Srpen 2007

Milanovi

31. srpna 2007 v 21:58 | A III.( Alison treti) |  Poetické zákoutí
Dva u jednoho popelníku,
poprvé v životě.
Je jim zle,
každému však jinak
růže vykvete..
Sirkou nikdy nezapálíš rov,
jak v troskách cítí se oba,
komu se dříve otevře rov?!
nikotinový obal.

Cestovatelská

31. srpna 2007 v 21:54 | A III. |  Poetické zákoutí
Květináč a v něm štěrk,
z vody snažíš se destilovat
prchavé okamžiky lásky.

V měsíční záři pokoušíš se chovat,
vymanit se z trpké sázky.

Skořápka a pod ní ulita,
do písku kreslím si vrásky,
uvnitř tuším lest.
však ta s kosou je hbitá,
píšu ti na oblázky
ze ztracených cest

Návrat z druhého břehu

31. srpna 2007 v 21:50 | A III. |  Poetické zákoutí
Dusné zázemí
zchladí mé city,
kouří se z podzemí;
pro něj to znamená konec,
vyřkl pán s pěnou.

Chtěla jsem, aby procitl,
však ideály jen tonou,
do pramice vtéká voda,
má duše na Chárona teď již čeká.

,,Proč kormidluješ ke břehu?"
ptám se ho.
V uších mi krysař píská.
Tos nevěděl?
Smrt ve vlasech jemně víská.
,,Ta jiskra ještě nevyhasla."
odpověděl.

Iluze

31. srpna 2007 v 21:39 | A III. |  Poetické zákoutí
Prchavé okamžiky touhy
s věčností cigarety,
jíž nikdy nezažehneš víc.
Odlož zapalovač opodál,
v jeho srdci není nic!

Jen popel,
do spárů pavoučích vášeň tě dostane
a ty, snivý blázne,
nevěř, že z něho fénix povstane.

Vlak

31. srpna 2007 v 21:35 | A III. |  Poetické zákoutí
Hraju si na schovávanou s telegrafními dráty,
rozechcělý je můj hlas,
však vzpřímeně kráčím.
Přede mnou mlží se mince
s nebeskými labutěmi tančím.

Kdysi mé peří bylo bílé,
než zhořkl mi dech.
Teď uhýbám plačtivému pohledu,
pavučiny osudu utkány,
dvě jasná světla v dohledu

.........

na koleje snesly se vrány.

U hrobu K. H. Máchy

31. srpna 2007 v 8:42 | A III. |  Poetické zákoutí
Blaničce za strávenou noc na Slavíně

Tou bouří s loutnou jdou
a před hroby pokleknou
velikého mistra.

Luna se září svou
stříbrem protkanou
shlíží na posvátná místa.

Temné věže k nebi se pnou
a vše zdá se jen klamnou hrou
skrz pomník vede cesta.

S růží v ústech povadlou
se tóny Slavínem linou
melodie je čistá.

S touhou rozmarnou
hřbitovní doubravou
vychutnávám sílu ticha.

A náhle přede mnou
tou zčeřelou pustinou
kráčí K. H. Mácha

Aureliovy Hovory k sobě- část druhá

26. srpna 2007 v 16:17 | A III. |  filosoficko- literární postřehy
Na závěr si dovolím pár štiplavých citátů, které se týkají člověka jako člověka pro mne jsou neocenitelné, avšak si myslím,že okolí by je bralo jako starou desku od Black Sabath, dávno zapomenutou, dávno zahalenou oblakem prachu, na jejíž místo se vyšplhalo nové album polonahé Rihanny. Tak tedy:
Theofrastos tvrdí, že těžší jsou přečiny spáchané z popudu chtíčů než z hněvu: neboť rozhněvaný se odvrací od příkazů rozumu s pocitem jakési lítosti a tajné sklíčenosti, kdežto člověk chybující z popudu chtíčů se dává přemoci pocitem libosti, a projevuje tudíž ve svých poklescích větší míru nekázně a slabosti. trestuhodnější přečin je spáchaný z libosti než z lítosti. Ovšem, avšak mnoho lidí by tvrdilo, že když jde o chtíč a o pudy, má se člověk chovat přirozeným instinktem a filosofie jde stranou. Avšak já si myslím, že pravý rozdíl mezi člověkem a zvířetem je, že člověk, pokud tedy jím opravu je, by měl odolávat svým pudům a umět je potlačit. Aurelius by k tomu ještě dodal:
Chovej se tak, abys na svůj osud nereptal, nepochleboval jiným a nesváděl vinu na svoje tělo.
Ttělo si vytváří představy, že je loutkou zmítanou pudy. Proboha snad nejsme panenkou voodoo, aby nám někdo jiný, nedej bože pudy tahaly za provázky?!!
Promluv ke své duši: jsi mrtvá, zkažená, zdivočelá, přetvařuješ se, nebo žiješ jako zvíře ve stádě či na pastvě?Je hanba, že v tom životě, ve kterém tvé tělo dosud neumdlévá, tvůj duch již umdlévá.
Kdo řeší, na sobě hřeší, kdo ubližuje, sobě ubližuje, neboť sebe sama dělá špatným. Tento citát si vždycky opakuji, když je mi nejhůř.
No a co na závěr? Snad jen to, že Hovory k sobě doporučuji k přečtení, je to zajímavá literatura, která vás přinutí přemýšlet a změní možná váš pohled na sebe a na život. Teď mi řada z vás vyhrkne do obličeje:
,,Ale přemýšlet? To bolí!" Já na to mám jen jednu odpověď:,, Ne, drazí přátelé, přemýšlet nebolí, ale bolí poslouchat, jak někdo nepřemýšlí."
Svou recenzi bych uzavřela dalším z Aureliových citátů, který si přeberte, jak chcete, s tak velkou či malou rezervou, kterou k tomu potřebujete:
Úhrnem řečeno: všechno, co se vztahuje k tělu, je proud změn, a co se vztahuje k duši, sen a dým, život je boj ( Drazí, tasme meče!!!!) a putování cizinou a posmrtná sláva-zapomínání.Co nás tu tedy může bezpečné vést? Jedno jediné-filosofie.

M.Aurelius Antonius-Ta eis heauton(Hovory k sobě)

26. srpna 2007 v 16:16 | A III. |  filosoficko- literární postřehy
Hovory k sobě jsou zajímavým dílem římského císaře M. Aurelia. Pro neznalé historie mohu podotknout, že vládl od roku 161, nejprve s Luciem Verem a později, po jeho smrti, sám. Přezdívalo se mu též filosof na trůně. Pronásledoval křesťany, se svým synem Commodem bojoval proti Markomanům a Kvádům a jeho legie pronikly až na naše území do oblasti Trenčína. Mohli jsme ho i spatřit ve filmu od Riddleho Scotta Gladiátor, kde ho ztvárnil dnes již zesnulý Richard Harris. Ale dost již populárních vsuvek a vraťme se k samotnému dílu.
Úvodem překladatel laickému čtenáři přiblíží dobu a okolnosti, zejména pak filosofické vlivy a v neposlední řadě i stoicismus, ke kterému se Aurelius hlásil. K příznivcům stoy však patřil například i slavný řečník Cicero nebo filosof Seneca.
Nejprve bych se ráda pozastavila u vývoje a základních principů stoicismu, které jsou nezbytné pro pochopení díla, a poté bych se dovolila pustit do samotného výkladu Hovorů.
Takže stoická škola vznikla jíž dávno po smrti Alexandra Makedonského, přesněji v době, kdy Řekové ztratili autonomii a známé polis, čili městské státy nahradila monarchie. Mám-li býti naprosto matematicky přesná, raná fáze stoicismu se počítá od roku 300 před. n.l.
Stoa prošla třemi vývojovými etapami a můžeme ji dělit na starší, střední a novou. Zakladatelem stoy byl Zenon z Kitia na Kypru, avšak systematikem stoicismu se stal až Chrysippos ze Soloi v Kilikii.
Základní znaky stoicismu zahrnují individualismus a systematičnost. Myslitelé usilovali o jednolité myšlenkové soustavy, jenž by do sebe zapadaly. Zároveň měli i tendenci k jakémusi kosmopolismu. Tvrdili, že občané jsou vlastně příslušníky celého lidstva a tvoří jednotu. Ovšem o jednotě lidstva by sedalo nejenom v dnešní době spekulovat, nicméně si myslím, že v dost obecné rovině to mohu vzít za pravdu. No a konečně, stoikové používali filosofii jako jakéhosi prostředku k dosažení blaženého života. Ideálem stoicismu je mudrc, ale pouze on je schopen vytyčené blaženosti dosáhnout.
Druhou a zároveň nezbytnou částí, o níž bych se ráda zmínila, je stoická teorie poznání. Avšak dříve než k ní přikročím bych ráda připomněla Zenonovo (pozn. Zenon z Eleje) rozdělení filosofie na logiku, fyziku a etiku. Obrazně je logika přirovnávána ke kostem a šlachám, fyzika k duši a etika k masu. Stoikové však do logiky-mezi ten opěrný systém masa a kostí- počítali i rétoriku a dialektiku jakožto nauku o myšlení.
Do fyziky pak dle stoy patřilo vše, co se jak jinak než týkalo přírody; avšak zároveň v ní byla zahrnuta i teologie, neboť za nejvyšší princip všeho bytí bylo považováno božstvo totožné s Praohněm, který vším prostupuje.
A konečně etika byla srovnávána s věděním, ačkoliv si nemyslím, že by vědění zahrnovala jenom ona. Pravé vědění by mělo být sloučením logiky, etiky a fyziky-tedy filosofií.
Nyní však k další podstatné části a to ke stoické teorii poznání. Dle osobního vhledu bych si dovolila tvrdit, že jde o materialismus či empirismus vycházející pouze ze smyslového vnímání vnějšího světa, z tzv. vjemů ( aisthéseis). Při narození je naše duše prázdnou a nepopsanou deskou ( tabula rasa), teprve zkušenost na ni píše. Jsou do ní vtiskovány různé představy(fantasiai), jenž jsou otisky věcí v duši. Z vjemů vznikají obecné představy, které jsou čistě reálného rázu a duše z nich v konečné fázi vytváří pojmy. Pokud bychom se tedy měli rozhodnout, zda stoicismus patří do nominalismu či realismu, zajisté uznáte, že tyto myšlenky jsou nominalistické. Jenom pro upřesnění mohu nastínit čeho se spor mezi nominalisty a realisty týká. Hlavním námětem byl Porfiův překlad k úvodu do Aristotelových Kategorií. A ten se ptal, zda pojem jako druh či živočich existuje samostatně, nebo ne. Realisté tvrdili, že obecné je před jednotlivým, tzn. že obecné pojmy jsou samostatně existující a oproti tomu nominalisté zastávali názor existence pojmů pouze v myšlení. Pojmy brali jako pouhá jména a tvrdili, že nejprve jsou věci jednotlivé a po nichž až obecné.
Nicméně já nemohu naprosto jednoznačně říct, že se se stoiky shoduji. Například teorie Praohně je mi velmi blízká, avšak teorii poznání shledávám příliš materialistickou. Postrádám zde alespoň jistou dávku duchovna, podle mého názoru k poznání můžeme dojít jedině tehdy, když skloubíme reálno a duchovno, které se musí vzájemně doplňovat.
Další věcí, o které bych se ráda zmínila je logika, nebo-li nauka o pojmu, soudu a úsudku, s čímž vystoupil na výsluní též Aristoteles. S pojmy jsou pochopitelně spojeny kategorie, které můžeme považovat za nejvyšší, resp. nejobecnější pojmy. Proti Aristotelovým deseti jsou dle stoicismu jen čtyři a to:
1) substrát- podstata, úsia
2) to poion ( jaké, nějaké)- vyjadřuje podstatnou vlastnost či jakost
3) stav( nahodilý)- to pós echon
4) pros ti pós echon- poměr jedné věci k druhé.
Přitom každá z kategorií je zároveň bližším určením té předešlé (např. podstata- jakost podstaty-stav jakosti podstaty)
Co se týče soudů, stoicismus je dělí na kladné resp. souhlasné, záporné- odmítavé a nerozhodné. Anebo další možnost dělení je na soudy jednoduché a složené.
Určitě zajímavou, i když pro mě trochu komplikovanou částí je fyzika, do níž vedle teologie stoikové zahrnovali i psychologii. Jejich stanoviska lze označit za tzv. materiální monismus, neboli názor, že vše skutečné je jen tělesné, s čímž bych já osobně polemizovala. Z toho pak vyplývá, že božstvo i lidská duše a její stavy jsou tělesné. A netělesné je údajně jen prostor, čas a vše myšlené. Pro mě je však například moudrost a prostor na stejné abstraktní hladině a tudíž nevidím důvod, proč by moudrost měla spadat do kategorie ,,tělesna". Ale třeba jen špatně chápu stoické myšlení a pojem tělesno vyjadřuje něco víc než materiální a hmatatelné věci. To mi však antičtí filosofové bohužel asi neobjasní.
Ovšem již poněkud přijatelnější mi přijde teorie, že bůh je jakýmsi činným principem; je to oheň či teplý dech, neboť teplo vše plodí, oživuje a uvádí v pohyb. Tato látka čili pneuma enthermen vším proniká a vše sjednocuje, projevuje se jako duše, duch( nús) a rozum čili logos světa. Docela pěkně se mi tu teď rýsuje pantheismus. Tedy ztotožnění božstva a světa.
Pro stoicismus je charakteristická periodicitazániku a opětného vzniku světa a věčného koloběhu s věčným návratem téhož. Jednotlivosti jsou nedokonalé, avšak tato nedokonalost je jen částečná, protože má vyšší smysl v celkovém cíli, jenž je sledován bohem. Tato nauka je označována jako theodicea.
Dále můžeme podle stoiků přírodu dělit na čtyři třídy:
1) anorganické věci, které mají jen držení
2) rostliny mající fysis, nebo-li tvořivou přírodní sílu
3) živočichy mající duši(psýché) a pudy(hormé)
4) člověka, jenž stojí nejvýše a má i rozumovou duši, tedy rozum-logos, pokud ho ovšem přílišná pudovost či konzumace alkoholu nezamlží.
No a určitě nejzajímavější úvaha je nad otázkou: Co je cílem( telos) lidského života a tudíž nejvyšším dobrem? Ústa se mi stahují do sarkastického úsměšku, protože to není sex, drogy, rock´n´roll, nýbrž žít ve shodě s přírodou, respektive s přirozeností a tedy i s celým vesmírem, jehož jsme součástí. Jen takto můžeme dosáhnout blaženosti. Ano, tak to je neposkvrněný starověký názor, šlechetné že? Ale ačkoliv mnozí dáte stoikům za pravdu, neřídil by se tím zaboha ani zlomek lidstva. Zároveň člověk nemůže být ctnostný, řekněme si upřímně, znáte nějakou takovou čistou duši? Za ctnostného lze tedy pro usnadnění výčitek svědomí považovat jen mudrce a boha. A jakýpak je tedy rozdíl mezi mudrcem a bohem? Ptá se mnohý čtenář na řešení jednoduchého příkladu ze základní školy. Nuže smrtelnost, odpovím mu jednoslovně a pakliže máte zájem podtrhněte si tento výsledek dvojitou čarou a růžově zvýrazněte.
Stoicismus obyčejně uvádí čtyři hlavní ctnosti a to: rozumnost, sebeovládání (v jakémkoliv smyslu, pánové), statečnost a spravedlnost. Ctnost neustále válčí s vášněmi a snaží se od nich oprostit (apatheia).
Dále lidské jednání nemůžeme posuzovat podle výsledku, nýbrž podle záměru či úmyslu, což nepatrně zavání Kantovou teorii o dobru a dobré vůli.
Stoicismus uznává osud, avšak upřednostňuje lidskou vůli, za což má u mě jedno plus a zároveň je v mírném rozporu s křesťanstvím, ačkoliv ho neodsuzuje.
Nuže po vyčerpávajícím úvodu se konečně můžeme ponořit do hlubin Aureliovy duše. Učil jsem se trpělivosti v nesnázích a spokojenosti s málem, vmete čtenáři hned na první stránce a na druhé dodává:
Lpím na nezávislém myšlení, nekolísavé rozvážnosti, která se neřídí ničím jiným než rozumem a ustavičné duševní rovnováze. Mnohý čtenář zajisté pokývne hlavou a řekne si: ,,Ano, byl to šlechetný a inteligentní muž", proto netřeba dalšího komentáře z mé strany.
Ráda bych si tu ovšem hned z úvodu vypíchla další tezi, kterou bych s neovladatelnou chutí na hromadnou konzumaci kečupu věnovala Martinu Grauovi.
Jsem rád, že jsem se nedal na scestí sofistického horlitele, nepsal jsem o prázdných teoriích a neupadal v mravoučná kázání a že jsem si okázale nehrál na kajícníka nebo dobrodince; také za to, že jsem se zřekl rétorického a poetického krasořečnění, že se doma neprocházím v rouše filosofa a nedopouštím se jiných takových výstředností."
Takže tak, ale ráda bych se pozastavila u slova sofista, protože jsem ho našla i ve spojení s názvy tlachal a pedant. Až se mi zdá, že stoicismus, hlavně tedy Aurelius znevažuje Sokratovo učení a jeho příznivce bere jako užvaněné blafaly.
Asi nejzajímavějšími shledávám Aureliovy názory, respektive úvahy o životě a smrti, se kterými se docela ztotožňuji, až na výjimky. Na příklad mohu zmínit :
Nesnadno lze najít člověka, který by byl nešťasten proto, že si nevšímá, co se děje v duši někoho jiného; kdo však nesleduje každé hnutí své vlastní duše, je nešťasten v každém případě. Co je to zemřít? Přehlédneme-li k věci samé o sobě a odloučíme-li od ní rozumovým rozborem všechny domysly obraznosti, pak nebudeme pokládat smrt za nic jiného než za úkon přírody: bojí-li se někdo úkonu přírody, je dětina. Ale smrt je nejen úkon přírody, nýbrž přírodě dokonce prospívá. Už vidím, jak se mnoho lidí proti tomuto tvrzení bouří. Ale, proč by měl mít člověk jiná privilegia, než ostatní živočichové, když se chová stejně, ba někdy i hůř? Řekněte mi, Mistře, třeba Vy osm důvodů.
Nikdo neztrácí jiný život než ten, který právě žije, a že jiný život nežije než ten, který ztrácí. Vyjde tedy nejdelší život najedno s nejkratším;neboť přítomnost je nám všem stejná a ztracená nám nenáleží, a tak se jeví to, co ztrácíme, jenom jako okamžik. Tady si dovolím nepatrně nesouhlasit, protože z pohledu člověka nemůžeme položit rovnítko mezi nejdelší a nejkratší život, alespoň já ne, nebylo to morálně, ani matematicky korektní. Z pohledu věčnosti možná ano, ale momentálně jsem jednou člověk a s něčím takovým si nedovolím souhlasit.
Mnohem raději se ztotožňuji s výrokem:
Nepokládej zvláštní výhodu zemřít raději po mnoha letech než zítra.
Stůj sám zpříma, nikoli zpřimován!
Nesuď o věcech tak, jak je posuzuje ten, kdo ti ubližuje, nebo jak on by rád, abys je posuzoval, nýbrž hleď na ně tak, jak podle pravdy jsou! Ano, vždy nezaujatý a s čistou myslí, neboť strach, stejně jako vztek zatemňuje myšlení, že?
Máš rozum? ,,Mám." Proč ho tedy neužíváš?Neboť když ten plní svou povinnost, co jiného ještě chceš? Aneb krátce, stručně, výstižně a bez sofistického tlachání:-)
Teď bych se ráda pozastavila nad jednou úvahou extrémního fatalismu, která zní: Správně:každá příhoda ti byla od prvopočátku osudem určena a v osnově veškerenstva zchystána. Z vlastní vůle se podrob Sudičce a ponech jí, aby spředla tvou životní niť, s jakýmikoli věcmi se jí zlíbí.To by byla trochu nuda, či jenom beznaděj, kdybychom to měli od narození nalinkované. Není proto pestřejší plout proti proudu řeky? Protože jinak bychom se potom mohli vymlouvat na osud, omlouvat jím naše chyby a dopouštět se dalších.
Jsi dušička, která se vleče s mrtvolou, jak říkal Epiktétos. Hm, a že někdy je ta mrtvola docela těžká a dušička přes fyzickou námahu nemůže myslet tak, jak by chtěla a tak jak by měla.
Nemáme jednat a mluvit jako ze spaní, neboť i tehdy se nám zdá, že jednáme a mluvíme, a také ne jako děti, které prostě říkají: ,Jak nás tomu rodiče naučili.´ Bylo by to tak asi jednodušší, kdybychom se na toto mohli vymluvit, ale s tím daleko nepochodíme.
Pokud lidé svou práci milují, samou horlivostí se v ní vysilují, nemají kdy se umýt a najíst. Tito, kdykoliv se něčím vášnivě zaujmou, nevzpomenou si ani na jídlo ani na spaní, jen provedli to, na čem jim záleží, a tobě se zdá činnost pro obecné blaho méně cenná a menšího úsilí hodná? Či snad, Mistře se ušklíbneš při pomyšlení na slovo práce a opáčíš s jízlivým úsměškem, že Tvé ruce k ní nebyly stvořeny. Ha, ba opak je pravdou, řekl by Voltaire ve své polemice s optimismem aneb v díle Candide. Nejlepším lékem na neduhy duše je fyzická práce, u té se člověk odreaguje a není nucen se patlat ve svém vlastním nitru.
Trochu křesťanská myšlenka se vyskytuje v tvrzení: Nejlepší způsob odplaty je neodplácet špatné špatným. Teď by asi s Aureliem polemizoval Anton La Vey, který ve své Satanské bibli uvádí, že zlo máme odplatit ještě větším zlem. Avšak člověk se nemůže do nekonečna usmívat a být splachovací; všeho moc škodí!!!
Vystřízlivěj a vzpamatuj se! A jako si uvědomuješ, vždy znova se probírej ze spaní, že tě obtěžovaly jenom přeludy, podobně, znova probuzen, pokládej za přeludy životní svízele!
A vše půjde snáze, pokud to dokážeš; dodávám já.
Jen jediné tedy má opravdovou cenu: prožít celý život v pravdě, spravedlnosti a shovívavosti i ke lhářům a nespravedlivým. Či Měj se na pozoru, aby ses k nelidům nechoval podobně jako nelidové k lidem! Buď tolerantní k netolerantním by řekl John Irving ústy Garpa, avšak stojí to za snahu; vše není ztracené a třeba se dá kosou rozseknout kámen, pokud tomu snílek dostatečně věří, třeba také ne; to záleží jen a jen na osobnosti a síle vzorovat, bojovat a hledat potenciál.
Jací jsou to lidé, kterým se mnozí chtějí zalíbit, a z jakých asi pohnutek a jakými činy! Jak rychle věčnost všechno zastře a co všechno už zastřela!
Mudrc Démokritos říká: všechno je jen věc názoru. Jen základní prvky jsou pravdivé. Stačí pamatovat si, že všechno je jen věcí názoru. A jak je dnes používán tento Demokritův citát ve zkrácené podobě: To je věc názoru..Až úsměvné se mi to zdá býti.
Zbytek života, jenž ti byl udělen, musíš podle zákonů přírody až do jeho konce prožívat tak, jako bys měl žít jen k tomuto okamžiku a právě v této chvíli zemřít. Ne přežívat, ale žít; dodávám já.
Lidé jsou stvořeni kvůli sobě navzájem; buď je tedy poučuj, nebo je snášej. To je sice pravdivé, ale zní to příliš grauovsky a myslím, že by se slušelo dodat, anebo jim napomáhej. Bezpráví se často dopouští také ten, kdo něco nedělá, nikoli jen ten, kdo něco dělá. Je to pravda, ale nepatrně v rozporu se starým příslovím: Nehas, co tě nepálí.
Začni u sebe a sebe zkoumej nejdříve.
Kdykoliv si něčím přespříliš roztrpčen nebo také sklíčen, rozpomeň se, že lidský život je okamžik a že všichni co nevidět odsud odejdeme.
Jsi pouhý otrok, neboť myslit neumíš. Ajajaj kohopak se to dotklo? Šťouchá snad Aurelius už příliš hluboko? Zasahuje orosená čela, která skrývají pod rádoby elegantní skořápkou duto a prázdno?
Světlo září, dokud lampa nezhasne, a dříve svou zář neztratí, a v tobě by měla pravda, spravedlnost a rozvaha vyhasnout předčasně?
Všechno záleží na tvé představě a ta je ve tvé moci. Zbav se tedy, jestli chceš, své představy, a jako plavci, který objel předhoří, objeví se ti smavá hladina, všechno klidné a nezvlněný záliv.
Pýcha, která se pyšní pokorou, je pýcha nejodpornější ze všech.

Moje cesta na Sicílii

5. srpna 2007 v 14:13 | Božka |  Miss Blanche
19.5.2005
Dva dráty traťového elektrického vedení střídavě prorývají oblaka. Širé planiny polí, lesů a vesnic prostupuje od jihozápadu odpolední slunce. Celou skutečnost, tak, jak se mi zjevuje v celé předletní nádheře, doplňuje navíc fakt, že sedím ve vlaku EuroCity č. 173 - Vindobona, jehož cílovou stanicí a mou též je rakouská metropole Vídeň. V pohodlném voze německých drah je čtyř a půl hodinová cesta z pražského holešovického nádraží do stanice Wien Südbanhof relativně snesitelná. Jen škoda, že při tak krásném počasí, jako je dnes, nelze z uzavřených klimatizovaných vagónů (lidově řečeno "rakví") vystrčit hlavu z okénka a nesměle pozorovat krásy krajiny táhnoucí se téměř skrze celou Českou Republiku včetně neopomenutelného Moravského krasu v okolí Blanska. Nicméně mě však v následujících dnech budou čekat i horší cestovní podmínky než vagóny bez stažitelných oken... Tak například už dnes v noci okusím vlak z Vídně (Westbanhof) do Innsbrucku, který, jak říká máma, bude plný. Navíc do Innsbrucku dorazí kolem páté hodiny ranní. Dále bychom měly ujet osobním vlakem krátký úsek do Brennera / Brenner, kde přesedneme a vydáme se Itálii v ústrety. Odpoledne pak, doufám, úspěšně nasedneme, buď v Milanu nebo Bologni, do lety ověřeného a dnes již vlastně jediného nepovinně místenkového, bezpříplatkového nočního vlaku na Sicílii. Odborně ho nazýváme "agridženťák" , neboť křižuje napříč Itálií až do západosicilského města Agrigenta.
Je to zvláštní situace, v níž se právě ocitám - člověk by řekl, že desetiletá zkušenost cestování "na jih" bude člověku připadat unavující, ba až příčivá, avšak mně za právě přejetými rakousko - českými hranicemi začíná cesta připadat opět vzrušující a jako kdykoliv jindy plna očekávání. Tato mnohá očekávání tak neustále doplňují mou dobrodružnou dušičku plácající se někde mezi horolezectvím a cestováním...
20.5.2005
Je krásné slunečné dopoledne a dráty traťového elektrického vedení nemají na obloze co protínat - mraky odsud zmizely zrovna tak rychle, jako chladivý vánek rakousko - italských Alp v brennerském průsmyku. Dráty se tak zarývají do čistě oděného modrého nebe, jenž se klene nad vápencovými masami skal a skalisek. Ta ční do obdivuhodných výšek a doplňují tak pitoreskní krajinu severoitalských vinic. Náhle se přede mnou otevírá náramná podívaná v podobě širokého údolí proraženého kdysi dávno mohutným ledovcem, skrze nějž prokukují zasněžené vrcholky vzdálených hor.
Vlak přijíždí do Mezzocorony. Musím přiznat, že se mi po probdělé noci chce více spát než obdivovat masivní vápencové stěny. Včerejší EuroNight odjel z Wien Westbanhof přesně ve 22:20 a dovolil mi něco málo přes šest hodin spánku, ale na jedné z posledních volných dvojsedaček jediného velkoprostorového vozu druhé třídy již nebylo nabídnuté prostranství předurčeno ke spánku, jenž by využil celou jízdní dobu... Každopádně jsem po hodinovém zmrzání v Innsbrucku a čtyřicetiminutové cestě odtud na Brenner využila ke spánku alespoň hodinku v následujícím vlaku do Bolzana. No a nyní ujíždím jižním směrem do Verony.
Následující stanice - Trento - mě vyrušuje z rozjímání nad předešlou nocí a nutí mne se alespoň na několik málo okamžiků vrátit do dob, kdy bylo toto kouzelné město poctěno nejednou naší návštěvou. Cestou od nádraží jsme se vždycky s mamkou zastavily u parkového rybníčku s vodním ptactvem, kterému byly záhy po okukování rozdány české rohlíky a pokračovaly jsme dál na náměstí a ke kostelu, za nímž se dodnes nachází jedna z nejlepších, ne-li nejlepší gelaterie v celé Itálii.
Na obloze se pomalu ztrácejí téměř subtropické růžánky a spolu s dráty traťového elektrického vedení mizí ve tmě odpovídající přibližně jednadvaceti hodinám středoevropského času v prvním časovém pásmu východním směrem od nultého Greenwichského poledníku.
21.5.2005
Včera večer se vzduch za sténání brzd agrigentského expresu pomalu stával chladnějším a nutil přivřít okénko v kupé, které jsme s mámou poctivě uhájily samy pro sebe i přes jakýsi vpád výkřiků "Ocupato?! Ocupato?!" ve stanici Roma Tiburtina. Celou noc jsem téměř krásně prospala, a když udeřila půl čtvrtá hodina ranní, začalo se naplňovat očekávání příjezdu na Sicílii. V tu dobu jsme totiž byli vsouváni ve Ville San Giovanni do jednoho z mnoha trajektů vládnoucích Messinské úžině. Celou plavební cestu (okolo pětadvaceti minut) jsem však poctivě prospala a probrala jsem se až při vylodění v Messině Maritimně, abych uzřela svá oblíbená posunovací návěstidla s písmeny: R - vpřed (tedy do lodi pro další vagóny), F - stůj (počkej na připojení vagónů) a U - (vytáhni vagóny z lodi). Podle mého laického výkladu, však písmena doslovně znamenají: R - "Riskni jízdu vpřed," F - "Fuj! Nešahej na ovládací panel mašiny!" a U - "Už můžeš zpátky..."
Náš expres právě stojí v Catanii a mě hřeje u srdce pohled na soptící Etnu, který se mi naskytl při cestě přes Accireale. Vhání se mi do mysli taktéž vzpomínka na rok, kdy jsem na hřbetu Etny stála. Tenkrát jsme s mámou byly ubytovány v Nicolosi - v městečku na úpatí činné sopky - v jednom z místních hostelů, kde jsem po večerech hrála Etně na flétnu české vánoční koledy a ona se půl roku nato probudila a opět hnula všemi žurnály nejméně po celé Evropě. Když jsem byla na svahu z lávové strusky s vrstvami sněhového firnu, měla jsem zvláštní pocit, že stojím na opravdu živé hoře. Možná mě v tom pocitu pouze utvrzovalo nemalé množství slunéček sedmitečných balancujících na ostrých hrotech lávy...
Když vyjíždíme z Catanie, je již osm hodin ráno. Do Siracusy, naší prozatím cílové stanice, to bude ještě něco málo přes hodinu cesty. Na koleje pálí sluníčko, ve vzduchu poletují vůně subtropických plodin a srdce mi shodně s rytmem pražců rychlejším tepem napovídá, že jsem zase doma...