů, kteří disponovali podobnými psychickými schopnostmi jako mozkomoři vzešlí z pera J.K.Rowlingové. Akorát měli o jednu výhodu navíc a to, že své oběti proměnili v je samotné.
Tvorba Rečkové mi trochu připomínala o několik let mladší Editu Dufkovou, z jejichž povídek mě asi nejvíce zaujala povídka Za okraj světa. Dufková zde vykonstruovala svět, ve kterém je budoucnost ovládaná krysami, které podobně jako lidé ve středověku, měly omezené pojetí o světě a věřily, že Země není kulatá, nýbrž že se za oceánem rozléhá království démonů. Svět a kultura krys jsou vylíčeny přesvědčivě; i když podle hierarchie mi spíše připomínaly včelí společenství. Společnost byla matriarchální v čele s krysou Stvořitelčin hlas, nejvyšší kastou pak nebyly včely dělnice, ale bílé krysy-bojovnice a jejich podřízené byly šedé a černé krysy-otrokyně a asi nejpodřazenější roli v krysí hierarchii zastávaly samci. Popisovaný úsek krysích dějin věrně odráží stav společnosti inteligentních bytostí. Hlavní představitelka kultu, Stvořitelčin hlas, je nejsilnější krysa, má autoritu i moc, ale straní se bojů do doby, než dojde k narušení rovnováhy. Ústřední postava příběhu, Asterpiní, je bílá krysa s bojovnickými až diktátorskými sklony. V její malé hlavičce se zrodil plán, jak ovládnout veškeré krysí společenství a nebojí se ani démonů a chce za oceánem vycvičit nejmocnější armádu krys. Až do tohoto okamžiku je povídka špičková, ale v závěru hodně ztrácí, poněvadž má závěr nezávěr. Asterpiní spolu s krysami, které přežily namáhavou plavbu přistane v zemi démonů, zabije prvního démona..pravděpodobně je jím člověk a nic. Zjistí, že i démoni jsou přemožitelní, ale konci chybí dynamika a na mě působil jako Vysoké Tatry po vichřici.
Za nejlepší sbírku vědecko-fantastických povídek, která v současné době vyšla považuji knihu 2101: Česká odysea. Na jejích stránkách je vyobrazen svět za mnoho desítek let pomocí čtrnácti povídek našich současných nejúspěšnějších autorů. A jako velké plus je, že všichni hrdinové jsou buď Češi v jiných galaxiích, anebo se příběhy odehrávají v českém prostředí. Upřímně řečeno bych se nechtěla dožít ani jedné z těchto antiutopických vizí, ale přesto mě mnohé z nich nadchly svou originalitou či humorem. Třeba Eva Hauserová, kterou jsem zmiňovala v souvislosti s biopunkem přišla s povídkou Ilumináti, která se sice obsahově nevymykala jejím námětům, protože se zde setkáváme opět se silnými prvky biologie. Vypráví o skupince vyvolených, mezi nimiž byl Ivo Benda, Karel Gott či Madonna, kteří setrvali v zimním spánku přes sto let a probudili se do světa, kde proti sobě hlava nehlava bojovali gottovci a bendovci či další gangy. Scénky typu když Madonna srazí chvatem dalajlámu a náš přezlacený slavík na to reaguje, že neví, co by dělal, poněvadž s ženami je zvyklý jenom snídat, mě skutečně rozesmály. Povídka sice není nápaditá a nesrší z ní fantazie, ale podává humorný pohled na dnešní celebrity a především se vymyká dokonalou psychologií postav. Poměrně originální povídku napsal Petr Jaroslav a pojmenoval ji Bazilišek podle tvora, který v ní ohrožoval lidské životy. Nebyl to ještěr se žlutým pohledem, do něhož když někdo pohlédl, zkameněl; jak to praví legendy. Ale tento bazilišek byl novým druhem ničivého počítačového viru, který se roztáhl po displeji a při spatření měl podobné účinky jako jeho mytický bratr. V souvislosti s tím mě napadlo, jak by se s takovým baziliškem asi popasoval Harry Potter. Jako nejlepší povídku bych hodnotila Moře pláče pro královnu od Ondřeje Nečase, v níž čtenáři vykresluje obraz Brna po světové potopě, do něhož zasadil jako leknín detektivní zápletku. Další velmi povedené dílo s politickým podtextem je od Stanislava Ertla, kde se český národ vyrovnává se situací po druhé světové válce, ve které Hitler zvítězil a pro náš skromný národ bylo vyhrazeno písečné území sousedního Marsu. Samozřejmě by asi bylo divné, kdybych všechny povídky ocenila kladně, protože na všem se nějaká ta moucha najde. V jistém smyslu mě zklamalo V pásmu asteroidů od M. Žambocha, jehož povídka měla pohádkový happy end, ale bylo v ní příliš mnoho techniky a fyziky, že to na mě v důsledku působilo dost těžkopádně. Ovšem mnohem hůř, alespoň v mých očích, na tom je Gotfrid Filip s příspěvkem Entrée. Děj jsem neshledala skoro žádný a autor se soustředil především na ohavné popisovaní války se zombiemi a následně barvitě líčí jejich upalování. Ale myslím, že Česká odysea není knihou k zahození, protože mi pomohla si uvědomit, že česká se vědecko fantastická literatura neskládá z pár zoufalých výkřiků do tmy, nýbrž že může konkurovat světovým spisovatelům.
Závěr
Nakonec bych chtěla dodat, že nemohu udělat jednoznačné shrnutí či žebříček top 10-ti autorů; poněvadž každý autor má jinou fantazii a píše podle toho. A proto bych svoji seminární práci spíše ztotožnila s putováním vesmírem a objevováním rozličných planet. A fakt, že je na nějaké planetě odlišný stupeň vývoje nebo její atmosféra obsahuje podstatně větší procento dusíku než kyslíku, ještě nesvědčí o tom, že by měla zůstat bez povšimnutí. A proto sci-fi literaturu beru jako názor či pohled, kterých může být nekonečně mnoho a úplně různých, a já jsem tu pouze od toho, abych je akceptovala, popřemýšlela o nich a doufala, že si časem udělám vlastní.
Nemohu posoudit, zda byli Souček či Nesvadba lepší než Rečková nebo Žamboch. Ale zaznamenala jsem, že současní autoři mnohem častěji odvracejí tvář od Slunce a píší o zombiích, umírání a mnozí si libují v originalitě hraničící s naturalismem. Pravda, toto neměl Souček za potřebí, čtenářsky atraktivní povídku dokázal uvařit z důvtipu a nemusel u toho prolévat hektolitry krve, které by mu jistě nebyly po chuti. Nicméně velká část dnešních čtenářů se dokáže nad absurdními až zvrácenými tématy královsky bavit až to někdy může hraničit s úchylkou. Podle mě, by málokdo vyzdvihl např. romantický kýč o lásce člověka s mimozemšťanem nad tématem o válce civilizací......

seminárka (3.část)

8. září 2007 v 18:41 | Alison III. |  filosoficko- literární postřehy
V 70.letech 20. století vstoupil do české vědecko fantastické literatury jeden ze současných nejvýraznějších autorů, a to Ondřej Neff (*1945). Neff je i poměrně známým publicistou: působí jako šéfredaktor sci-fi měsíčníku Ikarie a MF Dnes a na internetu vede stránky Neviditelného psa.
Je skutečně velmi plodným autorem a výčtem jeho děl bych popsala minimálně dvě stránky, tak se pokusím jeho bibliografii omezit jen na to nejzákladnější. Neffovou prvotinou byla kniha Podivuhodný svět JuleseVerna, následována množstvím povídkových sbírek jako Vejce naruby, Čtvrtý den až navěky či Zepelín na měsíci. Vedle povídek se samozřejmě zabývá i románovou tvorbou. Jeho první román je zároveň trilogií, úvodní díl má název Jádro pudla a děj se odehrává ve 26.století na našem galaktickém sousedu- Marsu.
Neff mimo jiné píše o vědecko-fantastické literatuře z odborného hlediska. A živoucím důkazem toho je kniha s titulem Něco je jinak, která zmapovala českou fantastiku od počátků (J. A. Komenský- Labyrint světa a ráj srdce) až do poloviny 70.let. Za sestru tohoto díla se dá považovat publikace Všechno je jinak, kde se pro změnu zabývá historií a teorií světové SF.
Já jsem se s Ondřejem Neffem poprvé setkala právě v časopise Ikarie, kde publikoval svou povídku Plamínek v hlavě. Dalo by se říct, že je modelovým příkladem Neffova stylu, pro nějž jsou typické především akční prvky, stupňované napětí a užívání hovorového jazyka až vulgarismů. V příběhu se setkáváme s narkomanem, který osvobodí lidstvo od nadvlády mrtvých zombií a položí při tom svůj život. Jehož tzv. neviditelným pláštěm čili prostředkem, díky němuž ho mrtvoly nevidí je droga.
Tak je tomu i v nesčetně mnoha dalších povídkách: Neffovy postavy nejsou ušlechtilými hrdiny, ale spíše odpadlíky od společnosti či bytostmi nějakým způsobem handicapovanými. Dominantou spisovatelova stylu je užívání svérázných či spíše naturalistických popisů. Jako třeba:
,,Lebka se zhroutila do sebe a ze střepů se vyřinul bělavý mozek, k nebi vytryskl proud krve a pak Sračka padl dopředu, jako když někdo kopne do prázdné popelnice." Takto hnilobně květnaté souvětí nadšeně oceňuji, ale to nemohu tvrdit o mnoha dalších.
V knihovně jsem bohužel sáhla po mně naprosto nelahodících sbírkách s názvem Klon 97 a Klon 98. Přesvědčily mě o tom, jak sci-fi může být suchá a stravitelná asi jako sešit z biologie.
Z Klona 98 mohu zmínit povídky Odpadlík, Člověk jako prase či Houstne, mám problém. Ale musím říct, že doslova všechny byly podprůměrné. A příliš slangový styl a vulgarismy za každým druhým slovem mě začínaly lézt krkem. Snad jedině v příběhu Houstne, mám problém jsem, když přivřu obě oči, nalezla jakš takš načrtnutou dějovou linii, ve které americký kosmonaut vyslaný na Mars projde dveřmi zpět na Zem a ocitne se v Houstonu. Jenomže to má malý háček-objevil se v paralelním světě a při snaze dostat se zpět otevře vchod do paralelního Marsu, odkud na něho vypadnou zelení mužíčci a takřka se rozpoutá válka světů. Snad jediné souvětí z celé sbírky, které stojí za přečtení je :
,, Hrana ruky dopadla na Rudolfovu lícní kost, prorazila lebku a tlačila ven oko jako zubní pastu."
Ovšem to, co jsem se dočetla v Klonu 97 se snad ani nedá brát jako vážný literární pokus. Povídka se pyšní názvem Nekrokrator a je situována do budoucnosti, kde lidstvo přišlo na to, jako oživovat mrtvé. Sice vydržím hodně, ale příběhy plné odříznutých čelistí, stahování z kůže za živa, rozdrcených končetin a roztékajících se očních bulv, mi přišly naprosto odporné. Při čtení jsem si nostalgicky zavzpomínala na Součkovy hrdiny,
o kterých se dalo číst před spaním i bez toho, abych musela mít u postele kbelík. A jestli je tohle Neffova vize budoucnosti, tak to je snad lepší rovnou oblíznout hlaveň revolveru.
Chuť mi naštěstí částečně spravila jedna z jeho nejranějších povídkových sbírek Vejce naruby. Dočetla jsem se, že úvodní povídka Největší vodvaz v dějinách svangu bývá považována za nejlepší SF povídku vůbec. Já jsem v ní nic tak úchvatného neshledala, ale pravdou je, že téma je docela neotřelé. Točí se kolem sportu, v němž tanečník dovádí mezi vysokým elektrickým napětím a fanoušci si vsází, jak dlouho vydrží naživu.Více méně se pak v závěru střetává spravedlnost proti korupci a síle peněz. Děj je situován do absurdního světa, kterému vládnou teenageři a lidé od sedmnácti výš jsou považováni za starce. To není tak úplně k zahození hodný nápad, ale vadí mi zde trochu šroubovaná snaha vcítit se do mentality patnáctiletého vypravěče. A pak to taky podle toho vypadá, všechno je ,,vodvaz kámo," nebo ,,pohodovej vodvaz" a vzhledem k tomu, že jsem z tohoto věku vyvázla prakticky nedávno, mi to přijde pejorativní.
Oproti tomu povídku Bílá hůl ráže 7,65 shledávám výbornou. Má totiž hlubší charakter. Hlavním námětem je úvaha slepého hrdiny nad tím zda má právo zabíjet druhé, i když to jsou nepřátelské bytosti z vesmíru, které přeměňují lidi v ohavné tvory. Neff přišel na zajímavý způsob nákazy. Pouhým pohledem do nepřátelského oka mimozemšťana se změní genetická informace v buňce a nákaza se šíří celým organismem, až se člověk přemění v mimozemskou bytost. Což je rozhodně originální a při troše fantazie ani ne tak nereálné. I závěr je překvapivě dobře dotažený. Hlavní protagonista vyhubí všechny nakažené lidi, nyní již mimozemšťany a sám se jím stává. Než by však ohrozil lidstvo, zabije se. Neffova tvorba mi přijde dost nevyrovnaná. Kulminuje od úplných propadáků ke špičkám, až se divím, že všechno vychází z pera jednoho autora.
Nové tendence v České science fiction
Během 80. let se ve světové a následně i české vědecko-fantastické literatuře začaly objevovat nové směry jako kyberpunk, vzniklý částečně pod dojmem z hnutí punk a částečně jako ohlas na kybernetizaci a technologizaci. Specifickou odnoží kyberpunku je vznik českého biopunku, ve kterém se objevují biologické motivy a já osobně ho považuji za velmi extrémistický. Jeho zakladatelkou je Eva Hauserová a její biopunkové povídky jsou obsaženy ve sbírce Hostina mutagenů. V motivech Evy Hauserové byste našli děsivé vize deformace lidské psychiky pod vlivem otřesných životních podmínek a totálně zničeného prostředí. Obrazy ekologických katastrof podbarvují příběhy mutantů, jakýchsi bytostí, zcela ovládajících lidstvo, o kterých čtenář ani neví odkud se vzaly.
Ve stejnojmenné povídce Hostina mutagenů autorka popisuje lidi jako dožívající žebráky či splodinu, která postupně vymírá. Těm, kteří doposud žijí, mutanti loupají mozek a pravděpodobně ho používají na něco dalšího. Hauserová místy píše docela nesrozumitelně a měla jsem problémy se v návalech informací neztratit. Jejím povídkách bych jinak neměla co vytknout, ale rozhodně je nepovažuji za příjemné počtení. Spíše snad za jakýsi šokující obraz či absurdní varování před tím, co se může stát. Celá sbírka je skeptická a nikde jsem nenašla místo, kudy by mohla prosvítat naděje.
Oproti tomu Vilma Tkadlečková, další poměrně úspěšná ženská tvář současné sci-fi, si volí témata méně vyhrocená. Její próza je ladnější, na pomezí SF a fantasy, nebo spíše fantasy na technickém základě. Nenalezli byste v ní akční či kritické prvky, ale spíše hloubavý filozofický podtext a propracované a životné charakteristiky. Nikdo není jednoznačně dobrou postavou, nebo padouchem, ale chování postav je výsledkem jejich postavení a činů. V roce 1989 jako osmnáctiletá vyhrála literární sci-fi soutěž o cenu Karla Čapka s povídkou Ten, kdo přišel z vesmíru. Ta je spolu s dalšími shrnuta v souboru Jednou bude tma. Kdybych měla klobouk, tak ho před ní smeknu; protože povídka Ten, kdo přišel z vesmíru mě uchvátila. Děj sice nemá spád, ale je to příběh velmi emotivní a tím více mě přinutí k pozornosti.
Ani další její povídky nejsou špatné, třeba Růžová krychle je jakýmsi alegorickým vyobrazením světa, v němž se hlavní hrdinka marně snaží nalézt svobodu. Ale asi nejvíce se mi líbil ústřední příběh Jednou bude tma. Je jakýmsi -a ne špatným-pokusem o horror. Tkadlečková ho dovádí až do extrému, kdy je lidstvo odkázáno sloužit démonovi a ani mimozemšťané nemohou pomoci, protože se řídí zákonem o nezasahování do záležitostí jiných civilizací.
Tkadlečkové povídky sice dvakrát neoplývají optimismem, ale kdybych ji měla konfrontovat s Hauserovou, i když obě autorky spojuje jen to, že jsou ženy; tak je Tkadlečková umírněnější a texty se nepodobají vystrašenému cynickému řevu enviromentalistky.
Teď na chvíli opustím feministickou linii české sci-fi, která je sice kvantitativně užším potůčkem, ale přesto se vyrovná přetékajícímu korytu mužských autorů; a budu se věnovat Josefu Pecinovskému. Jeho tvorba mi dost připomínala Neffa, ač je učesanější a není tak provokativní.
Abbey road- stejně jako album od Beatles- nese název jeho sbírka z devadesátých let a není to náhoda. Pecinovský se jím nechal ovlivnit a povídky nesou názvy jednotlivých písní a v záhlaví se objevují jako motto jejich verše. To byl docela neotřelý nápad, akorát by mě zajímalo, zda v něm hudba evokovala náměty jednotlivých příběhů či to bylo pouhou náhodou.
Když vezmu velmi stručně to nejzajímavější, tak rozhodně nápaditá je povídka Miláčku!, jejíž děj se odehrává u hrobu ženy, která byla sprovozena ze světa svou drahou mužskou polovičkou. Z jejího hrobu rostou květiny mluvící lidským hlasem a vypadající jako ona. Týrá tak ze záhrobí svého manžela. Trochu mi to motivačně připomnělo Erbenovu baladu Lilie. V závěru pak slunečnice lidských rozměrů objímá chotě, mstí se mu za vraždu a způsobí mu tak infarkt.
U povídky Maxwellovo stříbrné kladívko mě zajímalo, zda má děj něco společného s Maxwellovým rozdělením kvadratické rychlosti u molekul plynu, ale evidentně nemá. Stříbrné kladívko bylo pouze písní a každý, kdo ji uslyšel byl vtáhnut do světa, ve kterém si uvědomoval svoji existenci a ostatní ho viděli, ale podobal se přízraku a nemohl s nikým komunikovat.
Z úplně jiného soudku SF je pak příběh Král slunce. Pecinovský zde velmi pěkně personifikoval vesmír a vyložil vznik naší Sluneční soustavy jako nedorozumění při galaktické konferenci hvězd. Vesmírné objekty měly osvojené lidské vzorce chování a třeba taková meziplanetární mlhovina vniká, když mají hvězdy rýmu.
Pecinovského úspěšnou sbírkou je Hodím ti laso, kamaráde a stejnojmenná povídka mi nesmírně připomínala Neffův Největší vodvaz v dějinách svangu, o kterém jsem se zmiňovala o pár stránek výše. I zde se setkáváme s formou krutého a života nebezpečného sportu a společností lačnící po penězích, pro než by se nerozpakovala člověka zbavit života. Hra spočívá v pronásledování nedobrovolníka lasem, které se pohybuje rychlostí 4 km za hodinu po 48 hodin. Pokud svou oběť dostihne, zahubí ji. A finančně je odměněn hrdina, který podá informace vedoucí k dopadení a uškrcení pronásledovaného. Trochu tragikomicky pak působí obraz, kdy se za vznášejícím lasem táhne bezcharakterní dav toužící po penězích.