Červen 2007

Třes

27. června 2007 v 19:05 | A III. |  Poetické zákoutí
Rozechvělou rukou jsem se dotýkala
těch nejhorších vzpomínek
planoucích v mé mysli;
jak rozžehnutá pochodeň smutku
osiřelých slz
kanoucích z jezer nepochopení
a malátné bezmocnosti,
vyvřelé z pramene bublajícího děsu.
Vyzáblého Krista,
jehož černé tělo se blyštilo na kříži
v kamenné agónii šedivě plujících mraků.
A slzami na krajíčku objímala
to větrem ošlehané,
léty prokřehlé,
ptáky znesvěcené
ochotné rámě.
Zamčených vrat kostela,
plna touhy,
plna odhodlání
naleznout útěchu v nekončícím utrpení……

Lidé

27. června 2007 v 19:02 | A III. |  Poetické zákoutí
Spršky deště tříští se o okno,
temnoucí šedé nebe,
sama v koutě,
skrčená u zdi.
Tváře mé moknou,
nevidím sebe,
uprostřed nekonečné poutě,
duše se postí.

Kolem se plíží
masky hlasitě drmolící;
to,co mě tíží,
je prázdné ticho bdící
uvnitř jsou tiší.

Nejsou dobří jeden k druhému,
nejsou dobří k sobě.
K výrazu pnou se strohému,
chybu vidí jen v tobě.

Jsou zlí,
špatností prohnilí,
potichu dlí,
chystají úskalí.

Příliš nijací,
přílišné stíny,
přílišní pijáci,
zaseknuté klíny.

Ne!Oni nejsou dobří jeden k druhému
oni nejsou dobří ani k sobě,
citu byli upjati vlažnému,
zatímco kosti mi hnijou v hrobě.

Bezčasí

27. června 2007 v 19:00 | A III. |  Poetické zákoutí
Jsi kruté, ty,
co mě ovíjíš horkým deštěm
pronikavé bolesti
těch ztracených dnů.
Pominuly, přec jsou věčné,
lemované rozteklými stíny
a dospíváním odkvetlých snů.

prázdno a úzkost

nevolnost ze svého bytí
a rozpité oční linky
s cigaretou, co nespasí
slepě polapená Tebou,
ty kruté bezčasí

Růže

27. června 2007 v 18:58 | A III. |  Poetické zákoutí
Padající vločky si pohrávají s jejím trním
a okraje plátků smáčí líh.
Šedivý holub pleská křídly
a koketuje se zamřížovaným oknem.
Zpěv mrazu ho škádlí
jazyky propletenými nocí;
které něco daruješ
a ráno ti rozkvetou vlasy dýmem.
Marně si snažíš vzpomenout
a mozaiku útržků pokřtíš splínem.
A pak nad nimi škrtneš zápalku,
políbíš iluzi navždy ztracenou
jak vidíš svou růži zkroucenou
znovu povstat z nedopalků.

Poezie po ICQ

19. června 2007 v 18:55 | AlisonIII + Božka |  Poetické zákoutí
alisontre
protrhané mraky uprostřed temné bouře,jaká to krása
Blaňule (09:57 PM) :
luna bere dech, jen, co ucítí tvůj pronikavý pohled
alisontre (09:59 PM) :
Soucítí s námi,proto se její stříbřité tváře stahují do údivu Koperníkova kráteru
Blaňule (10:00 PM) :
a se všemi výčitky vůči nespravedlnosti se k nám přes den otáčí zády.
alisontre (10:01 PM) :
nemůže nad námi neustále bdít..Stejně tak jako matka jednou opustí své dítě-hm či dítě matku;-)-tak i ona na čas opustí nás
Blaňule (10:04 PM) :
Stejně se jí nikdy nepodaří zastínit svými křídly prozaické noci fakt, že ani její trapná maličkost na bezesné obloze nespasí svět.
alisontre (10:05 PM) :
Ale je to alespoň svítící naděje,i když k velikosti vesmíru zanedbatelná;ale život se většinou odvíjí na malých věcech..detailech..minutách
Blaňule (10:06 PM) :
...sekundách...

Rozepře

19. června 2007 v 18:41 | Vilhemína Ampérů |  Poetické zákoutí
Paměť dávných věků
znalec starých let,
hořící město klimbá,
přec zná tento svět.
Proč nikdy tu nevzkvetlo,
nevzplálo rozkoší;
snad čeká na někoho,
kdo je utiší.
Nebude to hned,
leč nevzdá dlouhý boj
ví,že čeká marně
a vlny bijí o příboj.
A podél těch ledových vln
bahnitého jezera,
hledím do dáli
a v plameni uvadajícího večera,
který už dávno nepálí,
vidím obrysy domů..
Tak příliš vzdálených
a proč mám se vrátit
do jednoho z nich?

SOČ 2004/2005

17. června 2007 v 20:31 | Miss Blanche |  Poetické zákoutí
Anotace: Tři soutěžní básně, svého času na Gymnáziu Botičská ve SOČ z českého jazyka, kolem roku 2004/2005

1. Kdo byl v snáři?

Kdo schoval se před pravdou,
když listoval v snáři?
Kytku nechal uvadlou
a dřel v potu tváři.

Kdo bál se sebe sám,
když listoval v snáři?
Zahodil lásku v lán,
jež nevzplála v záři.

Který usnul z povinnosti,
když listoval v snáři?
Prospal se až do marnosti,
prospal se až k lháři.

Kdo probudil se ze spánku,
když zavrhl ten snář?
Však na to znal jen hádanku,
však neukázal tvář.


2. Rok 2xxx

...na obloze mraku vidno není
Země se blíží ku setmění
jen komín doutnajíc v krajině se tyčí
jak zplodiny aut z výfuku syčí
shnilá jablka na jabloni vadnou
tak jako lidská mysl, brzy spadnou...

...omámená duše světa
snáší se k podsvětí
jen člověk tu má právo veta
- právo psát závěti...

...padlá mysl však prohrát musí
osud štěstí hned dvakrát zkusí
až spadne poslední květ jediný
odejdou i ti, co jsou bez viny.
Již smráká se ku setmění,
duše živé vidno není...


3. Spisovatelům a básníkům

Pište si preludia,
pište si romány,
pište si báchorky,
co ztrácí zábrany!

Napište monolog,
tiskněte kroniky,
črtejte povídky
sladěné v tóniky!

Uvěřte rukopisu,
uvěřte kronice,
získejte autoritu!
- píšící rojnice!

Ztrácejte naději
nad budoucnem knihy,
na básně zanevřte
pode veršem tíhy!


4. Tisíckrát...

Tisíckrát volání do tmy
Stokrát třesoucí se kolena
Slzy z rozpálené plotny
a pod ní praskání polena

Nahá noc toužící po odvetě,
deset osamocených hvězd,
nářek plačící v jedné větě,
nářek plačící ze všech cest.

Kolemjdoucí, jež nemají smysl
míchají se v davu na chodníku
Úsměv měsíčního svitu zkysl
Zavřená milost je do šatníku.

Třikrát bolest z nitra
Dvě poslední prokletí
Jeden je jas jitra
Nula patří závěti…

Dilema

17. června 2007 v 20:22 | A III. |  Poetické zákoutí
Vždycky váhám,
co mám udělat dřív:
vzít do ruky tužku,
rozechvělou žiletku,
hořký alkohol.
Teď jsem si vzala od každého
více než trošku
a snažím se utišit
svůj bol.

Deprese ve škole

17. června 2007 v 20:20 | A III. |  Poetické zákoutí
* * * * * *
Vrána..jen volně plachtí,
nespoutaná zemskou tíží,
nespoutaná osudem;
osvobozená od starostí světa;
zrozená z lůna spadaného listí,
životní cestu si temným nebem klestí.
Na nebe mého života
vrhá stín……
* * * * * *
První krystalky listopadového sněhu
se opile řítí z nebe a křižují špinavou ulici.
Kapoty stojících aut zdobené
bílou pokrývkou se chvějí mrazem.
Řežou do obličeje,ochlazují dávné vzpomínky.
Jsou tak věčné!
Že se po dopadu na zem rozplynou.
* * * * * *
Mračna dýmu se potulují nad omšelou tratí,
trosky zablácených vlaků;
zrezivělé nepojízdné koleje,
pochmurný déšť z nebe je smáčí.
Jak marné čekat,zda se deprese ztratí,
z duše tříšť lidských vraků.
Jarní poupě nenávratně uhnije,
zatímco mé oči tiše pláčí.

Brigáda( věnováno Astridu s.r.o.)

17. června 2007 v 20:18 | A III. |  Poetické zákoutí
Co uvnitř je semknuto,
v noblesně vznešené budově se skvící;
na tu hrůzu,ó prázdnoto,
posviťte mi svící.
Řady soch stojí tu,
v pláště bíle odděnné,
duše lidské kvílí tu,
ve zdi šedě ztopené.
Monotónní tiskání strojů,
stále t stejné pohyby;
myšlenky slabých bojů,
špinavé šatů záhyby.
Pod zvýrazněným obočím,
skryté nic;
vymyté schránky mozků;
pracovat v Astridu a nic víc,
by ze mě udělalo
lidskou trosku.

Až z bahna zoufalství

17. června 2007 v 20:15 | A II. |  Poetické zákoutí
Až se budou plazit v probdělých nocích
a s nádechem šílené hysterie shánět na další šleh.
Spatřeme světlo v odvrácených sluncích,
jež navždy zavrhly nás!
Až pohlédneme do útrob té bezedné temnoty,
já i ty.
Tak nás,prosím,Bože,spas!

Portské písně 2007

17. června 2007 v 20:11 | Miss Blanche |  Poetické zákoutí
Anotace: Následující verše byly svého času písněmi prezentovanými na Českolipské Portě.

Magdaléna

Skrze okna zamračená
hledí na mne Magdalena.
Vytýká mi cigaretu
a skleničku od fernetu.

Skrze dveře uzamčené
malou škvírou průvan žene.
S záclonou si chvíli hraje,
k úspěchu však nedozraje.

Přes škaredou modrou cimru
kočce v kalendáři kynu.
Ta závidí mi kocovinu,
kterou mám pro lidskou vinu.

Skrze tón kytary svojí
cítím, jak se srdce bojí -
snad z života nebo smrti,
z kouře, co mne znovu škrtí...

I přes tu hroznou chvíli,
co děsu plna je a síly;
čas má vždycky stejné díly
- i radosti z blbé kýly.

Jako dlouhá tenká struna,
Jarka trápí po staletí,
tak mě štve písečná duna
a všechno lidské smetí...


V peřinách ze stvolů

V peřinách ze stvolů
Svítáním znavených
Usedli ke stolu
Do peřin ze stvolů
Po nocích probdělých
Ulehli pospolu

V pokoji po sobě
Bezmezně toužili
Den spadl ze schodů
Zpívali o sobě
Zpívali o sobě
Tolik se snažili
Z neznámých důvodů
Den spadl ze schodů

V postelích falešných
Křičí se do ticha
V bujarém průvodu
Postele po třešních
Voněly nazítra
Do rytmu podvodů
V bujarém průvodu

Soumrakem z beránků
Protekla iluze
Vzala mi podobu
Z neznámých důvodů
V bdění i ve spánku
Čase teče ve stuze
Mění nás v náhodu
V tu tichou náhodu


V nebi (Slunce umírá)

Jak smutná oblaka od rána k večeru
krouží vlaštovky a věří v nevěru.
A v nebi, proboha, slunce umírá.
Ještě bych zahrála, však nikdo se nedívá.

Města utichla, i zvony zmlkly.
Ve stínu pinií hraji si s vlky.
Z kohoutků neteče voda, co měla.
Ani šum z rádií, ani hlas děla.

V drátech již nebzučí, jako dřív bzučelo,
jen plno obručí lepí se na tělo.
V obrazech utichlých jen nebe svítí.
Už není na světě cokoli k žití.

Zvuk potoka pomalu utichá.
Vítr, co po stráních hrál, teď naříká.
Jen mrtvé kamení živým se zdá,
polibek pošle mi - jak nevinná hra.
Jak smutná obloha od noci do noci.

Co zbyla prázdnota a není pomoci.
A v nebi, proboha, slunce umírá.
Na pana Potera nikdo se nedívá.
A v nebi, proboha, slunce umírá...

Pro HF

17. června 2007 v 20:10 | A III. |  Poetické zákoutí
Zamotaná v prázdnotě
dopité sklenky vína
vzpomínám a zdá se mi vše
tak dávno.
Kolikrát se již měsíc přehoupnul
přes řeku a ozářil mne moudrým pohledem,
v němž se zrcadlila
nesmírná hloubka.
A já doufala,
že po dusném bezvětří mračných dní
se zase vrátí protkat noční nebe...
Avšak již nepřišel.
Nitro mu žhnulo jasným plamenem
a jiskry poháněly kupředu
tuláky, co zbloudili ve vodách daleko, daleko od břehu..
Dalekáť cesta po nebeský sféře,
daleká je pouť;
já nebudu marně volat,
zbývá mi jen poděkovat.

Začátky básnické - výběr

17. června 2007 v 19:49 | Miss Blanhce |  Poetické zákoutí
Anotace: Soubor několika prastarých veršů, které mi bylo líto mazat. Ve skutečnosti jich je tak desetinásobek, nicméně, přeci jen mě už je taky o pár let víc oproti době, kdy jsem toto psala. Tak alespoň jako nostalgická vzpomínka...

Když prameny...

Když prameny na obloze prozradí naděje
Oblaka zašeptají ptactvu zlé osudy
Prsty jsou obrazy chrámu svatého Matěje
Jak břeh řeky Styx, hledí na mě obludy

Sametová voda plna výhružky
prozradí náčrtek pláče z marnivosti
Můj sen je svázaný do jedné stužky
Jak vezmeš pravdu, lež zabíjí laskavosti


Dlaň

Kanálky všelijak zprohýbané
končí a začínají, kde se jim zachce
tisíckrát znesvěceny, tisíckrát milované
usínají, vstávají, když zpívají hořce

Rýhy omámené tlakem všedního svátku
pláčou pod ostřím nože a smějí se vedrem
milují, nenávidí šrámy na památku
Umírají s nocí, ale oživují přes den

Budoucnost i pozdrav
a podávání potrav
skryty na dlani

Vítr jí přemítá
s radostí zametá
listí po stráni


Na hrotu kopí

Na hrotu kopí
sedí princezna
v pláči se topí
smutná, líbezná

Malovaný džbánek
rozlétl se v střepiny
Otlučený spánek
- nadýchané peřiny

Jako plamen svíce
zhasne láska v knotu
Neruda ví více
- já sedím na hrotu…


Tam...

Tam, kde lesy šumí,
potoky vřou,
kde s čirou tůní
oblaka jdou.

A v lesní vůni
tiše sám kráčíš
a v čiré tůni
srdce si smáčíš.


Kapky deště

Kapky deště v různé tvary
mění se mi před očima
Jako kdyby malovaly,
že je všechno moje vina

Plachta stanu prohýbá se
pod těžkými hektolitry
Odkud z lesa střídmý hlásek
nadává na priority

V horečce zápasím
s temným myšlením,
tížím jej závažím,
tížím jej trápením...


Když jaro přichází

Zimní Orion pomalu dohasíná
v nebi naplněném po okraj
hvězdami touhy, co padají mi do klína.
A v dáli mlčí černý kraj.

A z rádia tón sladké melodie,
co praskání dříví v kamnech doprovází.
Hořký čaj duši mou neopije,
cigarety kouře halí hrdlo vázy.

Chladná noc v teplou se mění.
Srdce křičet by chtělo pro minulost,
když horká voda kávu zpění,
jak duši mojí opouští zvaný host.

První hospodská

17. června 2007 v 19:32 | Božka, Judith, Vilhemína |  Poetické zákoutí
První Hospodská
Jsem smutná
všeobecná deprese
fatální deziluze
totální nihilismus
kremžská hořčice.
Po vztazích putna,
v srdci však stále imprese
Z předešlých zítřků ozve se:
Haló, kdo je tam?
hovno, nasrat
Zas to samé, ta zlomená aorta
a z rádií volá Trampská Porta
Zvednem kotvy a plujem dál!
Pryč, ať od světa stojíme opodál.
Dva rohlíky, jabko a čtvrtý pivo
a z rádií písnička na přání,
co dřeva pro hospodské stoly hnilo
- Našemu konání Boží požehnání.
Rytíři, do zbroje!
Zhroucené ideály
velký vůz bez oje.
Nejsme zvědaví
na pardály
tak pijem, "Na zdraví!"
Literatura ve středověku měla exkluzivní charakter
Paní námořnice s prsy u pasu
opíjí výkřiky posledního štamgastu
U srdce bolí, u srdce píchá
a pták stojí, hlasitě kýchá.
A na Hudsonský šífy se najmout dá
Nepasterizovaná holá hlava
rozvíjí debaty o posmrtném životě.
Skladována v chladícím boxu se stálou teplotou
spěchající v nekonečném závodě
obnažujíc svou inteligenci nahotou.
Nemůže zvětrávat, protože
nepřichází do styku se vzduchem
a čepované tankové pivo tlemí se z rohože.
verše "Haló, kdo je tam" a "hovno, nasrat" pochází z dílny Kebule Panové a Pulce Malebné